FULNEK LUKAVEC (MSK, i-region.eu) Odpoledne Božího hodu Velikonočního patří v Lukavci, místní části Fulneku na Novojičínsku, staletí udržovanému obyčeji, Jízdě kolem osení. Po loňské premiéře se jí účastnil mezi pětadvaceti jezdci na koních také biskup ostravsko-opavské diecéze František Lobkowicz.

Lukavec je jediná obec v České republice, kde tento zvyk zůstal zachován. A pak v několika vesnicích v německém Sasku, kde žijí Slované, Lužičtí Srbové. Dobrou duší celé akce je celé roky Václav David, fulnecký zastupitel a lukavecký kostelník.

„Letos jsem jel už po jednačtyřicáté. Jako Křížový otec jezdíval můj tatínek, já jako svobodný jsem tehdy rajtoval odpoledne, ženatí jeli dopoledne. Tehdy bývalo v obci až sedmdesát koní, nyní se dovážejí i ze Spálova u Oder,“ řekl David.

O starodávném křesťanském zvyku, jehož původ sahá až do středověku je zmínka ve Fulnecké kronice: „Po bitvě na Bílé hoře přepadávaly hordy rozpadlých vojsk města. Také naše město bylo přepadeno, ale za pomoci sedláků na koních, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, se podařilo útok odrazit.“

Také tuto neděli před Velikonočním pondělím začala Jízda kolem osení ve jednu hodinu po poledni u kostela kostele sv. Jana Křtitele. Průvod jel přes pole nad vesnicí, pak jezdci objeli horní konec obce a pokračovali přes louky do osady Nové Dvory. Zpívali píseň asi z 15. století Vstal z mrtvých. Po příjezdu do Lukavce z Kněžího pole zpívali píseň Aleluja, zdráv buď náš milý Spasiteli. Muzikanti vždy zahráli jednu sloku písně, pak je svým zpěvem vystřídali jezdci na koních.

Vpředu před muzikanty a jezdci jel Křížový otec – Kreuzvater, který vezl kříž od domu k domu a lidé jej uctívali políbením. Křížový otec od nich dostal peníze „na kostel,“ mnozí z místních měli nachystáno i občerstvení. Tak objeli celou obec. Jízda skončila u pomníku padlých pod kostelem a za vyzvánění zvonů. Muzikanti zahráli tři sloky písně Bože chválíme Tebe, pak jezdci jednotlivě uctili kříž a odjeli. Celá slavnost skončila v kostele svátostným požehnáním a průvodem jezdců a věřících okolo kostela.

Zvěst Zmrtvýchvstalého Krista se takto roznáší do polí a po vesnici již několik staletí. „V Lukavci se jezdilo i v době vlády ateismu a socialismu a i přes nátlak tehdy mocných, abychom od této jízdy upustili, se jezdilo a jezdit se bude dále,“ dodal pan David.

(Zdroj: http://www.i-region.eu/cz/kultura/fotoreportaz-tradicni-jizdu-kolem-oseni-jel-i-biskup)

Prastarým zvykem zvaným Jízda kolem osení, který má zajistit úrodu polím, přivítali v neděli odpoledne jaro v Lukavci poblíž Fulneku na Novojičínsku.

Kořeny této tradice, kdy muži ve svátečních oblecích projíždějí na koních vesnicí, kolem kostela, hřbitova a po zdejších polích, aby uctili zmrtvýchvstání Ježíše Krista a požehnali úrodě na polích, sahají už do doby před bitvou na Bílé hoře. Jízda se koná vždy první dubnovou neděli přesně v jednu hodinu po poledni.

Čtyři sta let starý zvyk nepřerušily ani žádné války, kam až údaje zdejších pamětníků a jejich předků sahají, jelo se za jakýchkoli okolností. Pouze v roce 1977 se jedinkrát stalo, že jízdu zmařila sněhová bouře, když během několika hodin napadlo třičtvrtě metru sněhu.

„Jízdu kolem osení jedu letos po jednačtyřicáté. Předtím ji jezdil můj otec i jeho otec, pro každého účastníka je to veliká čest. Bez jízdy si tady Velikonoce neumíme představit,“ říká Václav David, který už mnoho let jezdí v čele průvodu.

„Kdysi se jezdily dva průvody. Při východu slunce jezdívali ženatí chlapi, svobodní muži jeli v jednu hodinu odpoledne. Pak se to ale sloučilo v jednu jízdu. Ženatí se však od svobodných mužů dají rozeznat stále. Svobodní si přivazují na koně bílé pentle, ženatí pestrobarevné,“ dodává Václav David, který při průjezdu vesnicí jezdí v čele průvodu od chalupy k chalupě, kde už jsou očekáváni zdejšími obyvateli. Těm dá vedoucí jezdec políbit kříž a požehná jim, aby je provázelo v životě štěstí. Tradiční jízda trvá více než tři hodiny, a je zakončena velikonočním posezením.

Videoreportáž

(Zdroj:http://tn.nova.cz/zpravy/regionalni/v-lukavci-se-jela-jizda-kolem-oseni-tradici-udrzuji-uz-400-let.html)

Fulnek-Lukavec – Když se řekne Lukavec a Velikonoce, každému na Fulnecku i v okolí se vybaví slovo Rajtování, nebo Jízda kolem osení. Prastarý zvyk v místní části Lukavce přetrvává od nepaměti.

Velikonoce bez Jízdy kolem osení si v Lukavci, místní části Fulneku dokáže představit už málokdo. Jízda kolem osení – tak se jmenuje prastarý zvyk, jehož kořeny sahají minimálně po dobu po bitvě na Bílé hoře. Podle starobylých záznamů ve fulnecké kronice ale město s pomocí jezdců kolem osení někdy krátce po bitvě na Bílé hoře odrazilo nájezdy nepřátel.

Dnes obcí projíždějí na koních jezdci ve svátečních oblecích doprovázení muzikanty a zvěstují zmrtvýchvstání Ježíše Krista a žehnají úrodu. V Lukavci se vždy shromáždí v areálu bývalého pivovaru, pak vyjedou ke kostelu, kde Jezdec kříže, jenž jede v čele průvodu, převezme kříž s postavou ukřižovaného Ježíše.

Lukavečtí jezdci přejedou přes pole na horní konec obce, odtud přejedou na Nové dvory a pak se vracejí zpátky do vesnice. Téměř u každé chalupy tyto zvěstovatele zmrtvýchvstání Krista očekávají lidé, z nichž mnozí kříž políbí. Rajtování, jak se také Jízdě kolem osení, říkalo, má přinést polím dobrou úrodu.

Odkdy přesně se tato tradice v Lukavci dodržuje, nikdo přesně neví, jisté je, že ji nepřerušila ani druhá světová válka, ani normalizační doba. „Jenom jednou, asi v sedmasedmdesátém roce napadlo tolik sněhu, že se nedalo jet,“ upřesnil Václav David, jenž letos pojede v čele Jízdy pojedenačtyřicáté.

Poselství převzal po svém otci. „To ještě jezdívali ženatí při východu slunce a svobodní v jednu hodinu odpoledne. Tata říkal, že už kdysi se jezdilo sloučeně a za války se to rozdělilo. Proč, to nevím. My jsme to pak taky sloučili, ale od kterého roku, to už si nepamatuji,“ uvedl již kdysi David.

Právě za něj doznala Jízda kolem osení několika změn. Začalo se zajíždět na Nové dvory, protože si odtud půjčovali koně a před pěti lety začali jezdit kolečko u kostela. „Jednak se ty koně dají lépe dohromady, a pak, tam vlastně vytváříme magický kruh, který symbolizuje nekonečno. Vlastně i celá trasa jízdy je do kruhu,“ poznamenal David.

Stejně, jako v jiných letech, jezdci vyrazí v neděli, což letos bude 4. dubna, na svou pouť ve 13.00 hodin. Po loňské premiéře přislíbil i letos účast biskup ostravsko-opavské diecéze František Lobkowitz. „Vypadá to letos zase dobře. Přihlásilo se nám už jedenadvacet koní. Tak snad to vyjde, jenom ať neprší,“ vyslovil úřání letošní šedesátník David.

(Zdroj:http://novojicinsky.denik.cz/zpravy_region/jizda-kolem-oseni-je-v-lukavci-tradici20100401.html)

LUKAVEC / 18:45, 12. 04. 2009

Biskup ostravsko-opavské diecéze František Lobkowicz se v neděli odpoledne zúčastnil poprvé Jízdy kolem osení v Lukavci u Fulneku na Novojičínsku. Jsem rád, jel jsem čtyřicátou jízdu, řekl agentuře Mediafax vedoucí jezdec, místní kostelník a fulnecký zastupitel za KDU-ČSL, 59letý Václav David.

Jízda kolem osení je starý náboženský sedlácký obyčej. Kromě Lukavce ji o velikonoční neděli odpoledne jezdí, jako symbol vzkříšení Ježíše Krista a příchod jara, jen ve dvou lužicko-srbských obcích v Německu.

„Jezdí se od středověku, jen píseň, kterou zpíváme, pochází z patnáctého století. Já začal v sedmnácti v roce 1967 a dvakrát vynechal, jednou se nejelo pro velký sníh, jednou jsem byl nemocný. Biskup poobědval u mého bratra a na koně se těší,“ uvedl agentuře David před jízdou.

Při ní pětadvacet jezdců na koních, většinou z okolí Lukavce, objelo lukavecký kostel sv. Jana Křtitele a sv. Barbory. Pak za zvuku dechové hudby a zpěvu prastarého chorálu objeli pole, v obci pak místní políbili křížek v ruce vedoucího jezdce a ten přijal od nich peníze na jízdu a kostel i s ostatními nachystané občerstvení paní domu.

(Zdroj:http://www.mediafax.cz/regiony/2852506-Biskup-Frantisek-Lobkowicz-se-zucastnil-poprve-Jizdy-kolem-oseni-v-Lukavci-u-Fulneku, 12.4.2009)

8. 4. 2009  00:46  (aktualizováno: 9. 4. 2009  12:26)

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem a zároveň oslavou příchodu jara. Jejich symbolika vtělená do zvyků a tradic se ale pomalu vytrácí, stejně jako jejich praktikování. V různých obměnách se velikonoční zvyklosti dodržují především tam, kde se daří zachovávat místní folklor. A kam přesně se v Česku za tradičními Velikonocemi vypravit?

V době jara se duchovní a světské tradice smísí a promítnou se do oslav Velikonoc. Ve městě se prozradí v obchodech, které vyvěšují pomlázky a kraslice a lákají na všemožné čokoládové zajíce a pečené beránky.
Ovšem v mnoha obcích po celé zemi se znovu oživují staré zvyky. Už před Velikonocemi se třeba v moravském Postřelmově Zábřehu můžete seznámit právě s výrobou kraslic nebo velkých „žil“ (pomlázek) – jak to předvádějí členové folklorního souboru Markovice.
V Čechách (i v okolí měst), ve Slezsku a zejména na Moravě chlapci udržují obchůzku s řehtačkami, která končí o posledním postním dnu – Bílé sobotě. Unikátní je nedělní velikonoční jízda na koních na Fulnecku.
Patrně nejznámějším zvykem je pondělní velikonoční koleda. Různě staří kluci a muži obcházejí po domech dívky i ženy. Vyšlehání s poléváním vodou by tak mělo přinášet radost. V názvu pomlázky lze slyšet slovo „pomlazení.“ Vydáme-li se naší republikou na východ, objevíme mnoho míst, kde se tyto zvyky udržují i mimo folklorní soubory.
Zajímavé zvyklosti má i řeckokatolická a pravoslavná církev, která Velikonoce nemusí slavit ve stejném termínu jako katolická. Tyto Velikonoce se letos konají o týden později.

Jak to vše bylo
„Třetího dne stal Spasitel, všeho světa Vykupitel. Radujme se, veselme se, aleluja,“ volají čtrnáctiletí školáci o Bílé sobotě ve slovácké Komni nedaleko Uherského Brodu a rytmicky vyklepávají. O den později sjíždějí jezdci úvalem do vsi. „Hezké a radostné Velikonoce,“ zaznívá pro změnu v severomoravském Lukavci, části Fulneku. Velikonoce provází spousta zvyků, které se stále či znovu udržují. Kam se za nimi vydat, se dočtete mimo jiné v přehledu na straně 10.
Popeleční středou, která ukončuje masopustní veselí, začíná pro křesťanský svět doba půstu trvající 40 dní, na jejímž konci je oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonocemi tedy vrcholí postní období, vše spěje k Velkému pátku a ústřednímu příběhu křesťanské liturgie: k dokonalé oběti Ježíše Krista a následnému vzkříšení. Dramatický a silný motiv, poskytující lidem naději, oslavují mnohé lidové hry a zvyklosti. Během krátké doby od čtvrtka do neděle dojde k událostem známým z bible, od Poslední večeře přes Jidášovu zradu, zkoušky apoštolů, ukřižování Ježíše a jeho zmrtvýchvstání.

Repotáči z Komni
Od čtvrtečního Gloria až do soboty umlkají zvony. Už odpoledne se také poprvé rozebíhají kluci s řehtačkami po vesnicích. Bývají sice často malé do ruky, ale stejně jako ty větší zvládnou snadno udělat pekelný kravál. Mnohde jde o jakési trakářky, které kluci „rozeznívají“ tak, že je vozí před sebou po zemi.
Ve Stradouni na Vysokomýtsku tlačí čtyřletý Filip příšerně rachotící stroj s půl století starou historií a několika tisíci najezděných kilometrů. V obcích kolem Vysokého Mýta pak tento zvyk přechází na Bílou sobotu do Chození či Vožení Jidáše, o kterém jsme IN magazínu psali v minulém roce (číslo 12/2008).
Ve slovácké Komni mají bohatou folklorní tradici, přičemž nejznámější jsou zdejší masopusty. Místní chlapci ovšem nechodí řehtat, ale repat. Vesnicí projíždějí s repáči už v pět ráno, v poledne, večer, a dokonce i o půlnoci. Repáče jsou právě malé trakaře a s nimi projedou obcí v pravidelných intervalech.
Mají-li to dělat poctivě, musí každý křížek ve vsi objet třikrát dokola. Nezasvěcené možná překvapí bezmála vojenský dril akcí, kdy chlapci jdou v zástupu a mají stanovené hodnosti. Kdo by chtěl vyspávat, pozná to na odměně.
Na Bílou sobotu pak nejstarší z nich, poručníci, kteří už vycházejí školu, vyklepávají klepačem u domu, ze kterého nikdo nerepal. Končí jim tak asi desetiletá každoroční „služba“. Neděste se terminologie. Klepače jsou jakési tlučky, kde kladívko buší do prostředního prkénka. Je nutné přitom umět chytit rytmus. „Třetího dne stal Spasitel, všeho světa Vykupitel. Radujme se, veselme se, aleluja,“ zpívají.
Odměnou jsou chlapcům peníze, někdy čokoláda, vejce nebo třeba sušenky. Každému podle zásluh a účasti. ááá
Starosta Komni Karel Navrátil vzpomíná, že dříve kluci spávali společně, aby se navzájem včas vzbudili. Chlapci v Bílovicích u Uherského Hradiště svá území dokonce střeží ve dne v noci proti partám z okolí, zejména aby nepřišly o Bílé sobotě vybrat odměnu.

Klapotáři z Lukavce
V Lukavci, slezské obci ležící na samých hranicích s Moravou – kam ostatně správně patří, neboť je součástí moravského Fulneku, se zastavíme o něco déle. Tradici tady má spousta zajímavých lidových zvyklostí.
Zdejší kluci klepače nazývají klapotkami. Od čtvrtka do soboty s nimi obíhají celou obec. Jak přiznává Václav David, vedoucí velikonoční jízdy, který má velký podíl na dění v obci, příliš dlouho nástroje nevydrží.
Obchůzka začíná u křížku pod kostelem, který kluci třikrát obcházejí a zpívají: „Stojí, stojí v poli kříž, na němž umřel Pán Ježíš. Pozdravuj ho duše má, abys byla spasena.“ Chodí pravidelně ráno v šest, v poledne a večer, na Velký pátek i v osudnou třetí hodinu. Navzdory slabým ročníkům v Lukavci věří, že tradice nezanikne. „Šest až deset chlapců vyrazí určitě, ti menší možná ráno budou spát,“ tvrdí Václav David.
Když se řekne velikonoční jízdy
Velikonoční jízdy na koních nenajdeme pouze u Lužických Srbů. V Česku se za nimi můžete vydat právě do Lukavce. Žehnání polím je známo už ze starého Říma. Prosebné jízdy na koních sice vznikly v Německu, ale vyskytovaly se zejména na pomezí slovanského a germánského vlivu. Fulnek proslavil Jan Amos Komenský, který odsud odešel do exilu, ale pak tady i v okolí získali vliv Němci. Českým ostrůvkem zůstal Lukavec. Možná to je důvod, proč se tu uchovaly zvyky v podobě, jakou jinde nenajdeme.
O velikonoční neděli v jednu po poledni z návsi vyjíždí zástup jezdců. Také letos, už po čtyřicáté, ho povede Václav David. Před kostelem převezme od ministranta křížek, který ve vsi podá lidem k políbení. Nezapomíná při tom ani na světské nesnáze. Po každém zastavení ho pečlivě utře. Mezi jezdci najdeme i muže s kolárkem.
Muži jsou oblečeni slavnostně – nikoliv ve fraku s cylindrem jako v Lužici – ale v obleku s kravatou. Pro mnohé je to jediná možnost „usednout na kůň“ a je to vidět. Své koně sice ozdobili pentlemi, ale pokud někdo nemá se zvířetem zkušenost nebo neví, jak správně upevnit sedlo, snadno se z cválajícího oře sveze na stranu.
Jezdci vyjíždějí zvěstovat do polí, že podle předpovědi Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Stejně jako u lužického kláštera v Mariině údolí u městečka Ostritz to nazývají Jízdou po osení – německy Saatreiten.
Obřadní objížďky polí známe i ze severních Čech. Ještě kolem roku 1860 v Liberci obešla prosebná procesí pole, byť už pěšky. Ve Velkých Petrovicích u Ratiboře v dávném pruském Slezsku vyjeli v pondělí na vyzdobených koních mladí sedláci a synkové rolníků. Skupinka jezdců vezla kostelní korouhve, pod nimi jeden z nich sochu Vzkříšení. Zpívající jezdce vítaly zvony a u kostela dívky sošku Boha a korouhve ozdobily květinami. Muži objeli pole, což se často zvrtlo v dostihy, a dívka, které se po návratu podařilo políbit sochu první, se do roka vdala. Když se jízdy ze sousedních obcí potkaly, nezřídka se o sošku popraly.
Na Hlučínsku postihla po třicetileté válce neznámá nemoc přes polovinu obyvatel ludgeřovické farnosti, kam patřily i v Markvartovice, Petřkovice a Koblov. Snaživý kaplan uspořádal ve dvě odpoledne za vyzvánění a zpěvu nábožných písní velikonoční procesí na koních do polí, které vedl rychtář s křížem. Muži objeli třikrát hřbitov, skončilo se litaniemi ke svatým v kostele. Tradice, vážená lidmi i obcemi, které poskytovaly jezdcům pivo při zastávkách, se v Ludgeřovicích naposledy konala v roce 1901.
Kolem roku 1930 na Šumpersku jezdilo až osmdesát sedláků na ozdobených koních. Nejstarší záznam o Fulnecku vzpomíná, že po třicetileté válce Fulnek přepadly hordy potulných vojáků a sedláci, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, je pomohli odrazit.

Začínáme!
Václav David v čele s křížem v ruce, neboli Krojcfotr, Otec kříže, cválá vpředu na svém bělouši. Na louce za kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Barbory nastává zklidnění. Muži se sžívají s oři a přes louky a pole dojedou do vsi. S nimi kráčí i hudebníci.
Jsou vítáni skleničkami slivovice nebo moštu. K tomu patří chlebíčky, ale třeba i vdolky. Krojcfotr David u každého stavení podá kříž lidem k políbení. Pozvolna celou obcí objíždíme a jezdci se vydávají na samoty Nové Dvory. Pamětníci vzpomínají, že kdysi jezdívali svobodní ráno jen tak v pracovních šatech, ani neosedlávali, a odpoledne svobodní ve svátečním. Pak přišlo období, kdy se církevní moci nelíbil podtext akce. Objevily se návrhy, aby se jezdilo na traktoru. Jízda přežila a letos prý opět pojede čtyřiadvacet mužů.
Na návsi, kde jsou staré statky, otevřenou branou vjedou dovnitř a objedou slavnostní kolo. Nemyslete si, že muzika hraje, co ji napadne. Skladba Vstal z mrtvých pochází pravděpodobně už z 15. století. Následuje Aleluja, zdráv buď, náš milý Spasiteli. K hudbě se přidávají zpěvem jezdci. V ruce drží zpěvníky a přichází závěr. Po písni Bože, chválíme Tebe se nakonec jezdci rozloučí ve stráni u bývalého pivovaru.
Jak nám Václav David prozradil, letos 12. dubna pojede i biskup, který odslouží závěrečnou mši s obchůzkou kostela. „Jezdit budu, dokud budu žít,“ tvrdí osmapadesátiletý Otec Kříže.

Za dívkami z Kunovic
Oslavná neděle skončila. Přichází Velikonoční pondělí, nazývané červené, a čas na radovánky. Dodnes leckde – v kroji i bez – koledníci vrbovými pomlázkami vyšlehají dívky. Postříkají je vodou či voňavkou, jako třeba v Beskydech, a dívky se odmění vajíčkem či pohoštěním.
V Osečnici v Orlických horách jeden pamětník tvrdí, že koledník musí nejdřív najít a sundat tzv. babu, panáka ze slámy, kterou ženy ukryly; teprve poté mohou přijít koledovat. Ale jen do oběda. V rámci emancipace má také „slabší pohlaví“ právo o týden, někde o dva dřív koledovat samo a vyšlehat mládence.
V pondělí 13. dubna v sedm ráno mládenci v krojích před městským úřadem v Kunovicích ozdobí pentlemi, krepovými růžičkami a chvojím vůz s cimbálovou muzikou Lintava a pak se vydají za svými dívkami a tanečnicemi folklorního souboru Handrlák. Mají připravenou dlouhou pomlázku žilu z vrbových prutů a každou z dívek vyšlehají. Ty je očekávají v kroji a pro mládence připraví pohoštění. Protože některé z nich jsou i ze čtyř kilometrů vzdáleného Uherského Hradiště, objíždění trvá celý den.
Také v Telči pořádá folklorní soubor Podjavořičan na Velikonoční pondělí jízdu městem. Od sedmi ráno chlapci v krojích obcházejí tanečnice ze souboru, vyplatí je pomlázkami a dostanou kraslice a výslužku. Dívky se k nim přidávají a skupina se postupně rozrůstá. Musí však být hezké počasí, protože v dešti se obávají o kroje. V poledne se pak všichni sejdou na náměstí.
Na přestupný rok bývalo na Horácku zvykem „dívčí právo“. I dnes tady potkáte na voze taženém koňmi děvčata v krojích s opentlenými vařečkami. „Musíte si ovšem počkat na rok 2012,“ usmívá se Jana Kuklová z Podjavořičanu.

(Zdroj:http://in.ihned.cz/c1-36658650-jak-prezivaji-ceske-velikonoce, 8.4.2009)

V Lukavci na Novojičínsku zvěstovalo tuto neděli 23 jezdců na koních vzkříšení Ježíše Krista. Tradiční jízda kolem osení je starodávným zvykem, křesťané v Lukavci jej udržují po staletí jako jediní v Česku. Muži v černých oblecích objížděli na koních ozdobených pentlemi obce, ve kterých lidem žehnali a přáli velkou úrodu. Pro mnohé má tento křesťanský zvyk duchovní hodnotu, řekl organizátor slavnosti Václav David. Jízda kolem osení byla podle něho původně německou tradicí, dnes ji udržují jen v Lukavci a Lužičtí Srbové v Německu. Na slavnost se přijely podívat desítky lidí.

(Zdroj:http://www.radio.cz/cz/zpravy/102243l)

Fulnek-Lukavec – Včera večer, na zelený čtvrtek, se u kostela v Lukavci letos poprvé ozvalo známé klapotání. To místní kluci s dřevěnými klapotkami třikrát za zpěvu písně obcházeli kříž u kostela a pak si to vykračovali obcí. Podle staré tradice tak nahrazovali kostelní zvony, které – jak říká pověst – ve čtvrtek po mši odletěly do Říma. Ranní, polední, večerní a dnes, na Velký pátek, i odpolední klapotání zaslechnou lidé v Lukavci až do Velikonoční neděle. Není však jedinou starou tradicí, kterou místní obyvatelé stále udržují.

Unikátním zvykem, který dnes kromě Lukaveckých provádějí v obměněné podobě už jen Lužičtí Srbové, je takzvané rajtování neboli jízda okolo osení. Připadá na Velikonoční neděli. Od kostela ve 13 hodin vyjíždí průvod slavnostně oděných jezdců – mužů na koních. „Jede se přes pole nad vesnicí a pak se objíždí horní konec obce. Dále se zamíří přes louky do osady Nové Dvory,“ popisuje Václav David, který se jízdy účastní už rekordních devětatřicet let. Lidé ho spatří v čele průvodu s křížem v roli takzvaného Kreutzvatera – Křížového otce. Obyvatelé domů, u nichž se skupina jezdců doplněných muzikanty zastaví, uctívají kříž políbením.

„Kde je u statku velký dvůr a otevřou se vrata, vjednou jezdci dovnitř a udělají kolo po dvoře,“ popisuje David. Jízdu okolo osení pravidelně absolvuje už od roku 1967, účast vynechal za tu dobu dle svých slov jen dvakrát. „Poprvé jsme nejeli, protožte napadlo půl metru sněhu. Tehdy ještě jezdily dvě skupiny – ráno jen ženatí, odpoledne jen svobodní. A tak zatímco svobodní odpoledne vyrazili, my ženatí jsme tehdy zůstali doma. Podruhé jsem neměl koně,“ vzpomíná Václav David. Má šest dětí, čtyři dcery a dva syny, kteří se také jízdy účastní.

Přípravy ke slavnosti zaberou podle Davida zhruba tři týdny. Většinu koní, kteří jedou v průvodu, letos jich bude něco přes dvacet, si pořadatelé půjčují z okolních obcí, z Lukavce pochází jen jeden. „V sobotu večer je třeba naleštit boty a sedla, vyšňořit koně mašlemi. V neděli o půl jedenácté dopoledne je mše svatá a brzy potom se už vyráží,“ popisuje dění před jízdou Václav David. „Za těch devětatřicet let, co jezdím, se staly různé věci. Jednou si jeden kůň lehl a my jsme si mysleli, že je po něm. Říkali jsme klukovi, co na něm seděl: Kopni ho do slabin. On to udělal, kůň heknul, vstal a jel dál. Kluk se pak ale chování koně bál, a když ho vracel do Bílovce, šel radši celou cestu pěšky,“ líčí se smíchem David a připomíná, že celá slavnost končů v lukaveckém kostele svatého Jana Křtitele svátostným požehnáním a průvodem jezdců a věřících okolo kostela. Jízda okolo osení je zcela ojedinělý zvyk, který u nás nemá obdoby. Etnografka Ostravského muzea Markéta Palowská připomíná i další z velikonočních obyčejů, kterých je celá řada. „Na Velký pátek ráno se lidé chodili mýt do potoka – věřili, že voda je posvěcená.“ V den vzkříšení Krista, o Bílé sobotě, si zase lidé odnášeli polínka z posvěceného ohně před kostelem a zapalovali jimi doma v kamnech.

(Zdroj: DNES, 21. března 2008, Markéta Radová)