Archiv autora: aia.2eoa

Lukavec v médiích

Článek: IV. setkání čtyř Lukavců

100. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Lukavci u Hořic

Název Lukavec nesou shodou okolností čtyři obce v naší republice: Lukavec u Lovosic, Lukavec u Pacova, Lukavec u Fulneku a Lukavec u Hořic. V sobotu 1. července 2006 se jejich obyvatelé sejdou v Lukavci u Hořic, aby se pobavili, změřili své síly, vyměnili si zkušenosti, ještě více se poznali a také aby nepřerušili pěknou novou tradici, protože se jedná už o čtvrté setkání.

Všechno začalo neblahými povodněmi v srpnu 2002*), kdy Lukavec (u Hořic) pomohl finančně doslova z bláta Lukavci (u Lovosic), který byl zatopený. S pomocí přišly i další stejnojmenné obce. Když voda opadla a pominula nejdramatičtější situace, všechny čtyři Lukavce se dohodly, že v budoucnu budou v přátelských vztazích pokračovat — uskuteční se vzájemné návštěvy fotbalistů, hasičů a dalších, kteří si mají co říci. A tak v roce 2003 spatřilo světlo světa I. setkání čtyř Lukavců v Lukavci u Lovosic. To už bylo v lovosickém Lukavci veseleji — proběhlo fotbalové utkání mezi Lukavci, hasičská soutěž, folklórní vystoupení Lužických Srbů, kteří výrazně pomohli při záplavách, večer taneční zábava. Nejdůležitější byla však osobní setkání lidí — těch, kteří projevili solidaritu, i těch, kteří pomoc potřebovali.

II. setkání proběhlo v Lukavci u Pacova v létě 2004 a III. setkání v roce 2005 v Lukavci u Fulneku. Také při těchto akcích bojovali sportovci v několika disciplínách: požární útok a zásah, malá kopaná, nohejbal, soutěž ve střelbě a tradicí se stala soutěž o putovní pohár „Nejsilnější Lukavec“ (přetahování lanem). Hosté se v Lukavcích seznamovali s významnými památkami, lidovými zvyky i novějšími tradicemi.

Jaké bude IV. setkání 1. 7. 2006 v Lukavci u Hořic? Čím se naše obec pochlubí? Vždyť letos zároveň místní hasiči slaví 100 let existence dobrovolného hasičského sboru! Po slavnostním zahájení s programem čeká hosty turnaj v malé kopané, hasičské i netradiční soutěže, přehlídka historické hasičské techniky a boj „O nejsilnější Lukavec.“ Zajímavá bude určitě výstava k 100. výročí hasičského sboru v Lukavci, vystoupení dětského folklórního souboru Hořeňáček a večerní tancovačka s hudbou Na Ex Band. Pro dobrou náladu bude po celý den vyhrávat dechovka Hořičanka a country kapela Kabanos.

Na zajímavá místa Lukavce i obcí Dobeš a Černín zaveze unavené návštěvníky bryčka s koňským spřežením. Lze získat keramiku nebo trička se znakem Lukavce u Hořic, krajové pečivo — trubičky i modlitbičky. Hlavně lze získat nové přátele a upevnit přátelství z dřívějších setkání. Co si víc přát? Něco přece jen: Pěkné počasí a dobrou náladu!

Marie Nosková

Program:

9.30 Příjezd hostů
10.00 Slavnostní zahájení, zdravice starostů a hostů
Dechovka Hořičanka
10.30 Turnaj v malé kopané
Country kapela „Kabanos“
11. 00— 13.30 Výstava k 100. Výročí okolím hasičského sboru Lukavec u Hořic
Projížďky obcí a okolím hasičského sboru Lukavec u Hořic v jezdeckém zápřahu
11.00—13.30 Oběd v místní restauraci „Lucerna“
Prodej výtvarných upomínek
13.30—14.00 Vystoupení dětského folklórního souboru „Hořeňáček“
14.00—15.30 Soutěže hasičů
15.30—16.30 Netradiční soutěže klání „O nejsilnější Lukavec“
16.00—24.00 taneční zábava — hraje Na Ex Band
17.00 vyhodnocení soutěží a ukončení setkání

(Zdroj: http://www.horicko.cz/index.php?sekce=10&typ=C&clanek=2006)

Lukavec v médiích

Článek: Domácí hasiči bojovali

FULNEK-LUKAVEC (ipa) – Na samotné dno fyzických sil si sáhla řada účastníků jubilejního, dvacátého ročníku Lukavecké terénní vlny.

Hasičská soutěž v Lukavci má specifikum, kterým se řadí mezi nejtěžší soutěže v kraji. Na asi sedmdesátimetrové trase musí hasiči – proudaři zdolat asi patnáct metrů prudkého převýšení, než mohou zakleknout a namířit proudnici na terč. Jedním z mála, komu převýšení na trati nedělalo větší problémy, byl Tomáš Bednář z Jistebníku. „Určitě je to těžší než po rovině, ale šlo to,“ řekl krátce poté, co se na tabuli rozsvítil čas jeho družstva 21,81 sekundy. „Nesmí tam brzy pustit vodu. To pak člověk nevyběhne,“ poznamenal ještě, a jako by tím předznamenal osud ženského družstva Jerlochovic. Těm totiž začala stříkat voda z proudnic již v půli kopce a pravá proudařka Miroslava Jurásková i poté, co jí vodu přiškrtili, měla co dělat, aby se vůbec vyškrábala před terčík, který spadl v čase 1 minuta 45,71 sekundy. „Bylo to hrozně moc těžké,“ přiznala dívka, která v Lukavci soutěžila poprvé, ale určitě prý ne naposled.

Hodně zlý byl na sebe Daniel Sokol, který běžel jako pravý proudař v lukaveckém A družstvu. „Netrefil jsem napoprvé terč,“ prohodil sebekriticky a dodal, že vyběhnout kopec je pořádná dřina. I tak čas 20,96 sekundy patřil k tomu lepšímu. „Po dvou letech domácí konečně opět úspěšní. V předchozích dvou ročnících nedokončili,“ vyzdvihl ještě úspěch lukaveckých mužů moderátor akce.

Domácí nakonec skončili na pěkném pátém místě. Zvítězilo družstvo z Oprechtic časem 19,53 sekundy o desetinku před Vrbicemi. Za nimi skončili o tři setiny hasiči Luboměře. V ženách zvítězilo rovněž družstvo Oprechtic před Leskovcem a Březovou. Celkově přijelo na terénní vlnu 35 družstev.

(Zdroj: Novojičínský deník, úterý 11. července 2006, číslo 28)

Lukavec v médiích

Článek: Terénní vlna podvacáté

FULNEK-LUKAVEC (ipa) – Do Lukavce u Fulneku zamíří ve středu 5. července odvážlivci z řad hasičských sborů. Uskuteční se tam jedna z nejnáročnějších hasičských soutěží v kraji, Lukavecká terénní vlna.

Letošní klání v Lukavci bude mít slavnostní nádech. „Jedná se již o dvacátý ročník, který bude probíhat v rámci stodvacétého výročí založení místního sboru,“ vysvětlil spoluorganizátor akce Vlastimil John.
Lukavecká terénní vlna láká každý rok více než tři desítky družstev z různých koutů republiky. Oproti jiným hasičským závodům má totiž své ojedinělé specifikum. Po uběhnutí zhruba dvou třetin asi sedmdesátimetrové trasy hasiči s proudnicemi zabočí prudce doleva a musí zdolat prudký kopec. Letošní klání začne na hřišti TJ Sokol Lukavec ve 13:30 hodin. „O přestávce předvedou lukavečtí hasiči ukázku zásahu s historickou hasičskou stříkačkou,“ dodal Vlastimil John.

(Zdroj: Novojičínský deník, úterý 4. července 2006, číslo 15)

Lukavec v médiích

Rozhovor: Rajtování přerušil jen sníh

Václav David, i přes problémy, jezdí kolem osení čtyři desítky let

Ministrant odevzdá křížek jezdci na koni, ten, následován dalšími jezdci, objede vesnici dům od domu. Po jízdě jezdci se sochou vztyčeného Krista obejdou kolem kostela a jdou na požehnání. Řeč je o Jízdě kolem osení, která se v republice jezdí jen v Lukavci u Fulneku.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec Jízda kolem osení je starobylá tradice, která přežila všechny dosavadní režimy. Více o ní i o svém životě hovoří Václav David, který již bezmála čtyři desítky let vyráží v neděli velikonoční jako hlavní jezdec s křížem.

Jak jste se dostal k tomu, že každý rok jezdíte s křížem?
Dá se říci, že jsem to zdědil po otci. To jezdívali ženatí při východu slunce. Tata říkal, že kdysi už se jezdilo sloučeně a za války se to rzdělilo. Proč, to nevím. My jsme to pak taky sloučili, ale od kterého roku, to už si nepamatuji.

Vzpomněl jste otce. Jak dlouho jezdil?
On jezdil už za války za svobodné. Svobodní jezdívali už v jednu hodinu. Každá skupina jezdila jiný okruh a zpívala jinou písničku. Svobodní jezdili od pivovaru, ženatí od kostela. My jsme to později spojili. Na Nové Dvory se taky začalo jezdit až za nás, protože jsme si odtud půjčovali koně.

Proč jste začali jezdit kolečko u kostela?
To jsme začali dělat teprve loni. Zjistili jsme, že ty koně se tam dají lépe dohromady. Tam vlastně vytváříme magický kruh, který symbolizuje nekonečno. Vlastně i celá trasa jízdy je do kruhu.

Je nějaký záznam o tom, odkdy se to tady jezdí?
Kdysi mi říkal fulnecký kronikář Moucha, že v kronice Fulneku našel, že za pomoci jezdců okolo osení tenkrát odrazili nájezdy nepřátel. A to bylo někdy po bitvě na Bílé hoře. Stejně je to zajímavé, že Lukavec byl starousedlická dědina, ale to Rajtování je, podle mne, německý zvyk. Chtěl bych vidět, jak to mají zorganizované Lužičtí Srbové v Německu. Oni to jezdí v cylindrech, jen na těžkých koních. Bývají jich dva tisíce a za nimi jdou lidé. To je jako procesí. Prý to bývalo snad ještě někde na Chodsku, ale teď už se asi nejezdí nikde jinde než u nás.

Proč se to vlastně jezdí?
To je na požehnání úrody. V neděli je mše svatá za jezdce okolo osení a za požehnání úrody.

Přerušilo se to někdy?
Jenom jednou, co si pamatuji, jsme to museli zrušit kvůli počasí. Tenkrát napadlo skoro metr sněhu a nedalo se jet. Ale taky jsem zažil, že nás jelo jenom pět. Já jsem jel s křížkem a dva páry koní. Ale nikdy se to neporušilo a naštěstí se nikdy nestalo nic vážného. Akorát jednou, v devadesátém, jsme hasili statek. To jelo pětadvacet koní.

Padá se hodně?
Nikdo neví, jak špatně se jede na Nové Dvory. Těžký terén. Třeba loni spadli tři Václavové, mezi nimi i můj kluk. Předloni, když jsem jel po šestatřicáté, to taky bylo hodně těžké. Lilo jak z konve. Poprvé za těch šestatřicet let. Plno kabátů, co jsme měli, jsme museli vyhodit.

Kde sháníte ty kabáty?
Já mám doma půl skříně ve sklepě. Půjčujeme si to mezi sebou. Obleky a boty jsou problém. Jedny boty mi dokonce poslala paní z Brna, která viděla pořad v televizi. Zavolala na úřad, kde zjistila adresu a poslala mi nádherné boty i s napínáky. Nic za to nechtěla, tak jsem jí poslal aspoň DVD s asi hodinou záznamu, co jsme natočili od devětaosmdesátého roku. Ještě chceme udělat DVD z fotek, co tu mají lidi po dědině.

Jak se k tomu stavěli komunisti?
Nechtěli, aby se to jezdilo. Vadil jim kříž. Pořád chtěli zjistit organizátora, brávali mě na výslechy, ale nechci o tom moc mluvit. Jednou jsem jim ale řekl: Jak to chcete zrušit? Začali jste to vy? Vždyť není pamětník? Na to nemáte právo. Nezrušili to nikdy.

Co jste v životě dělal?
V letech šedesát sedm až šedesát devět jsem si udělal školu výtvarné fotografie na konzervatoři v Ostravě.

A fotil jste?
Měl jsem obor dětský portrét a přírodu. Měli jsme být okresní metodici pro fotografii a dostali jsme nabídky jít studovat FMU. Jenže já jsem neměl maturitu. Potom jsme šel na vojnu a v sedmdesátém roce už to nešlo.

Proč?
Běhal jsem středně dlouhé tratě, dobře jsem se znal se Zátopkem, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu Junák a já jsem byl v krajské radě Junáka. A oni nás začali likvidovat.

Co jste pak dělal?
Jsem vyučený kovář, dělal jsem fotografickou školu, pak jsem fotil – hlavně svatby. V osmdesátém prvním jsem ještě dělal textilní průmyslovku, jenže holka měla úraz, čekali jsme čtvrté dítě, tak jsem se na to vykašlal. Pak jsem dělal dvacet let v Retexu v údržbě.

A co děláte dnes?
Maluji, hlavně kostely. V podstatě dělám od devadesátého sedmého pro biskupství na půl úvazku technického administrátora a na půl úvazku malířinu. Od roku šedestá devět natírám věže – výškové práce. To jsem dělal, i když jsem pracoval v Retexu. Třeba v Odrách jsme na kostele připevňovali hodiny. To malování mi tenkrát nabídl generální vikář Kufa. Začali jsme dělat Stachovice, pak Bravantice, Rýmařov, a tak se to valí dodnes.

Za dva roky budete moci jet po čtyřicáté. Pojedete?
Dokud vydrží zdraví, tak budu jezdit.

Václav David

* narozen v roce 1950 v Lukavci,
* ženatý, má dva syny, čtyři dcery,
* vyučen jako kovář; absolvoval školu výtvarné fotografie,
* dnes pracuje jako technický administrátor a malíř pro Ostravsko-opavskou diecézi.

(Zdroj: Novojičínský deník, sobota 22. dubna 2006, VI/95)

Lukavec v médiích

Článek: Na tradici nedají dopustit

V Lukavci i o letošních Velikonocích rajtovali jezdci kolem osení

Jiná než kdekoli jinde v České republice byla i letos Velikonoční neděle v Lukavci, místní části Fulneku na Novojičínsku. Odnepaměti se v obci udržuje křesťanský zvyk, jízda kolem osení, jehož počátky sahají až k době krátce po bitvě na Bílé hoře roku 1620.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec Krátce po jedné hodině odpolední vyrazil průvod muzikantů a dvaadvaceti jezdců ve svátečních oblecích na koních, který za zpěvu církevních písní obešel vesnici. V čele průvodu jel na koni již posedmatřicáté Václav David jako jezdec s křížem. Jezdci zvěstují zmrtvýchvstání Krista a lidé na znamení přijetí této zprávy políbí kříž v ruce jezdce.

„Je to tradice kterou nepřerušila ani éra komunismu. Po osmašedesátém to vypadalo špatně, ale komunisti to nikdy nezakázali,“ vzpomínal Petr Heiník, jenž sám jel čtyřikrát v sedmdesátých letech, kdy ještě dopoledne jezdili svobodní a odpoledne ženatí. „Tenkrát nebylo ani tolik koní a byla to spíše prestiž sedláků. Koně byli mnohem více nazdobení,“ poznamenal.

Marie Goldová (68 let), která se do Lukavce přivdala, vychází z domu sledovat průvod jezdců již pětačtyřicet let. „Nedokážu si představit, že by se to nejelo. Bylo by to takové divné. Určitě je to zpestření Velikonoc,“ uvedla žena a dodala, že kvůli jízdě kolem osení často přijíždějí do Lukavce i její příbuzní z Opavska.

Bez takzvaného rajtování si Velikonoce v Lukavci neumí představit ani Milada Sokolová, která v obci žije třiatřicet let. „I díky tomuto tradičnímu zvyku považuje Velikonoce za velký svátek, který se dá přirovnat i k Vánocům,“ míní paní Sokolová, která se přistěhovala z nedalekého Děrného. I ona potvrdila, že Lukavec o velikonočních svátcích navštěvuje řada lidí z dalekého i blízkého okolí.

Také Růžena Pavlíčková patří k těm, kteří jsou hrdí na to, že v obci přetrval po staletí tento křesťanský zvyk. „I když osobně mi připadá, že je to už trošku mediálně zprofanované. Je to můj názor, ale bývalo to důstojnější,“ řekla žena, která prozradila, že jezdce s křížem zažívá osobně již šedesát let.

Jízda kolem osení nebo také rajtování se v České republice jezdí pouze v Lukavci. „Pokud vím, tak ji snad jezdí ještě Lužičtí Srbové v Německu,“ zmínil se Václav David.

(Novojičínský deník, úterý 18. dubna 2006, VI/91)

Lukavec v médiích

Článek: Nad Fulnekem se roztočí vrtule elektráren

Město chce ušetřit energii a přijít k penězům

Několik desítek třílistových vrtulí se možná do několika let roztočí nad Fulnekem.

Ivan Pavelek

FULNEK Komenského město se vážně začalo zabývat nabídkou firmy, která provádí výstavbu větrných elektráren. „Poslali nám mapu, kde udělali puntíky. Chceme ale těch lokalit navrhnout více a uvidíme,“ zmínil se na jedné z veřejných schůzí vedoucí odboru územního rozvoje a životního prostředí fulnecké radnice Vojmír Satke. V úvahu pro výstabu stožárů přicházejí místní části Dolejší Kunčice, Vlkovice území od Lukavce na Nové Dvory a možná okolí Jestřábí. „Musejí to být samozřejmě vyšší lokality,“ dodal Satke.

Podle místostarosty Fulneku Jaroslava Štekbauera na větrných elektrárnách město může jen vydělat. „Za každý vyrobený kilowatt ještě dostaneme peníze,“ řekl. Satke připomněl, že například na chod veřejného osvětlení město vynakládá ročně přes dva miliony korun. „Mohlo by se to využít třeba na to. Je to jedna z možností, jak ušetřit energii a ještě přijít k penězům,“ poznamenal Satke a vykreslil situaci z Rakouska. „Tam jsem ve vesnici menší než jsou Stachovice napočítal třiačtyřicet stožárů. Mají je tam v pěti sestavách, natočené tak, aby vrtule chytaly vítr ze všech směrů,“ přiblížil Satke. Mírné obavy ze záměru měl zpočátku fulnecký starosta Josef Dubec. „Jsem trochu konzervativní a nejsem zrovna příznivcem těchto věcí,“ přiznal starosta. Mínění změnil po návštěvě Německa, jeho východní části. „Překvapilo mě, kolik tam toho mají. A tak si říkám, že když vezmeme v úvahu příslovečnou německou preciznost a skutečnost, že to tam funguje, musím změnit názor,“ doplnil starosta.

Výstavba větrných elektráren ve Fulneku by měla být dlouhodobou záležitostí na příští možná čtyři roky. O stavbě několika stožárů již dříve uvažovali v Odrách, kde je vhodná lokalita v místní části Veselí. Jinak lze na Novojičínsku spatřit několik individuálních staveb těchto elektráren.

(Zdroj: Novojičínský deník, úterý 11. dubna 2006, VI/86)

Lukavec v médiích

Rozhovor: Život zasvětili tatrovkám

Otec a syn Johnové sklidili s veterány mnoho úspěchů

Více než sto padesát veteránských soutěží absolvovali Bedřich John a jeho syn Vlastimil z Lukavce u Fulneku. Se starou tatrovkou prý najezdili více než 130 tisíc kilometrů.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec
Psal se rok 1973 a tmavě modrá Tatra 57 B byla prvním autem, které si Bedřich John pořídil. Díky ní se stal členem Tatra veterán klubu a z rodinného vozu postupně udělal veteránský soutěžák, s nímž získal mnoho vítězství a ocenění.

Proč jste si vybral právě tatru sedmapadesát?
BJ: Tenkrát byly staré auta octavie, které se mi zdály moc mladé a jako tatrovácký patriot jsem se rozhodl pro tuto. Bylo to i finančně dostupnější.

Kolik jste za to dal?
BJ: Rovných sedm tisíc korun.

Jak byla stará?
BJ: Vyrobená v roce pětatřicet v provedení polokabriolet, v šestapadesátém byla přestavěná na uzavřenou. Na prvním místě po válce byl jako majitel uvedený zvěrolékař z Vítkova. Stala se rodinným autem a s ní jsem taky hned v dalším roce v dubnu vstoupil do Veteran car klubu. Ještě v tom roce jsem vyrazil s celou rodinou na Veterán rallye Beskydy.

To jste jel s celou rodinou?
BJ: Tenkrát se jezdilo s rodinami. Byla to spíše taková přátelská setkání.

Ale vy jste přece jezdil a jezdíte dodnes na mnoha elitních soutěžích…
BJ: V jednaosmdesátém roce auto prošlo radikální rekonstrukcí a prvního května už jsme jeli Rallye Beskydy. Tatra pak zůstala jen na veteránské akce.

To už jezdil i syn?
VJ: Začal jsem jezdit od dvanácti, jakmile jsem mohl sedět na předním sedadle.

Je to spolehlivé auto?
BJ: Tři sta kilometrů na jeden zátah udělala bez větších potíží. Nevadila jí ani horka, protože měla vzduchem chlazený motor. Byli jsme s ní dokonce i u Hančovy mohyly v Krkonoších. U těch aut není problém, navíc každá porucha se hlásí předem, takže by člověk nikdy nezůstal stát.

Kolik soutěží jste asi absolvovali?
BJ: Přes sto padesát. Jezdilo se v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Německu, na Slovensku a všechny přesuny po vlastní ose.

Tak jste se podívali i do světa…
BJ: Člověk se dostal kolikrát tam, kde jiný běžně ne.

Jsou ty veteránské soutěže přátelštější než normální závody?
VJ: V osmdesátých letech se ještě nejezdilo na čas, ale musely se plnit různé úkoly, třeba zkoušky dovednosti, jízdy zručnosti, různé odhady tekutin a podobně. Každá soutěž byla specifická. Dělala se třeba i branná část. Později se přešlo i na takové srandovnější soutěže.

Dneska už se hlavně jede a přidá se pár prvků, aby se neřeklo, že to není soutěž.
BJ: I ceny byly kolikrát úplně obyčejné. Třeba v Přerově při prvním našem absolutním vítězství jsme dostali jeden karafiát a malý zlatý věneček jak na hrob. Dodnes ho mám v garáži. Někdy byl jenom kanistr benzinu.

Náročné byly přebory, které se jezdily i podle itineráře.
BJ: Dneska už to takové není a je vidět, že je to hodně o penězích.

Ale i tak podle množství pohárů, které máte, pořád slavíte úspěchy.
BJ: Tak je tu několik pohárů pro mistra republiky, hlavně v jízdě pravidelnosti. Pohár za přínos sportu a další. A to má ještě syn další svoje poháry, které už si vyjezdil on.

Jakého úspěchu si ceníte asi nejvíce?
VJ: Třeba v Liberci, kde byla velká mezinárodní akce, když se slavilo sto let automobilismu, jsme skončili druzí o bod v absolutním pořadí.

A který pohár považujete za nejcennější?
BJ: Pohár, který Josef Veřmiřovský vyhrál při mezinárodních závodech v Brně ve čtyřiadvacátém roce. Byl jako putovní při Veřmiřovského memoriálu. Vyhrál jsem ho čtyřikrát, z toho třikrát za sebou, takže mi ten pohár zůstal.

Určitě jste potkali mnoho zajímavých lidí…
BJ: Tak třeba synovi na svatbu přijeli Dalibor Petr s Tatrou kolem světa a Karel Loprais. Za ředitele Hanáka jsem dostával cenu Tatry a osobně jsem se setkal s Hanzelkou a Zikmundem. Osobně je mám podepsané. Čtrnáct dnů před smrtí jsem vezl i Adolfa Veřmiřovského s manželkou.
VJ: Ve Šternberku nás na hradě provázel hrabě Šternberk. V Praze nám předával cenu hrabě Lobkowicz.

Proč jste koupil hadimršku?
BJ: Dostal jsem chuť na něco nového, tak jsem v listopadu osmdesát sedm koupil sedmapadesátku polokabriolet.

Ale tu jste skládali nějak dlouho, že?
VJ: Jedenáct roků. Bylo to nekompletní. Museli jsme shánět řadu dílů. Když už jsme to měli, tak se to třeba desetkrát skládalo a rozkládalo, aby si to pořádně sedlo.
BJ: Chtěli jsme to mít všechno origiál a druhé auto bylo, tak jsme nespěchali. Bylo to poslední auto, které stříkali v Tatře Příboře, než ji zrušili.

Bylo to moc náročné?
BJ: Tak sedadla se třeba musela nechat ušít. Problém byly vruty, protože dneska se dělají jenom křížové a to by na tom autě vypadalo hrozně. Tak jsme sháněli kde se dalo. Spínací skříňka, když jsem ji sehnal, vypadala jak kus rezavého železa. Čtrnáct dnů jsem ji močil v olejích, nakonec jsem ji rozšrouboval a očistil a byla dobrá. To bylo dělané z kvalitních mosazných částí. Kliky se musely zabrousit. Dřevěné podlahy a kostru, to dělal známý, a na plechy jsme sehnali klempíře. Člověk ale musí znát spoustu řemesel, aby to dal dohromady.

Třetí auto už nechcete?
VJ: Není na to čas a ani to není kam dát.

Jak dlouho ještě chcete jezdit?
BJ: Dokud zdraví dá, tak budu jezdit. Při tom ještě pořád někomu něco opravuji. Zrovna teď mám v garáži rozdělanou tatru sedmapadesátku od jednoho z Rožnova.

Nenaváže na tradici syn s vnukem?
VJ: Ten už má trochu jiné zájmy. Občas se přijde do garáže podívat, ale nevydrží u toho. Myslím, že ne.

Bedřich JOHN
– narodil se v roce 1943,
– vyučený v Tatře Kopřivnici,
– pracoval ve Vagónce Studénce, potom v ZZN Nový Jičín na sušičce ve Fulneku,
– ženatý, má syna a dceru.

Vlastimil JOHN
– narodil se v roce 1968,
– vyučený v Tatře Kopřivnici, obor s maturitou,
– pracoval v ROMO Fulnek, dnes zaměstnancem Primus Příbor,
– ženatý, má syna a dceru.

(Zdroj: novojičínský Deník,sobota 25. března 2006, číslo VI/7)

Lukavec v médiích

Článek: Památné místo v blízkosti Fulneku

Vydáme-li se nedělní procházkou z Fulneku do Lukavce a odbočíme před kaplí sv. Trojice vlevo, narazíme asi po 350 m na zvláštně tvarovaný strom – borovici. Strom je rostlý tak, že překlenuje svým rostovým obloukem starou lesní cestu. Na kmeni si lze všimnout, že jsou na něm tři kříže. Vypravuje se, že na stromu byli oběšeni tři polští občané. Je to pravda či mýtus?

V průběhu loňského roku jsem se rozhodl pátrat mezi občany, jak to bylo, a uvést tím historii na pravou míru. Podařilo se mi oslovit tři občany, kteří byli buď účastníky této události, nebo si pamatovali, jak to tenkrát bylo.

V období 2. světové války byli na statky německých sedláků v našem okolí nasazováni na práci (jako pacholci) polští a ukrajinští obyvatelé. Ti museli dělat všechny práce na hospodářství sedláků – mnohdy i ponižující. Práva neměli veliká – nesměli navštěvovat hospody, obchody, zábavy a na oblecích museli mít přišité označení „P“. (Ukrajinci měli práva větší).

Událost se odehrála v letních měsících roku 1943. Na jednom statku odmítl polský občan statkáři poslušnost (pro nespokojenost s požadovanou prací) a měl na statkáře vytáhnout vidle s hrozbou jeho fyzické likvidace. Statkář počítání pacholka nahlásil na gestapo, které věc posoudilo jako vzpouru, a byl později odsouzen k smrti provazem. K vykonání trestu byl vybrán kraj lesa zvaný Hájek a dva blízké duby vhodné k popravě (duby byly od zmiňované borovice vzdálené asi 250 m). Všichni Poláci a Ukrajinci pracující v našem okolí byli k tomuto místu dovedeni. Jedna pamětnice si na průvod pamatuje. Šel od Kostelce přes střed obce Děrné a dál až k Hájku. Průvod byl po stranách doprovázen gestapem. Místo události bylo také obstoupeno řádně ozbrojenými hlídkami gestapa. Odsouzený s ozbrojeným doprovodem byl dovezen autobusem z Fulneku. Byl dovezen i opracovaný dřevěný hranol, židle a stůl. Samotní Poláci museli rám zaklesti do rozsochy dubů, museli na něj navázat oprátku a pod něj postavit stůl a židli. Pod hrozbou museli odsouzeného postavit na židli, nasadit mu oprátku a podtrhnutím židle vykonat popravu. Těsně před popravou stačil odsouzený provolat: „Ať žije Polska a Hitler ať mu políbí v…“.

Celé události přihlížela stovka Poláků a Ukrajinců – byla to pro ně výstraha, kdyby se chtěli k něčemu podobnému odhodlat. Nejen, že museli tomuto činu přihlížet, navíc byli přinuceni zhruba půl hodiny chodit kolem. Po ohledání a potvrzení museli jeho krajané sundat oprátku a položit ho do připravené dřevěné bedny. Po naložení na koňský povoz byla bedna s mrtvým odvezena neznámo kam.

Dle zjištění měl Polák asi 25 let a jmenoval se Josef. Oba duby, kde byl tento hrozný čin vykonán, byly v 80. letech minulého století odstraněny.

Snad by stálo za to památné místo označit tabulkou s vysvětlujícím textem, která by nám připomínala místi potrestání vzdoru.

(Zdroj: Fulnecký zpravodaj, leden 2006, číslo 1, autor článku Stanislav Šmeidler)

Lukavec v médiích

Článek: Sportu se věnoval i Mikuláš s čerty

Sbor dobrovolných hasičů v Lukavci uspořádal v sobotu 3. prosince 2005 tradiční, již jubilejní 10. ročník Mikulášské soutěže. Kolem deváté hodiny ranní se na hřiště TJ Sokol začaly sjíždět hasičské sbory z širokého okolí. Nejvzdálenější družstvo dorazilo až ze slovenského Prešova. Nechyběli ani naši přátelé z Turzovky.

Letošní klání mělo ryze zimní charakter. Trať byla pokryta patnácticentimetrovou vrstvou sněhu. Jako první odstartovalo družstvo hasičů z pořádajícího SDH a po nich se požární útok v zimních podmínkách vyzkoušelo dalších 22 družstev, včetně 3 družstev žen. O záludnosti této specifické soutěže svědčí i počet nezdařených pokusů. Úkolem každého družstva je, aby v co nejkratším čase doběhlo k základně s přichystaným nářadím, vytvořilo sací a dopravní vedení a proudem vody sundalo terčíky s emblémem čerta a Mikuláše a následně terče elektronické časomíry.

Tomuto sportovnímu zápolení přihlížela více než stovka diváků, mezi kterými nechyběli zástupci města a sponzoři. Děkujeme tímto za účast soutěžícím i divákům a těšíme se na setkání při dalších sportovních a kulturních akcích pořádaných naším sborem.

A jak to všechno dopadlo?

Muži
1.

Mošnov

19,723 s

2.

Luboměř

21,543 s

3.

Lukavec

21,995 s

6.

Lukavec (dorost)

Ženy

1.

Odry

41,568 s

2.

Děrné

56,363 s

Jerlochovice

 „N“

 

 

(Zdroj: Hasiči z Lukavce, Fulnecký zpravodaj, leden 2006, číslo 1)

Lukavec v médiích

Zpráva: Internet v knihovně v Lukavci

Od 1. 12. 2005 budou moci zájemci o Internet využít tuto službu také v místní knihovně v Lukavci. Internetové připojení mohou využívat registrovaní čtenáři knihovny i ostatní veřejnost. Tato služby bude poskytována zdarma, platí se pouze jednorázový registrační poplatek 20 Kč. Další služby (kopírování, tisk) budou poskytovány za úplatu. Zájemci o přístup na Internet se mohou přihlásit v půjčovní době, tj. ve čtvrtek od 17 do 19 hodin u pracovnice knihovny.

(Zdroj: Fulnecký zpravodaj, prosinec 2005, číslo 12, autor článku (nav))