Po třicáté osmé v životě cválá Václav David po cestě do vršku k lukaveckému kostelu a za ním pobízí své koně více než dvacítka dalších jezdců. Je Velikonoční neděle 2007 a v Lukavci nedaleko moravského Fulneku jako na jediném místě u nás jedou jezdci zvěstovat do polí, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých…

Čtrnáctiletý Petr Gold zatím čeká u mramorových božích muk nedaleko kostela.

V ruce svírá křížek s ukřižovaným Ježíšem Kristem, který mu půjčil lukavecký farář. Tváří se hrdě: „Řekli mi při nedělní mši, že to budu já, kdo podá vedoucímu jezdci kříž.“ Tomu se tady neřekne jinak než otec kříže či poněmčele krojcfotr. V Lukavci je to funkce bezmála dědičná. Dnes jezdí v čele sedmapadesátiletý Václav David, v civilu technický administrátor bíloveckého děkanátu. Právě jemu patří zásluha za to, že se starodávný zvyk uchoval. Převzal ji po svém už jednaosmdesátiletém otci, a když bůh dá, stane se jednou otcem kříže i jeho syn. Zatím jezdí v průvodu.

A jezdci jsou zde. Václav David se zatváří překvapeně, očekával předání kříže až u kostela. Netuší, že novináři Petra zpracovali -boží muka v pozadí vypadají fotogeničtěji. Nakonec situaci vyřeší kůň. Hodí zadkem a z fotky není mnoho…

Pro koně klid není

Na Zelený čtvrtek už málokterý hospodář vyjel za prací do polí. Bylo by to rouhání. Vždyť na druhý den v pátek odpoledne přichází ukřižování Ježíše Krista.

Ve statku má být klid, lidé chodí pomalu a důstojně očekávají vzkříšení. Ani krávám by neměly zvonit zvonce. Jenomže koním to nevysvětlíte. Nezbývalo, než s nimi hned v neděli vyjet do okolí.

Po ránu, za východu slunce, když sedlák nespěchal honem na pole, to bylo zvlášť malebné. Hlavně tady na Fulnecku. Scházelo jen přidat určitou obřadnost… Tak někteří etnografové popisují dávný vznik zdejších jízd. Prosebné průvody mají sice kořeny v Německu, ale velikonoční objížďka se udržovala hlavně na pomezí slovanských a germánských národů. Už ve starém Římě se pole obcházela, ovšem pěšky. Pozdější církev nabádala k větší vážnosti, ale nakonec přijala, že jezdci oslaví vzkříšení objížďkou pole na koni. V Srbské Lužici na dnešní německo-polské hranici se v Ostritzu u kláštera Mariino údolí dochoval zvyk jízdy po osení (saatreiten), další desítka jízd (tzv. křižejro, Osterreiten) je k vidění v okolí kláštera Mariina Hwězda u Budyšína. V Čechách se jezdívalo na Liberecku, Šluknovsku i v Hodkovicích nad Mohelkou.

Ve slezských Ludgeřovicích na Hlučínsku se jezdily od třicetileté války, kdy kraj svírala neznámá nemoc, až do roku 1901 jízdy za Bohem… Připomeňme i leonhardskou jízdu v Mušově, dnes zatopeném Novomlýnskou přehradou u Mikulovic. Dávný zvyk dodnes přetrvává jedině v Lukavci u Fulneku.

Ženatí i svobodní

Na většině jezdců je patrné, že „usedají na kůň“ jen o Velikonocích. Oře jim zapůjčili koňaři z okolí pár minut před jízdou. Svedli si je z náklaďáku, připevnili sedlo a vetkli dlouhou stuhu do ohonu či hřívy.

Podle tradice je bílá odznakem svobodných, barevná mužů ženatých.

A ani pro koně to není nic běžného. Nejde právě o borce z Velké pardubické. Nervozita je patrná na obou stranách. Ke kostelu se sice vyjelo celkem dobře, ale na rovince už koně cítí nejistotu jezdců a sami jeden po druhém se rozjíždějí úprkem. Naštěstí je tu louka za kostelním hřbitovem. Muži i koně ji pomalu objíždějí kolem dokola. Zklidnění potřebují zjevně obě strany… „Kdysi jezdili ráno ženatí hospodáři. Ani se neosedlávalo, jen se přes koně hodila deka a muži jeli v šatech, jako když jdete na pole,“ vzpomíná muž kolem padesátky. Je v obleku s kravatou, na nohou jezdecké holínky, jen usednout do sedla. Zraněná ruka na pásce prozrazuje, že letos to nevyšlo. „V dáli vycházelo slunce. Odpoledne v obleku na ozdobených koních už jeli pouze svobodní muži.“ Podobný zvyk se dnes dodržuje (pokud je autorovi článku známo) jen na jednom místě v srbské Lužici: ve Wotrowě (německy Ostro).

V Lukavci ranní jízda zanikla, když nastaly problémy se sháněním koní. Ateistickému režimu se nelíbil ani duchovní obsah. Začalo se jezdit jen odpoledne. „Sešli jsme se třeba jen tři čtyři, ale nejelo se jen jednou. To když ráno napadla spousta sněhu.“

Předat zprávu

Kostelní zvon zvoní, jezdci pokračují přes pole. Nejedou sevřeni a zpívají z listu. Dvě řady muzikantů kráčejí polem opodál pěšky. Návrat dolů do vsi je prověrkou obou stran. Zběsilý cval na počátku se nevyplácí. Kdo si neuměl pořádně připevnit sedlo, lehce se sveze ke straně.

„Za pád z koně se platí bečka piva,“ dodává zasvěcený. „A za předjetí otce kříže dokonce láhev slivovice,“ doplní jeho kolega… Ve vsi už je lidé očekávají před chalupami. „Hezké Velikonoce,“ zdraví jezdci, zatímco krojcfotr David přijíždí k vrátkům a podává lidem křížek k políbení. Pokaždé ho pak otře do kapesníku. Někde ochutná pálené a do kapes dostane odměnu. „Výdaje s jízdou zaplatíme z darů, zbytek přijde do kostela,“ vysvětluje později.

„V Lukavci se jezdilo od nepaměti,“ tvrdí paní před okálem. „Měli by ovšem jezdit jenom místní.“ Pak ukáže do zástupu jezdců: „Ten může také, ten se k nám přiženil…“ „Uvítáme každého, kdo chce jet, jen je nutné sehnat předem koně,“ říká později Václav David. Nejméně měsíc před jízdou musí objet koňaře v okolních vesnicích.

Domácí slivovici střídá jablečný závin a talíře jednohubek. Zkušený jezdec ví, že u alkoholu zůstat nemůže. Místní specialitou je jablečný likér, destilovaný z moštu. Když však u jednoho domu vítají muže pomerančovou šťávou, nestačí se divit zájmu.

Procesí už projelo celou vesnicí. Jede se bezmála dvě hodiny. Ale zprávu, že Ježíš Kristus vstal dnes z mrtvých, jak bylo předpovězeno, je nutné zavézt i na samoty.

Muže čeká dlouhá jízda až na Nové Dvory. „Pojďme jezdcům vstříc,“ ukazuje klarinetista Jiří Svobodník vzhůru k silnici do stráně. „Žehnání polí je starý křesťanský zvyk. Scházíme se každý rok, a tak udržujeme dávnou tradici. Nevynechal jsem od roku 1995…“ Obě písně, které hrají, jsou starobylé. Nápěv Vstal z mrtvých Vykupitel je známý ze středověku. Aleluja je velikonoční píseň. Na závěr se pak hraje Te Deum, Bože chválíme Tebe. Přesně tak to dělali i jejich otcové.

Největší radost

Konečně se v dáli na mezi objevují postavy. Dva muži své koně už vedou a zjevně toho mají plné zuby. Zbývající trochu nekoordinovaně cválají.

Nad vsí se znovu seřadí, přidá se i kapela. Za zpěvu pak sjíždíme po silnici do vsi. Přichází jaro, na komíně sedí čáp, zdáli štěkají psi, a kopyta koní klapou. Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Auta nepředjíždějí, neruší chvíli, snad aby nepoplašila koně.

A pak se blíží konec. Pod kostelem David podá každému jezdci kříž k políbení: „Díky, žes přijel.“ Zbývá mše. Muži za knězem s monstrancí obejdou kostel i se sochou Panny Marie. Koňáci si zatím odvážejí unavená zvířata a jezdci usednou v hospodě nad dršťkovou polévkou.

„Jeli jsme skutečně tak, jak se má. Bylo ostatně pěkné počasí,“ hodnotí spokojeně David. „Nic nás nerušilo. Když v roce 1997 začal hořet statek, polovina lidí nechala všeho a jela hasit,“ vzpomíná na jízdu, která zásahem vyšší moci nedojela.

„Chlapi se u nás prostě sejdou a jedou. Víra je největší radost, kterou na světě máme, a proto se ji snažíme předat a jízdu udržet. Budu jezdit, pokud budu živ,“ dodá na závěr.

Nezní to ani příliš pateticky.

JAK TO BÝVALO – Český ostrůvek

Pravděpodobně nejstarší zmínka o jízdě je zachycena ve Fulnecké kronice asi těmito slovy: „Po bitvě na Bílé hoře se potulovaly krajem hordy rozpadlých vojsk. Také naše město bylo přepadeno, ale za pomoci sedláků na koních, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, se podařilo útok odrazit.“ Lukavec byl vždy českým ostrůvkem v germánském živlu. Němečtí sedláci šli raději do Fulneku. Možná proto se nedochovaly kroniky. Pamětníci však vzpomínají na jízdy v Děrném. To také bývala česká vesnice, ale chudí děrnenští chlapci si brali bohaté Němky z Kujav a poněmčili se. I sokol se pak psal jako Sokoll. Písemné zápisy jsou až k roku 1925, ale jezdilo se dřív, stejně jako třeba v Kujavách, Stachovicích, Horních Životicích, Jerlochovicích i ve Fulneku. Jízdu připravoval zvláštní spolek. Na historických fotografiích z roku 1930 jsou davy lidí, kteří na statek pana Rohledra v Děrném přišli z okolí na svěcení praporu. Během jízdy ho pak jezdci vezli v čele. Každoročně se volil nový otec kříže. V kostele je prý dodnes křížek, který dával lidem ve vsi k políbení. Ve větších statcích jezdci požádali o právo udělat kolo a celý dvůr objeli. Sedlák je vítal s připraveným pohoštěním. Výslužka se nedávala, jen jezdci na závěr obřadně poděkovali. Protože nebyla nouze o koně, jeli v sedle i hudebníci. Krojcfotr přijíždí ke stavením a dává lidem křížek k políbení. Zavdá si pálenkou, pojí štrúdl a někde dostane třeba i odměnu. Z té se hradí výdaje na jízdu.

(Zdroj: http://www.lideazeme.cz/clanek/lukavecke-jizdy-po-oseni)

Lukavec – Mnoho podob může mít pro obyvatele kraje nadcházející velikonoční víkend. Je libo jarmark, výstava, koncert nebo raději turistický výšlap? V Lukavci, části Fulneku, o Vekonoční neděli už od středověku udržují unikátní tradici, nazývají ji Jezdci okolo osení.

Na objížďku vesnicí se v ten den vydá početná skupina svobodných i ženatých mužů na koních. Vůdce skupiny zvaný „krojcfotr“ podává lidem před vchody jejich domů k uctění kříž. Vyrazíme ve 13 hodin od kostela za zpěvu písně Vstal z mrtvých, objedeme hřbitov a přes ple vjedeme z druhé strany do dědiny. Pak zamíříme do Nových Dvorů a odtud zase zpátky do Lukavce,“ popisuje tradiční průběh trasy pořadatel Václav David. „Jsme jediní v republice, kdo tuto tradici dodržuje. V obměněné podobě ji snad zachovávají Lužičtí Srbové v Německu,“ říká pan David. Letos na jízdu vyráží už po osmatřicáté.

(Zdroj: Dnes, pátek 6. dubna 2007, úryvek, Markéta Radová)

V Lukavci i o letošních Velikonocích rajtovali jezdci kolem osení

Jiná než kdekoli jinde v České republice byla i letos Velikonoční neděle v Lukavci, místní části Fulneku na Novojičínsku. Odnepaměti se v obci udržuje křesťanský zvyk, jízda kolem osení, jehož počátky sahají až k době krátce po bitvě na Bílé hoře roku 1620.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec Krátce po jedné hodině odpolední vyrazil průvod muzikantů a dvaadvaceti jezdců ve svátečních oblecích na koních, který za zpěvu církevních písní obešel vesnici. V čele průvodu jel na koni již posedmatřicáté Václav David jako jezdec s křížem. Jezdci zvěstují zmrtvýchvstání Krista a lidé na znamení přijetí této zprávy políbí kříž v ruce jezdce.

„Je to tradice kterou nepřerušila ani éra komunismu. Po osmašedesátém to vypadalo špatně, ale komunisti to nikdy nezakázali,“ vzpomínal Petr Heiník, jenž sám jel čtyřikrát v sedmdesátých letech, kdy ještě dopoledne jezdili svobodní a odpoledne ženatí. „Tenkrát nebylo ani tolik koní a byla to spíše prestiž sedláků. Koně byli mnohem více nazdobení,“ poznamenal.

Marie Goldová (68 let), která se do Lukavce přivdala, vychází z domu sledovat průvod jezdců již pětačtyřicet let. „Nedokážu si představit, že by se to nejelo. Bylo by to takové divné. Určitě je to zpestření Velikonoc,“ uvedla žena a dodala, že kvůli jízdě kolem osení často přijíždějí do Lukavce i její příbuzní z Opavska.

Bez takzvaného rajtování si Velikonoce v Lukavci neumí představit ani Milada Sokolová, která v obci žije třiatřicet let. „I díky tomuto tradičnímu zvyku považuje Velikonoce za velký svátek, který se dá přirovnat i k Vánocům,“ míní paní Sokolová, která se přistěhovala z nedalekého Děrného. I ona potvrdila, že Lukavec o velikonočních svátcích navštěvuje řada lidí z dalekého i blízkého okolí.

Také Růžena Pavlíčková patří k těm, kteří jsou hrdí na to, že v obci přetrval po staletí tento křesťanský zvyk. „I když osobně mi připadá, že je to už trošku mediálně zprofanované. Je to můj názor, ale bývalo to důstojnější,“ řekla žena, která prozradila, že jezdce s křížem zažívá osobně již šedesát let.

Jízda kolem osení nebo také rajtování se v České republice jezdí pouze v Lukavci. „Pokud vím, tak ji snad jezdí ještě Lužičtí Srbové v Německu,“ zmínil se Václav David.

(Novojičínský deník, úterý 18. dubna 2006, VI/91)

FULNEK-LUKAVEC (ipa) – Po šestatřicáté usedl v Neděli velikonoční do koňského sedla Václav David z Lukavce u Fulneku a vydal se v čele průvodu vesnicí, aby zvěstoval lidem, že Kristus vstal z mrtvých.

Jízda kolem osení se v Lukavci u Fulneku jezdí od období po Bílé hoře a obec s asi čtyřmi stovkami obyvatel je zřejmě jediná, která tento velikonoční zvyk udržuje. „Pak už to jezdí jen Lužičtí Srbové v Německu,“ připoměl pan David. Letos jelo při takzvaném rajtování čtyřiadvacet koní a stejně jako předešlé roky se jezdci v jejich sedlech střídali s muzikanty ve zpěvu dvou písní. Tou první je starobylá skladba ze 16. století, druhou píseň Zprávu dáš, Boží Spasiteli. Václav David, který již více než tři desítky let jezdí v čele průvodu, popřeje téměř u každé chalupy pěkné svátky a nechá lidem, kteří na něj čekají, políbit křížek, který na počátku své pouti převzal u kostela. Letos mu jej předával desetiletý Vojtěch Maleňák. „Ptal jsem se pana Davida, jestli mohu podat křížek, a on řekl, že mohu,“ vysvětil svou premiérovou účast chlapec, který měl po předání křížku ještě jeden úkol – pustit kostelní zvony. Václav David již před několika lety prohlásil, že končí, nástupce už má ve svém synovi, dvacetiletém Janovi. Ten se ale zatím na jeho místo netlačí. „Dokud je zdravý, tak ať to jezdí. Až to bude nutné, jsem připravený ho nahradit, ale vůbec na to nespěchám,“ prohlásil Jenda, který sám cítí výjimečnost tohoto zvyku. „Určitě to budeme chtít udržet. Nejen kvůli místním, ale i kvůli mnoha lidem, kteří tu přijíždějí právě kvůli tomu,“ vysvětlil David junior. Jízdu kolem osení přerušili podle pamětníků jen jednou. „To bylo asi v sedmasedmdesátém roce, kdy napadlo půl metru sněhu. Jinak to nepřerušila ani válka,“ dodal pan David.

(Zdroj: Region – týdeník okresu Nový Jičín, út 29.3.2005, č.13, roč.14))

LUKAVEC (Novojičínsko), 11. dubna 2004 – Ani déšť a nevlídné počasí nepřerušily dnes stovky let starou tradici v Lukavci u Fulneku na Novojičínsku. Při „jízdě okolo osení“ objelo i letos 22 mužů na koních usedlosti v Lukavci a Nových Dvorech, kde písněmi a křížkem v ruce zvěstovali zprávu o Kristově vzkříšení. Slavnosti přihlížely asi tři stovky diváků.

„Byl jsem překvapen, že lidé přišli i v takovém nečase. Ještě větší radost mám ale z toho, že na koních už se začínají objevovat mládenci z nastupující generace,“ řekl organizátor jízdy Václav David.

Muži a mládenci se sešli už po poledni ve dvoře bývalého pivovaru, aby se na jízdu neboli rajtování připravili. Koně svobodných chlapců musejí mít ocasy svázány bílou stuhou a na hlavách nesou zelené věnce, koně ženatých jezdců zdobí na ohonu a na hlavách pentle červené. Objevily se i koně s pěkně zapletenou hřívou. Černý oblek, bílá košile a jezdecké boty jsou tradičním ustrojením velikonočních jezdců.

Skupinu vedl na bílém koni nejzkušenější jezdec zvaný krojcfotr. Po řadu let zastává tuto úlohu Václav David, organizátor jízdy a také místní kronikář. „Letos jsem absolvoval už svou pětatřicátou jízdu,“ řekl. Kříž mu podle starého zvyku zapůjčil kněz.

Po jedné hodině vyjeli jezdci za zpěvu písní nejprve vzhůru k lukavskému kostelu sv. Jana Křitele, pak zamířili přes pole do horní části obce. Tam přivítali průvod muzikanti a po několika písních předal otec kříže křížek k políbení těm, kteří vyšli před dům a čekali na tuto chvíli. Kříž přišli uctít lidé všech generací. Po malém občerstvení zamířila skupina do osady Nové Dvory. Slavnost skončila v kostele požehnáním a průvodem jezdců a věřících kolem kostela.

(Zdroj: Tiscali/ČTK)

9.4. 2004 14:28 ČBK (Lukavec)

Na tradiční „jízdu okolo osení“ vyjedou v neděli 11.4. ve 13.00 hodin jezdci na koních v Lukavci u Fulneku. Boží hod velikonoční se tímto způsobem v obci slaví již od středověku.

Každý rok se muži a mládenci sejdou již po poledni ve dvoře bývalého pivovaru, aby se připravili na „jízdu kolem osení“ neboli „rajtování“. Koně svobodných chlapců mají ocasy svázány bílou stuhou a na hlavách nesou zelené věnce. Koně ženatých jezdců zdobí pentle červené. Černý oblek, bílá košile a jezdecké boty jsou tradičním oděvem velikonočních jezdců.

Skupinu vede nejzkušenější jezdec zvaný „krojcfotr“ (z německého Kreuzvater–otec kříže). V pojmenování je vystižena jeho zvláštní úloha. Jede v čele skupiny na bílém koni a drží v ruce malý kovový kříž, který lidé uctívají. Ženy vynášejí ven pro jezdce občerstvení. Obřadní objížďka končí za přítomnosti kněze a vesničanů, kteří společně s jezdci zpívají chvalozpěv „Bože chválíme tebe“. Slavnost je zakončena požehnáním.

(Zdroj: www.christnet.cz)

FULNEK-LUKAVEC (pav) – Má-li někdo právo hovořit o velikonočních zvycích, pak je to zajisté Václav David z Lukavce, místní části Fulneku. Letos pojede již po pětatřicáté jako ústřední postava jízdy kolem osení.

Starodávný zvyk, jehož počátky se ve Fulneku a okolí datují k období po Bílé hoře, se na Moravě dodržuje asi pouze v Lukavci. Sestává z toho, že vesnicí ve velikonoční neděli táhne průvod muzikantů a jezdců na koních ve svátečních oblecích. V čele průvodu pak jede jezdec s křížkem v ruce a zvěstuje Kristovo zmrtvýchvstání. A právě tím jezdcem je již tři a půl desetiletí pan David. Jak sám říká, zdědil to po svém otci a dnes už jezdí jeho syn.

Kdysi v Lukavci jezdily dvě skupiny. „Svobodní odpoledne, ženatí s východem slunce,“ upřesnil pan David. V 90. letech minulého století to ale Lukavečtí spojili. Svobodní s ženatými jezdili kdysi společně už i za druhé světové války. Podle pana Davida v minulosti nebyl problém obsadit jezdce do průvodu. „V dědině bylo sedmdesát koní,“ vysvětlil. „Jenže dnes tu máme dva, a tak už dobré tři týdny před Velikonocemi sháním lidi s koňmi po okolí,“ dodal.

Jak se zdá, tradice jen tak nevymře. Loni jelo 24 jezdců, letos jich má být ještě o jednoho více, i když byly prý časy, kde se jich sešlo jen pět. „Ale muselo se jet, jinak by to asi zaniklo,“ pousmál se pan David a připomenul, že za jeho historie nejeli ženatí jen dvakrát, a to když napadlo přes půl metru sněhu. Jezdci dojeli dokonce i v roce 1989, když v obci hořel statek. „Sjížděli jsme do dědiny a už za školou jsme viděli, jak to hoří. No tak někteří kluci šli hasit tak jak byli, v sakách. Myslím, že z pětadvaceti nás dojelo sedmnáct,“ vzpomínal.

V Lukavci na křesťanský vzyk nenechají dopustit. Vždyť kde jinde lze spatřit chlapy ve vyžehlených oblecích a nablýskaných botách rajtujících na koni a střídajících se s muzikanty ve zpěvu dvou písní. Tou první je starobylá skladba ze 16. století, druhou Zprávu dáš boží spasiteli. Při zvuku těchto písní vychází většína lukaveckých obyvatel před svá obydlí v očekávání příjezdu jezdců. Pak lehce políbí kříž v ruce toho prvního a poděkují za zvěstování. „Je to nejen o tom křesťanském svátku, ale také o vztahu k přírodě a zvířatům,“ neopomněl podotknout pan David, jenž před pár roky chtěl svou roli posla dobrých zpráv předat někomu mladšímu, ale nenašel se nikdo, kdo by jej nahradil. „Tak si říkám, že dokud zdraví dá, budu to dělat,“ uzavřel skromně pan David.

(Zdroj: Region – týdeník okresu Nový Jičín, 6.4.2004))