O průběhu letošní Jízdy okolo osení, že vůbec nebude ji možné uskutečnit nebo jak ji udělat, jsme už mnoho dnů před Velikonocemi intenzivně přemýšleli. Byli jsme si ale jisti, že právě v této době je požehnání potřebné! Nakonec jsme se ji tedy rozhodli uskutečnit, ale jiným způsobem – přizpůsobeným podmínkám a opatřením.
Obsah stránky není k dispozici. Prosím, klikněte na "Souhlasím".
Vyjeli jsme v 6 hodin ráno od kostela po zazvonění zvonů a rozjeli se do vesnice s písní „Vstal z mrtvých“, bylo ještě šero. Trasu jsme trošku zkrátili, ale objeli jsme poctivě celou vesnici. V druhé půlce trasy jsme tradičně zpívali píseň „Aleluja“. Bylo to jiné, protože většinou lidé ještě spali a nevěděli o tom, že takhle ráno pojedeme. Jen zřídka se někdo „objevil v okně“. Když jsme dojeli asi po necelé hodině jízdy k pomníku padlých a zpívali „Bože chválíme Tebe“, už svítilo slunce. Potom jsme šli do kostela, kde byl připraven o. Jozef, abychom mohli vyjít kolem kostela a do čtyř světových stran požehnat Nejsvětější svátostí. Na závěr požehnání jsme slavnostně s trubkou a varhanami zazpívali „Vesel se nebes Královno“ a byli šťastni, že jsme i letos mohli na koních ohlásit zmrtvýchvstání Krista a poslat požehnání do celého světa při východu slunce. Aleluja!
Zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše jezdci z Lukavce nakonec předali, ale bez lidí
Nakonec ani pandemie koronaviru v neděli nezastavila tradiční Jízdu kolem osení v Lukavci, místní části Fulneku na Novojičínsku. Kořeny akce sahají až do 17. století.
Zdroj: Pavel Karban, Právo, www.novinky.cz
Čtveřice jezdců na koních projela v
tichosti vsí a pouze zpěvem velikonočních chvalozpěvů zvěstovala zprávu o
zmrtvýchvstání Ježíše Krista a poprosila o požehnání pro zaseté zrno i
letošní úrodu.
„Nakonec jsme
se rozhodli jízdu uspořádat, ale v omezené míře. Snažili jsme se, aby se
to nikdo nedozvěděl,“ přiznal letos sedmdesátiletý organizátor akce
Václav David.
Zatímco dosud
se vydávali jezdci při tradiční jízdě, jíž se říká také Rajtování, do
polí a přes obec o Velikonoční neděli hodinu po poledni, v neděli
vyrazili s východem slunce od místního kostela.
„Jedeme moc brzy, to ještě budou lidé spát,“ pousmál se David, který do sedla Jízdy kolem osení usedá od svých sedmnácti let.
Vyrazit časně zrána pro něj nebyla
žádná novinka. „Kdysi jsme tak jezdili. To ale ještě byly dvě jízdy, za
rozbřesku jeli ženatí a odpoledne svobodní,“ zavzpomínal.
Jezdci
projeli letos vší prakticky bez povšimnutí místních. Jen občas se mihla
záclona za oknem, když projížděli kolem a zpívali náboženské písně.
Odpadlo i tradiční líbání kříže či zastavování u domů, kde lidé nabízejí
jezdcům drobné občerstvení.
„Není to oficiální jízda, jde nám ale o udržení tradice,“ poukázal David a potvrdil, že prastarý zvyk neuťaly války ani totalita. „Každý to bere, že to tak je. Je nutnost dodržet dnešní nařízení a těšit se, že příští rok, dá-li Pán Bůh, se vše opět uskuteční,“ řekl David.
Jízda kolem osení je zařazena mezi kulturní dědictví Moravskoslezského kraje, v Lukavci ji vždy o Velikonocích organizují už 400 let. Obec se zhruba 350 obyvateli je jediným místem v ČR, kde se zvyk dochoval.
Václav David z Lukavce na Novojičínsku zachránil 400 let starou tradici Jízdy kolem osení. V době koronavirové epidemie vyjel na koních žehnat polím a sousedům jen se svým synem. Běžně skupina čítá i dvě desítky jezdců.
V posledních dnech přitom s ohledem na platná nařízení David zvažoval, že se akce vůbec neuskuteční. Bylo by to poprvé, co by se za 400 let nekonala. O její ukončení se přitom v minulosti neúspěšně snažili nacisté i komunistický režim. Dnes brzy ráno vyjeli Václav David se synem na koních. V oblecích a s křížem projeli Lukavcem a vyjeli do polí. „Normálně jsme vždy vyjížděli ve 13:00. Dnes jsme vyjeli za úsvitu. Tak, abychom skoro nikoho nemuseli potkat. Brzy ráno tady ještě nejezdí auta ani cyklisté,“ řekl David. Nekonala se ani mše Akce byla ale poznamenaná nejen neúčastí veřejnosti. Nekonala se ani mše v lukaveckém kostele. I žehnání stavením a hospodářům bylo jen symbolické. „Rozhodli jsme se tradici udržet a letošní rok nevynechat. Museli jsme to ale udělat v úplné tajnosti. Aby se tady neshromažďovali lidé,“ uvedl David.
Jízda kolem osení se stala součástí krajského kulturního dědictví. Podle kronik se zvyk dodržuje v Lukavci minimálně od roku 1620. Tehdy jezdci odrazili hordu vojáků rozprášených ve stejném roce u bitvy na Bílé hoře. Tím si zasloužili zápis v kronice a vznikla tak první zmínka o letos minimálně 400 let trvající tradici. Pokud by se letos nejelo, po staletích by to bylo poprvé. Tradici se podle Davida neúspěšně pokoušely přerušit v minulých desetiletích hned dva totalitní režimy. „Takže to, co se nepodařilo nacistům a komunistům, by se nyní podařilo koronaviru,“ dodal. Jízda normálně končí u pomníku Jezdci se vždy setkávají na ploše u bývalého pivovaru. Pak vyjedou ke kostelu a na hřbitově objedou kolečko. Dál pokračují po obci. Zastavují u chalup, lidé líbají kříž a nabízejí jezdcům občerstvení. Později přes pole zajedou do nedaleké osady Nové Dvory. Jízda vždy, za běžných okolností, končí za doprovodu duchovních písní u pomníku padlých pod kostelem a za vyzvánění zvonů. Asi čtyřkilometrový okruh skupina zvládne za tři hodiny.
S naprosto mimořádnou situací kolem pandemie koronaviru se musí vypořádat i pořadatelé tradiční akce Jízda kolem osení, jejíž historie sahá až do první poloviny 17. století a která v novodobé historii nikdy nebyla přerušena. Jezdci na koních letos téměř jistě nevyjedou.
Malá obec Lukavec na okraji Slezska je
touto akcí proslulá a Jízda kolem osení je zařazena mezi kulturní
dědictví Moravskoslezského kraje. Skupina svátečně oděných jezdců na
koních už 400 let vyjíždí o Velikonoční neděli zvěstovat zmrtvýchvstání
Ježíše Krista a žádá požehnání pro čerstvě zaseté zrno a pro letošní
úrodu.
Tradice, jež byla zachována i v době největší bídy i za obou světových válek, má zdokumentované kořeny už v roce 1620, kdy sedláci na koních odrazili skupinu vojáků rozprášených po bitvě na Bílé hoře.
Jezdci na koních vždy nejprve v časnou ranní hodinu objíždějí všechna pole v okolí, aby požehnali klíčícímu zrnu, postupně pak objíždějí chalupu po chalupě, kde pro ně lidé připravují drobné pohoštění. Každý křesťan přitom má možnost políbit kříž, který jeden z jezdců veze. Již v minulém týdnu vedení ministerstva zdravotnictví oznámilo, že lidé mají počítat s tím, že velikonoční zvyky se letos držet nebudou.
„Zdá se, že omezení shromažďování ještě nějakou dobu potrvá. Musel by se stát zázrak, aby se letošní akce konala. Už jsme se o tom bavili a vypadá to špatně. Možná bychom to mohli udělat bez líbání kříže. Možná bychom mohli omezit pohoštění i požehnání v kostele. Ale asi nezabráníme tomu, aby se lidé v Lukavci shromáždili. Bavil jsem se o tom i s lékařem a říkal, že by to nebylo dobré,“ řekl Právu organizátor akce Václav David.
Na akci se přitom každoročně sjíždí i
řada zvědavců z širokého okolí, pro které je průvod jezdců s křížem
velkou atrakcí i neodmyslitelnou součástí velikonočních oslav. Že by se
někdy v minulosti, kterou lze dohledat, akce nekonala, si David
nevzpomíná.
„To, co se v minulosti nepodařilo ani nacistům, ani komunistům, se teď podařilo koronaviru,“ posteskl si David, který na koně spolu s dalšími místními usedá už od svých sedmnácti let. Letos přitom oslaví své sedmdesáté narozeniny.
„Chtěl jsem vzhledem k věku letos vyjet naposledy, tak pokud akce skutečně nebude, čemuž vše nasvědčuje, budu muset nakonec vyjet až příští rok. Snad mi to zdraví dovolí,“ dodal.
Takzvaných božích hrobů, výrazných stavbiček dle vzoru kaple
v Jeruzalémě, u nás není zase tak málo, přesněji okolo třicítky.
Zakončují křížové cesty, tvoří součást klášterních či chrámových areálů,
někdy jsou samy poutním místem. Pozor, neplést s „loretami“, které
v naší krajině počaly vyrůstat přibližně ve stejnou dobu. Zatímco v nich
najdeme „černou Pannu Marii loretánskou“, boží hrob bývá prázdný,
případně se sochou ležícího Krista.
Boží hrob, místo, kam uložili Kristovo tělo po sejmutí z kříže. Českou a moravskou krajinu zdobí několik desítek převážně barokních staveb napodobujících jeruzalémský originál. Přežily minulý režim, právě tak jako Pašijové hry či Velikonoční jezdci, další téměř zapomenuté symboly Velikonoc.
Jak ho poznat? Jedná se o menší stavbu podkovovitého tvaru se slepými arkádami v zadní obloukovité části a otevřenou věžičkou nahoře. Interiér tvoří dvě oddělené místnosti, přičemž do samotného „hrobu“ vstupujeme předsíňkou s názvem Andělská kaple. Zubořezový ornament znázorňuje závoru Kristova hrobu, lavice jsou místa odpočinku strážců, nechybí pečetě Piláta a velekněží, kříže, hvězdy a podobně.
Právě takovou výzdobu si mohou prohlédnout návštěvníci hlavního
města, kde se jeden z božích hrobů nachází poblíž Petřínské rozhledny.
Pochází z roku 1737 a zakončuje křížovou cestu. Specialitou je okno
orientované tak, aby sluneční paprsek, procházející jím o Velikonocích
ve tři hodiny odpoledne, dopadal přesně na oltářní kámen uprostřed
kaple.
Stavitelé si „opsali“ plány z Jeruzaléma
Boží hroby najdeme v evropských zemích především v oblastech
s katolickým vyznáním. A jak stavitelé zajišťovali shodu s originálem?
Donátor či jeho vyslanci se vydali do Jeruzaléma, kde skutečný Boží hrob
pečlivě přeměřili a získané plány přivezli domů.
Ve Zhořelci u česko-německých hranic dodnes stojí výsledek pouti
místního primátora, který se kvůli nařčení z kacířství vydal do Svaté
země už roku 1465. U nás se stavební „boom“ božích hrobů datuje cca do
první poloviny 17. století. Mezi zmíněnou necelou třicítku patří třeba
stavby v Brně, Olomouci, Horšovském Týně, Jiřetíně pod Jedlovou,
Voticích či Drahorazi.
Dík novým archeologickým objevům předběhla slánský boží hrob, považovaný donedávna za nejstarší dochovaný, stavbička v moravském Mikulově. Dokladem je nalezený nápis na zdi, zařazující kapli do původního souboru Svatého Kopečku, a posunujícím tak dataci vzniku před rok 1644. Komplex vybudoval coby poděkování za překonání morové epidemie rádce čtyř habsburských panovníků, slavný „král Kroměříže“ kardinál František z Ditrichštejna. K božímu hrobu se zvonicí a kostelíkem sv. Šebestiána si vystoupáte pěkných pár metrů nad město Mikulov.
Dobrá paměť okradených františkánů
V Čechách najdeme nejstarší dochovanou stavbu tohoto druhu na kopci
Okrouhlíku nad středočeským městem Slaný. Tady byl iniciátorem purkrabí
Českého království hrabě Bernard Ignác Jan z Martinic, přesněji řečeno
jeho žena. Zbožná paní vyslala dva františkány zjistit přesné rozměry
skutečného Božího hrobu. Zdařilo se, leč když se bratři vraceli z
Jeruzaléma, byli přepadeni a oloupeni o vzácné nákresy. Naštěstí měli
dobrou paměť, a tak se přece jen mohlo začít stavět.
Z vysvěcení na den sv. Vavřince roku 1665 se dochoval pěkný záznam z
osobního deníku světitele, pražského arcibiskupa Arnošta kardinála
z Harrachu: „Po osmé hodině jsme se vrátili do Slaného, kde jsem
v kapli svatého hrobu za velikého utrpení posvětil oltář, neboť bylo
nutné, abych vcházel vždy po kolenou, a do kaple se nevešlo víc než tři
lidi. Nejnepříjemnější ale bylo, když jsme zapálili svíčky, protože jsem
byl nucený hned vyjít kvůli kouři, pokud jsem nechtěl oslepnout. Kouř
však brzo zmizel, a tak jsem stihl odsloužit ještě mši.“
Boží hrob si prý hrabě Martinic mohl prohlížet až ze svého zámku ve
Smečně. Na místě vznikl i příbytek pro poustevníka, majícího o kapli
pečovat. Poustevna se však časem proměnila v myslivnu a zanikla.
Jan Putz z Adlerthurnu, donátor božího hrobu v Mimoni, odcestoval do
Svaté země Léta Páně 1625. Pozdě zjistil, že jím získané plány nejsou
zcela kompletní. Co naplat, musel si cestu zopakovat. Před svou smrtí se
tak stavby nedočkal, a vytoužené přání vyplnil až jeho syn Jan
František v roce 1668. O dvojité Putzově pouti dnes existují
pochybnosti, ať se však jedná o barokní legendu či nikoliv, boží hrob
stojí dodnes.
Znovuzrození Hořických pašijí a Velikonoční jízdy
Býval cílem nejednoho procesí i součástí tzv. pašijových her (z
latinského passio = utrpení, hry o utrpení a smrti Ježíše Krista).
Kulisy daly vzniknout Getsemanské zahradě, Pilátovu paláci i Golgotě, a
samozřejmě samotnému hrobu. Na Bílou sobotu odsud vycházel slavnostní
průvod za zvuků hudby, střelby z hmoždířů a slavnostního ohňostroje.
Z pašijových her musíme vzpomenout proslulých šumavských z Hořic.
Autorem od roku 1816 hraného textu byl místní tkadlec a sběratel Paul
Gröllhesl. Původně se účinkovalo jen o postních nedělích a o
Velikonocích. Když se sláva Hořických pašijí rozšířila až za hranice
rakouských zemí, otevřeli si Hořičtí koncem 19. století vlastní divadlo,
aby nemuseli hrát po hostinských sálech a bez řádných kostýmů.
V prvních dvou letech zhlédlo představení neuvěřitelných osmdesát tisíc
diváků! Byli mezi nimi členové císařské rodiny i významné osobnosti
z řad církevních kruhů a šlechty.
„Cestami dlouhých karavan, které se v horkém písku boří, putujem zemí Kanaán, ke světlu, které v dálce hoří…,“ zpívali
hořičtí poutníci v pašijovém prologu. Dozpívali za druhé světové války,
zrušeni nacisty, i po krátké obnově v roce 1948. Z divadla se stal
ovčín a sklad slámy, a roku 1966 jej spolu s poutním kostelíkem
zlikvidovala nálož trhaviny. Slavné Hořické pašije vstaly z mrtvých až
po sametové revoluci a dnes jsou jediným českým členem mezinárodní
organizace Europassion.
Zato Velikonoční jízda, jinak též Jízda křižáků či Jízda kolem osení (lužickosrbsky Križerjo či Jutrowne jěchanje, v němčině Osterreiten nebo Kreuzreiten), téměř vymizela. Dnes ji můžeme spatřit ve slezském Lukavci či v Mikulášovicích na české straně Lužice. Na straně německé si tradici zachovalo hned několik vesnic jako např. Crostwitz (Chrósćicy), Panschwitz-Kuckau (Pančicy-Kukow), Nebelschütz (Njebjelčicy) a další, mj. i město Budyšín.
Jak jízdy vypadaly? Připomeňme si ty mikulášovické: Svátečně oblečení
jezdci s typickými cylindry se po sváteční bohoslužbě shromáždili před
kostelem v počtu několika desítek (šedesát i více). Po požehnání a
předání korouhví se za zpěvu převážně náboženských písní vydali na cestu
na slavnostně vystrojených koních. Zastavovalo se u kapliček a větších
statků, vybrané peníze posloužily k dobročinným účelům.
Po zrušení nacisty roku 1938 se Velikonoční jezdci znovu sešli teprve v roce 2011, a to zásluhou místního učitele Romana Klingera, pravnuka posledního předsedy Spolku Velikonočních jezdců. Každoroční jízdy se v Mikulášovicích konají v neděli na Boží hod velikonoční. Přijeďte se podívat!
Ač se v kraji na mnoha místech udržuje spousta lidových zvyků a tradic, letos do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje žádná nominace nepřibyla. Zůstávají v něm pouze dvě – tanec ověnžok a jízda kolem osení v Lukavci u Fulneku.
Kraj, který je v tomto ohledu celorepublikově v podprůměru, zvýšil tlak na muzea, aby se registr plnil rychleji.
Pro to, aby zachoval a chránil kulturní dědictví, zavedl stát národní Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Zápisu do tohoto registru předchází krajské seznamy. Teprve z nich může vzejít nominace do celostátní databáze. Se seznamem tradiční lidové kultury se úzce pojí také titul Mistr tradiční rukodělné výroby.
Nejaktivnější v podchycení svých lidových obyčejů a umělců jsou Jihomoravský a Liberecký kraj. Zatímco v těchto oblastech zaregistrovali už okolo pěti nemateriálních statků a patnácti mistrů, v Moravskoslezském kraji jsou to pouze dva výše uvedené statky a tři mistři. Za výšivky krojů titul získala Blažena Slováčková z Českého Těšína, pak k ní přibyl řezbář z Mostů u Jablunkova Pavel Kufa a Richard Mlýnek z Opavy za sanaci historických střech. Další je možné nominovat do konce září.
Hledejte lidové obyčeje, umělce, tradiční řemesla
„Etnologové budou v terénu pátrat po dalších zajímavých tradičních zvycích a umělcích. Na mnoha místech se zachovává spousta lidových obyčejů nebo tam žijí lidé, kteří jsou mistry v tradičních řemeslech, o kterých se třeba ví jen lokálně. Aby jmen na seznamu přibývalo, sešli jsme se nyní se zástupci muzeí. Doporučili jsme jim, aby více pracovali v terénu, jejich pracovníci vyráželi na taková místa, kde se podobné akce konají, a za lidovými umělci,“ podotkla Dominika Martincová z krajského odboru kultury.
Podle mluvčí ministerstva kultury Simony Cigánkové je úkolem odborných regionálních pracovišť v jednotlivých krajích pečovat o tradiční lidovou kulturu. Pokud se zápis z krajského seznamu dostane do národního registru, může být nominován i do seznamu Unesco.
Moravskoslezský kraj i stát zvyky a umělce podpoří
Řadě tradic, zvyků a řemesel hrozí zánik. Bude-li se o nich více vědět, bude větší šance na jejich udržení a záchranu.
„Z těchto důvodů je dobré na krajských seznamech být. Pokud se tradice nebo mistr tradiční rukodělné výroby na nich objeví, může je kraj podpořit dotacemi. Nositelé statků a organizátoři akcí, kteří se z krajského seznamu dostanou až na národní seznam, získají přístup do našeho každoročního dotačního řízení na podporu tradiční lidové kultury. Vydáváme také tematické publikace a živě prezentujeme tyto statky na Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice nebo na jiných národních i mezinárodních příležitostech,“ vysvětlila Cigánková.
Neodrazuje od zájmu o tento unikátní seznam jeho složitý úřednický název? „Názvem jsme jak s krajskými, tak s národním seznamem navázali na analogický název Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, který vede Unesco. Ministerstvo kultury však neurčovalo krajům, jakým způsobem mají uchopit své krajské soupisy a jak je mají nazvat,“ uvedla mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková.
Odbor kultury Moravskoslezského kraje však o změně názvu neuvažuje. „I když si uvědomujeme, že je komplikovaný,“ doplnila Martincová.
Dvaadvacet českých nemateriálních statků
Na národním seznamu, který schvaluje ministr kultury, je zapsáno dvacet dva nemateriálních statků. Například slovácký verbuňk, valašský odzemek, východočeské loutkářství či vodění Jidáše. Nemateriálních statků má zapsaných nejvíce Pardubický kraj, mistrů rukodělné výroby kraj Liberecký.
Ověnžok, který schválili na seznam moravskoslezští radní loni, je starý točivý párový tanec horalů ze slezsko-polsko-slovenského pomezí. Prosadilo ho Muzeum Těšínska. Má přezdívku telecí, údajně odvozenou od goralských krpců z hovězí kůže, které se na tanec užívaly a musely hodně vydržet. Hudební doprovod obstarává gajdoš, tedy dudák, kterého doprovází jeden nebo dva houslisté.
Jízda kolem osení v Lukavci u Fulneku se váže k období Velikonoc. Průvod jezdců na koních začíná v jednu hodinu po poledni u kostela a objíždí hranice obce i jednotlivá stavení. Jezdce doprovázejí muzikanti.
Důležitou roli hraje takzvaný krojcfotr – otec kříže jedoucí v čele průvodu. V rukou nese malý kovový kříž, který lidé uctívají políbením. „Tradice velikonoční jízdy v Lukavci u Fulneku přecházela a přechází i dnes v mnoha případech z otce na syna, díky čemuž jsou ve skupině jezdců znát mezigenerační vazby,“ doplnila Kateřina Schweidler z odboru kultury a památkové péče krajského úřadu.
Mikulášovice – Ani ledový vítr nezastavil v neděli dopoledne tradiční velikonoční jízdu. Necelá desítka slavnostně oblečených jezdců projela na Velikonoční neděli Mikulášovicemi.
Foto: Deník / Vanžura Alexandr Zdroj: https://decinsky.denik.cz/zpravy_region/foto-video-mikulasovicemi-projela-tradicni-velikonocni-jizda-20180401.html
Na jezdce, kteří po nedělní mši vyjeli od kostela svatého Mikuláše, čekaly stovky lidí. A to i přesto, že teplota klesala k nule a vál velmi studený vítr. Průvod po mši v kostele svatého Mikuláše prošel obcí, na různých místech se zastavoval, hrálo se a zpívalo.
Velikonoční jízdy zvané také Jízdy křižáků či Jízdy kolem osení jsou starý velikonoční zvyk, který se do současnosti dochoval v německé Lužici a také v Lukavci v českém Slezsku. S obnovením tradice v Mikulášovicích přišel Roman Klinger, jehož pradědeček se podílel na organizaci jízd ještě před druhou světovou válkou. Poslední předválečná jízda se jela v roce 1939.
Prvního ročníku obnovené velikonoční jízdy se v roce 2011 zúčastnilo sedm jezdců a pěší muzikanti, od té doby jejich počet narostl a roste i zájem diváků.
Stará lužickosrbská tradice se dosud udržela v německé části Lužice. Například ve čtyřicetitisícovém Budyšíně ležícím asi 30 kilometrů od Mikulášovic každoročně do průvodu vyráží desítky velikonočních jezdců. V Mikulášovicích byl spolek jezdců oficiálně založený ve 40. letech 19. století.
Metodický pokyn pro tvorbu a vedení Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje schválila rada Moravskoslezského kraje dne 4. 10. 2016, č. 111/8592. Jako první byl zapsán nemateriální statek „Jízda kolem osení v Lukavci u Fulneku“. Zapsání schválila rada Moravskoslezského kraje dne 10. 10. 2017 usnesením č. 22/1949.
1. „Jízda kolem osení v Lukavci u Fulneku“
Jízda kolem osení zvaná také rajtování, je unikátním a jedinečným zvykem s dlouholetou tradicí, který se přes veškeré problémy a nesnáze zachoval v Lukavci u Fulneku jako jediné obci v českých zemích až do současnosti v téměř nezměněné podobě. Uskutečňuje se nepřetržitě od 19. stol. vždy v neděli Velikonoční (Boží hod velikonoční). Smyslem obřadní jízdy je prosba o požehnání polím (úrodu, ochranu před přírodními živly) a zvěstování o zmrtvýchvstání Krista. Tradice jízdy okolo osení přechází v Lukavci z generace na generaci, z otce na syna. Obřad se koná odpoledne v každém počasí, za účasti celé vesnice a mnoha diváků z širokého okolí.
Video vytvořené u příležitosti tradiční velikonoční Jízdy kolem osení na tomto odkazu.
Stránky o Lukavci, místní části Fulneku
Pokračováním v prohlížení webovvých stránek souhlasíte s používáním cookies. Více informací
Cookie na této webové stránce jsou nastaveny na „Povolit cookies“, aby vám bylo umožněno co nejlepší procházení. Chcete-li nadále používat tuto webovou stránku bez povolení cookies tj. aniž byste klikli na tlačítko „Přijímám“, pak dáváte souhlas s povolením používat cookies.
