Archiv štítku: Záliby

Rozhovor: Jan Mikš: Je třeba mít vizi a snažit se jí dosáhnout

Fulnek-Lukavec Letos už se stihl stát mistrem Moravy a byl třetím mužem na mistrovství republiky, které se letos konalo v Jihlavě. Rodák z Lukavce Jan Mikš už se tři roky úspěšně věnuje bench-pressu.

„S cvičením jsem začínal na střední škole, kde se na intru nacházela posilovna. Tam mě posilování chytlo a drží se mě doteď,” vypráví Jan Mikš z Colbert clubu SSK Vítkovice, jehož výkony jdou postupně nahoru. „Je to hlavně o tvrdém tréninku a psychice, ale taky o stravě a životním stylu,” říká student Vysoké školy báňské v Ostravě.

Jak jste se dostal k bench-pressu?

S příchodem na vysokou školu jsem hledal nějaký sport, kterému bych se mohl věnovat, a protože jsem už od střední školy chodil do posilovny, zkusil jsem se zaměřit právě na tento sport.

Věnoval nebo věnuje se tomuto sportu někdo z příbuzenstva?Člen Colbert clubu SSK Vítkovice Jan Mikš na stupních vítězů.

Nikdo z rodiny není vyloženě sportovně založený. Loni jsem vzal bratrance, aby se podíval, jak takové závody probíhají, a protože taky chodí cvičit, zkusil letos první soutěž za juniory.

Jak dlouho cvičíte a kdy jste se začal věnovat přímo bench-pressu?

Aktivně cvičím zhruba od roku 2007 a přímo k bench-pressu jsem se dostal o tři roky později.

Jak často a které partie nejvíce posilujete?

V soutěžním období primárně prsa, triceps, ramena a biceps, tedy horní část těla, která je u bench-pressu podstatná. Mimo soutěžní období se zaměřuji na celé tělo. Stejně tak je to i s časem, který v posilovně trávím. V soutěžním období je trénink intenzivnější a regenerace delší. Tři dny v týdnu mi bohatě stačí. Mimo soutěžní období je to čtyři až pět dní v týdnu.

Kde jste začínal cvičit a kde se momentálně připravujete nejčastěji?

Začínal jsem cvičit na střední škole, kde jsem byl na intru a tam se nacházela posilovna. Dá se říct, že tam mě posilování chytlo a drží se mě do teď. Momentálně chodím do fulnecké posilovny, ale v soutěžním období cvičím spíše v Ostravě z důvodu většího vybavení.

Kdy a jak jste se dostal do Vítkovic?

V roce 2010 jsem si domluvil schůzku s panem Foldynou, který vítkovický oddíl vede. Dal mi tréninkový plán a poradil, co a jak cvičit. Od té doby jsem chodil do Vítkovic jedenkrát týdně na tréninky.

Letos už jste se stihl stát mistrem Moravy, je to tak? Jak hodnotíte své vystoupení?

Ano, je to tak. Soutěž se konala v Kašavě, kousek od Zlína. Se svým výkonem jsem nebyl vůbec spokojený. Týden před soutěží jsem hubnul, abych se vlezl do váhového limitu svojí kategorie. Bohužel ještě ráno jsem musel ladit váhu, což se odrazilo i na předvedeném výkonu. Ona horká ranní vana sice dokáže snížit tělesnou hmotnost o půl kila, ale sníží výkon zhruba o deset procent.

S jakými cíli jste pak odjížděl na mistrovství ČR do Jihlavy?

Samozřejmě jsem si tam jel pro vítězství. Což je jistě cílem každého závodníka. Nakonec se mi to ovšem nepodařilo. Mým cílem bylo zvednout 155 kg, které by stačily na zmiňované první místo v dané kategorii. Jedna věc je tuto váhu zvednout na tréninku, a druhá je výkon zopakovat na soutěži.

V kategorii do 74 kg jste skončil třetí. Jak hodnotíte svůj jihlavský výkon?

Letošní soutěžní sezonu hodnotím celkově záporně, tedy i závody v Jihlavě. Měl jsem natrénováno na větší výkon než ten, který jsem předvedl na soutěžích. Bylo to způsobené hlavně hubnutím před soutěžemi, na které jsem nebyl doposud zvyklý.

Které úspěchy řadíte ve své kariéře nejvýše?

Zatím asi mistrovství ČR v Sedlčanech, které se konalo loni. Ještě jsem soutěžil za juniory a podařilo se mi zvednout český rekord v mé kategorii 140 kg. Dalším úspěchem bylo, když jsme se vsadili s majitelem fulneckého fitka o to, kdo zvedne větší váhu na bench-press. Vítězství bylo jasné a peníze v kapse taky. (směje se)

Jak jsou na tom vaši oddíloví kolegové? Máte nějaké vzory?

Celkově si myslím, že náš oddíl je poměrně úspěšný. Z mistrovství Moravy jsme si letos přivezli čtyři medaile. Dá se říct, že na každé soutěži máme někoho na stupních vítězů. Co se týče vzorů, tak žádný nemám.

Pod kterými trenéry už jste pracoval?

Trénoval mě hlavně pan Foldyna z Vítkovického oddílu. Dal mi cenné rady a doporučení. Letos mi v přípravě na závody pomáhal i můj kolega z oddílu, Čestmír Wolf, jehož tréninky byly opravdu tvrdé. Jinak se nějakým způsobem snažím zdokonalovat sám, samozřejmě musím mít kolem sebe lidi, kteří mi s tréninkem pomůžou.

Jaký je váš osobní rekord?

Moje osobní rekordy bych rozdělil do dvou kategorií. První kategorie se nazývá RAW, tedy výkon bez závodního dresu. Letos se mi podařilo vytlačit 130 kg. Co se týče druhé kategorie, nazývané EQUIP, což jsou výkony se závodním dresem, tak v té se mi podařilo zvednou 155 kg.

Bohužel jsem tento výkon nepotvrdil na závodech, ale jen při tréninku. Jak se vaše výkony postupně zvyšovaly?

Samozřejmě výkony jdou postupně nahoru. Je to hlavně o tvrdém tréninku a psychice, ale taky o stravě a životním stylu. Zatím jsem nedosáhl hranice, na které bych se, jak se říká, zasekl, a doufám, že jí dlouho nedosáhnu.Je třeba mít vizi a snažit se jí dosáhnout.

Jak je pro závodníka důležité umět se soustředit a koncentrovat se na pokus?

Koncentrace je důležitá hlavně pro uznání pokusu. V tomto sportu se nesmí zvedat hlava, zadek a chodidla. Také je třeba dbát pokynů rozhodčího. Na toto musí člověk myslet. Ovšem u bench-pressu je dobré se k výkonu i nějakým způsobem vyhecovat.

Jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi vzpíráním a bench-pressem?

Hlavním rozdílem je, že u vzpírání se vzpěrač snaží zvednout co největší váhu nad hlavu ve stoje, kdežto u bench-pressu ležíme na lavičce a činku tlačíme od hrudníku do napnutých rukou. Bench-press patří mezi nejznámější cviky pro posílení prsního svalstva.

Jaký vás nyní čeká program? Kdy máte další závody?

Dá se říct, že moje soutěžní sezona je letos u konce. Chci zkusit obměnit trénink, možná trošku zlehčit, aby si tělo odpočinulo. Určitě se ještě letos zúčastním soutěží, jakými jsou Olomoucký silák nebo oddílová soutěž našeho klubu ve Vítkovicích, kde každoročně změří síly členové oddílu.

Autor: Dalibor Tobola

(Zdroj:http://novojicinsky.denik.cz/ostatni_region/jan-miks-je-treba-mit-vizi-a-snazit-se-ji-dosahnout-20130325.html)

Rozhovor: Život zasvětili tatrovkám

Otec a syn Johnové sklidili s veterány mnoho úspěchů

Více než sto padesát veteránských soutěží absolvovali Bedřich John a jeho syn Vlastimil z Lukavce u Fulneku. Se starou tatrovkou prý najezdili více než 130 tisíc kilometrů.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec
Psal se rok 1973 a tmavě modrá Tatra 57 B byla prvním autem, které si Bedřich John pořídil. Díky ní se stal členem Tatra veterán klubu a z rodinného vozu postupně udělal veteránský soutěžák, s nímž získal mnoho vítězství a ocenění.

Proč jste si vybral právě tatru sedmapadesát?
BJ: Tenkrát byly staré auta octavie, které se mi zdály moc mladé a jako tatrovácký patriot jsem se rozhodl pro tuto. Bylo to i finančně dostupnější.

Kolik jste za to dal?
BJ: Rovných sedm tisíc korun.

Jak byla stará?
BJ: Vyrobená v roce pětatřicet v provedení polokabriolet, v šestapadesátém byla přestavěná na uzavřenou. Na prvním místě po válce byl jako majitel uvedený zvěrolékař z Vítkova. Stala se rodinným autem a s ní jsem taky hned v dalším roce v dubnu vstoupil do Veteran car klubu. Ještě v tom roce jsem vyrazil s celou rodinou na Veterán rallye Beskydy.

To jste jel s celou rodinou?
BJ: Tenkrát se jezdilo s rodinami. Byla to spíše taková přátelská setkání.

Ale vy jste přece jezdil a jezdíte dodnes na mnoha elitních soutěžích…
BJ: V jednaosmdesátém roce auto prošlo radikální rekonstrukcí a prvního května už jsme jeli Rallye Beskydy. Tatra pak zůstala jen na veteránské akce.

To už jezdil i syn?
VJ: Začal jsem jezdit od dvanácti, jakmile jsem mohl sedět na předním sedadle.

Je to spolehlivé auto?
BJ: Tři sta kilometrů na jeden zátah udělala bez větších potíží. Nevadila jí ani horka, protože měla vzduchem chlazený motor. Byli jsme s ní dokonce i u Hančovy mohyly v Krkonoších. U těch aut není problém, navíc každá porucha se hlásí předem, takže by člověk nikdy nezůstal stát.

Kolik soutěží jste asi absolvovali?
BJ: Přes sto padesát. Jezdilo se v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Německu, na Slovensku a všechny přesuny po vlastní ose.

Tak jste se podívali i do světa…
BJ: Člověk se dostal kolikrát tam, kde jiný běžně ne.

Jsou ty veteránské soutěže přátelštější než normální závody?
VJ: V osmdesátých letech se ještě nejezdilo na čas, ale musely se plnit různé úkoly, třeba zkoušky dovednosti, jízdy zručnosti, různé odhady tekutin a podobně. Každá soutěž byla specifická. Dělala se třeba i branná část. Později se přešlo i na takové srandovnější soutěže.

Dneska už se hlavně jede a přidá se pár prvků, aby se neřeklo, že to není soutěž.
BJ: I ceny byly kolikrát úplně obyčejné. Třeba v Přerově při prvním našem absolutním vítězství jsme dostali jeden karafiát a malý zlatý věneček jak na hrob. Dodnes ho mám v garáži. Někdy byl jenom kanistr benzinu.

Náročné byly přebory, které se jezdily i podle itineráře.
BJ: Dneska už to takové není a je vidět, že je to hodně o penězích.

Ale i tak podle množství pohárů, které máte, pořád slavíte úspěchy.
BJ: Tak je tu několik pohárů pro mistra republiky, hlavně v jízdě pravidelnosti. Pohár za přínos sportu a další. A to má ještě syn další svoje poháry, které už si vyjezdil on.

Jakého úspěchu si ceníte asi nejvíce?
VJ: Třeba v Liberci, kde byla velká mezinárodní akce, když se slavilo sto let automobilismu, jsme skončili druzí o bod v absolutním pořadí.

A který pohár považujete za nejcennější?
BJ: Pohár, který Josef Veřmiřovský vyhrál při mezinárodních závodech v Brně ve čtyřiadvacátém roce. Byl jako putovní při Veřmiřovského memoriálu. Vyhrál jsem ho čtyřikrát, z toho třikrát za sebou, takže mi ten pohár zůstal.

Určitě jste potkali mnoho zajímavých lidí…
BJ: Tak třeba synovi na svatbu přijeli Dalibor Petr s Tatrou kolem světa a Karel Loprais. Za ředitele Hanáka jsem dostával cenu Tatry a osobně jsem se setkal s Hanzelkou a Zikmundem. Osobně je mám podepsané. Čtrnáct dnů před smrtí jsem vezl i Adolfa Veřmiřovského s manželkou.
VJ: Ve Šternberku nás na hradě provázel hrabě Šternberk. V Praze nám předával cenu hrabě Lobkowicz.

Proč jste koupil hadimršku?
BJ: Dostal jsem chuť na něco nového, tak jsem v listopadu osmdesát sedm koupil sedmapadesátku polokabriolet.

Ale tu jste skládali nějak dlouho, že?
VJ: Jedenáct roků. Bylo to nekompletní. Museli jsme shánět řadu dílů. Když už jsme to měli, tak se to třeba desetkrát skládalo a rozkládalo, aby si to pořádně sedlo.
BJ: Chtěli jsme to mít všechno origiál a druhé auto bylo, tak jsme nespěchali. Bylo to poslední auto, které stříkali v Tatře Příboře, než ji zrušili.

Bylo to moc náročné?
BJ: Tak sedadla se třeba musela nechat ušít. Problém byly vruty, protože dneska se dělají jenom křížové a to by na tom autě vypadalo hrozně. Tak jsme sháněli kde se dalo. Spínací skříňka, když jsem ji sehnal, vypadala jak kus rezavého železa. Čtrnáct dnů jsem ji močil v olejích, nakonec jsem ji rozšrouboval a očistil a byla dobrá. To bylo dělané z kvalitních mosazných částí. Kliky se musely zabrousit. Dřevěné podlahy a kostru, to dělal známý, a na plechy jsme sehnali klempíře. Člověk ale musí znát spoustu řemesel, aby to dal dohromady.

Třetí auto už nechcete?
VJ: Není na to čas a ani to není kam dát.

Jak dlouho ještě chcete jezdit?
BJ: Dokud zdraví dá, tak budu jezdit. Při tom ještě pořád někomu něco opravuji. Zrovna teď mám v garáži rozdělanou tatru sedmapadesátku od jednoho z Rožnova.

Nenaváže na tradici syn s vnukem?
VJ: Ten už má trochu jiné zájmy. Občas se přijde do garáže podívat, ale nevydrží u toho. Myslím, že ne.

Bedřich JOHN
– narodil se v roce 1943,
– vyučený v Tatře Kopřivnici,
– pracoval ve Vagónce Studénce, potom v ZZN Nový Jičín na sušičce ve Fulneku,
– ženatý, má syna a dceru.

Vlastimil JOHN
– narodil se v roce 1968,
– vyučený v Tatře Kopřivnici, obor s maturitou,
– pracoval v ROMO Fulnek, dnes zaměstnancem Primus Příbor,
– ženatý, má syna a dceru.

(Zdroj: novojičínský Deník,sobota 25. března 2006, číslo VI/7)