8. 4. 2009  00:46  (aktualizováno: 9. 4. 2009  12:26)

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem a zároveň oslavou příchodu jara. Jejich symbolika vtělená do zvyků a tradic se ale pomalu vytrácí, stejně jako jejich praktikování. V různých obměnách se velikonoční zvyklosti dodržují především tam, kde se daří zachovávat místní folklor. A kam přesně se v Česku za tradičními Velikonocemi vypravit?

V době jara se duchovní a světské tradice smísí a promítnou se do oslav Velikonoc. Ve městě se prozradí v obchodech, které vyvěšují pomlázky a kraslice a lákají na všemožné čokoládové zajíce a pečené beránky.
Ovšem v mnoha obcích po celé zemi se znovu oživují staré zvyky. Už před Velikonocemi se třeba v moravském Postřelmově Zábřehu můžete seznámit právě s výrobou kraslic nebo velkých „žil“ (pomlázek) – jak to předvádějí členové folklorního souboru Markovice.
V Čechách (i v okolí měst), ve Slezsku a zejména na Moravě chlapci udržují obchůzku s řehtačkami, která končí o posledním postním dnu – Bílé sobotě. Unikátní je nedělní velikonoční jízda na koních na Fulnecku.
Patrně nejznámějším zvykem je pondělní velikonoční koleda. Různě staří kluci a muži obcházejí po domech dívky i ženy. Vyšlehání s poléváním vodou by tak mělo přinášet radost. V názvu pomlázky lze slyšet slovo „pomlazení.“ Vydáme-li se naší republikou na východ, objevíme mnoho míst, kde se tyto zvyky udržují i mimo folklorní soubory.
Zajímavé zvyklosti má i řeckokatolická a pravoslavná církev, která Velikonoce nemusí slavit ve stejném termínu jako katolická. Tyto Velikonoce se letos konají o týden později.

Jak to vše bylo
„Třetího dne stal Spasitel, všeho světa Vykupitel. Radujme se, veselme se, aleluja,“ volají čtrnáctiletí školáci o Bílé sobotě ve slovácké Komni nedaleko Uherského Brodu a rytmicky vyklepávají. O den později sjíždějí jezdci úvalem do vsi. „Hezké a radostné Velikonoce,“ zaznívá pro změnu v severomoravském Lukavci, části Fulneku. Velikonoce provází spousta zvyků, které se stále či znovu udržují. Kam se za nimi vydat, se dočtete mimo jiné v přehledu na straně 10.
Popeleční středou, která ukončuje masopustní veselí, začíná pro křesťanský svět doba půstu trvající 40 dní, na jejímž konci je oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonocemi tedy vrcholí postní období, vše spěje k Velkému pátku a ústřednímu příběhu křesťanské liturgie: k dokonalé oběti Ježíše Krista a následnému vzkříšení. Dramatický a silný motiv, poskytující lidem naději, oslavují mnohé lidové hry a zvyklosti. Během krátké doby od čtvrtka do neděle dojde k událostem známým z bible, od Poslední večeře přes Jidášovu zradu, zkoušky apoštolů, ukřižování Ježíše a jeho zmrtvýchvstání.

Repotáči z Komni
Od čtvrtečního Gloria až do soboty umlkají zvony. Už odpoledne se také poprvé rozebíhají kluci s řehtačkami po vesnicích. Bývají sice často malé do ruky, ale stejně jako ty větší zvládnou snadno udělat pekelný kravál. Mnohde jde o jakési trakářky, které kluci „rozeznívají“ tak, že je vozí před sebou po zemi.
Ve Stradouni na Vysokomýtsku tlačí čtyřletý Filip příšerně rachotící stroj s půl století starou historií a několika tisíci najezděných kilometrů. V obcích kolem Vysokého Mýta pak tento zvyk přechází na Bílou sobotu do Chození či Vožení Jidáše, o kterém jsme IN magazínu psali v minulém roce (číslo 12/2008).
Ve slovácké Komni mají bohatou folklorní tradici, přičemž nejznámější jsou zdejší masopusty. Místní chlapci ovšem nechodí řehtat, ale repat. Vesnicí projíždějí s repáči už v pět ráno, v poledne, večer, a dokonce i o půlnoci. Repáče jsou právě malé trakaře a s nimi projedou obcí v pravidelných intervalech.
Mají-li to dělat poctivě, musí každý křížek ve vsi objet třikrát dokola. Nezasvěcené možná překvapí bezmála vojenský dril akcí, kdy chlapci jdou v zástupu a mají stanovené hodnosti. Kdo by chtěl vyspávat, pozná to na odměně.
Na Bílou sobotu pak nejstarší z nich, poručníci, kteří už vycházejí školu, vyklepávají klepačem u domu, ze kterého nikdo nerepal. Končí jim tak asi desetiletá každoroční „služba“. Neděste se terminologie. Klepače jsou jakési tlučky, kde kladívko buší do prostředního prkénka. Je nutné přitom umět chytit rytmus. „Třetího dne stal Spasitel, všeho světa Vykupitel. Radujme se, veselme se, aleluja,“ zpívají.
Odměnou jsou chlapcům peníze, někdy čokoláda, vejce nebo třeba sušenky. Každému podle zásluh a účasti. ááá
Starosta Komni Karel Navrátil vzpomíná, že dříve kluci spávali společně, aby se navzájem včas vzbudili. Chlapci v Bílovicích u Uherského Hradiště svá území dokonce střeží ve dne v noci proti partám z okolí, zejména aby nepřišly o Bílé sobotě vybrat odměnu.

Klapotáři z Lukavce
V Lukavci, slezské obci ležící na samých hranicích s Moravou – kam ostatně správně patří, neboť je součástí moravského Fulneku, se zastavíme o něco déle. Tradici tady má spousta zajímavých lidových zvyklostí.
Zdejší kluci klepače nazývají klapotkami. Od čtvrtka do soboty s nimi obíhají celou obec. Jak přiznává Václav David, vedoucí velikonoční jízdy, který má velký podíl na dění v obci, příliš dlouho nástroje nevydrží.
Obchůzka začíná u křížku pod kostelem, který kluci třikrát obcházejí a zpívají: „Stojí, stojí v poli kříž, na němž umřel Pán Ježíš. Pozdravuj ho duše má, abys byla spasena.“ Chodí pravidelně ráno v šest, v poledne a večer, na Velký pátek i v osudnou třetí hodinu. Navzdory slabým ročníkům v Lukavci věří, že tradice nezanikne. „Šest až deset chlapců vyrazí určitě, ti menší možná ráno budou spát,“ tvrdí Václav David.
Když se řekne velikonoční jízdy
Velikonoční jízdy na koních nenajdeme pouze u Lužických Srbů. V Česku se za nimi můžete vydat právě do Lukavce. Žehnání polím je známo už ze starého Říma. Prosebné jízdy na koních sice vznikly v Německu, ale vyskytovaly se zejména na pomezí slovanského a germánského vlivu. Fulnek proslavil Jan Amos Komenský, který odsud odešel do exilu, ale pak tady i v okolí získali vliv Němci. Českým ostrůvkem zůstal Lukavec. Možná to je důvod, proč se tu uchovaly zvyky v podobě, jakou jinde nenajdeme.
O velikonoční neděli v jednu po poledni z návsi vyjíždí zástup jezdců. Také letos, už po čtyřicáté, ho povede Václav David. Před kostelem převezme od ministranta křížek, který ve vsi podá lidem k políbení. Nezapomíná při tom ani na světské nesnáze. Po každém zastavení ho pečlivě utře. Mezi jezdci najdeme i muže s kolárkem.
Muži jsou oblečeni slavnostně – nikoliv ve fraku s cylindrem jako v Lužici – ale v obleku s kravatou. Pro mnohé je to jediná možnost „usednout na kůň“ a je to vidět. Své koně sice ozdobili pentlemi, ale pokud někdo nemá se zvířetem zkušenost nebo neví, jak správně upevnit sedlo, snadno se z cválajícího oře sveze na stranu.
Jezdci vyjíždějí zvěstovat do polí, že podle předpovědi Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Stejně jako u lužického kláštera v Mariině údolí u městečka Ostritz to nazývají Jízdou po osení – německy Saatreiten.
Obřadní objížďky polí známe i ze severních Čech. Ještě kolem roku 1860 v Liberci obešla prosebná procesí pole, byť už pěšky. Ve Velkých Petrovicích u Ratiboře v dávném pruském Slezsku vyjeli v pondělí na vyzdobených koních mladí sedláci a synkové rolníků. Skupinka jezdců vezla kostelní korouhve, pod nimi jeden z nich sochu Vzkříšení. Zpívající jezdce vítaly zvony a u kostela dívky sošku Boha a korouhve ozdobily květinami. Muži objeli pole, což se často zvrtlo v dostihy, a dívka, které se po návratu podařilo políbit sochu první, se do roka vdala. Když se jízdy ze sousedních obcí potkaly, nezřídka se o sošku popraly.
Na Hlučínsku postihla po třicetileté válce neznámá nemoc přes polovinu obyvatel ludgeřovické farnosti, kam patřily i v Markvartovice, Petřkovice a Koblov. Snaživý kaplan uspořádal ve dvě odpoledne za vyzvánění a zpěvu nábožných písní velikonoční procesí na koních do polí, které vedl rychtář s křížem. Muži objeli třikrát hřbitov, skončilo se litaniemi ke svatým v kostele. Tradice, vážená lidmi i obcemi, které poskytovaly jezdcům pivo při zastávkách, se v Ludgeřovicích naposledy konala v roce 1901.
Kolem roku 1930 na Šumpersku jezdilo až osmdesát sedláků na ozdobených koních. Nejstarší záznam o Fulnecku vzpomíná, že po třicetileté válce Fulnek přepadly hordy potulných vojáků a sedláci, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, je pomohli odrazit.

Začínáme!
Václav David v čele s křížem v ruce, neboli Krojcfotr, Otec kříže, cválá vpředu na svém bělouši. Na louce za kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Barbory nastává zklidnění. Muži se sžívají s oři a přes louky a pole dojedou do vsi. S nimi kráčí i hudebníci.
Jsou vítáni skleničkami slivovice nebo moštu. K tomu patří chlebíčky, ale třeba i vdolky. Krojcfotr David u každého stavení podá kříž lidem k políbení. Pozvolna celou obcí objíždíme a jezdci se vydávají na samoty Nové Dvory. Pamětníci vzpomínají, že kdysi jezdívali svobodní ráno jen tak v pracovních šatech, ani neosedlávali, a odpoledne svobodní ve svátečním. Pak přišlo období, kdy se církevní moci nelíbil podtext akce. Objevily se návrhy, aby se jezdilo na traktoru. Jízda přežila a letos prý opět pojede čtyřiadvacet mužů.
Na návsi, kde jsou staré statky, otevřenou branou vjedou dovnitř a objedou slavnostní kolo. Nemyslete si, že muzika hraje, co ji napadne. Skladba Vstal z mrtvých pochází pravděpodobně už z 15. století. Následuje Aleluja, zdráv buď, náš milý Spasiteli. K hudbě se přidávají zpěvem jezdci. V ruce drží zpěvníky a přichází závěr. Po písni Bože, chválíme Tebe se nakonec jezdci rozloučí ve stráni u bývalého pivovaru.
Jak nám Václav David prozradil, letos 12. dubna pojede i biskup, který odslouží závěrečnou mši s obchůzkou kostela. „Jezdit budu, dokud budu žít,“ tvrdí osmapadesátiletý Otec Kříže.

Za dívkami z Kunovic
Oslavná neděle skončila. Přichází Velikonoční pondělí, nazývané červené, a čas na radovánky. Dodnes leckde – v kroji i bez – koledníci vrbovými pomlázkami vyšlehají dívky. Postříkají je vodou či voňavkou, jako třeba v Beskydech, a dívky se odmění vajíčkem či pohoštěním.
V Osečnici v Orlických horách jeden pamětník tvrdí, že koledník musí nejdřív najít a sundat tzv. babu, panáka ze slámy, kterou ženy ukryly; teprve poté mohou přijít koledovat. Ale jen do oběda. V rámci emancipace má také „slabší pohlaví“ právo o týden, někde o dva dřív koledovat samo a vyšlehat mládence.
V pondělí 13. dubna v sedm ráno mládenci v krojích před městským úřadem v Kunovicích ozdobí pentlemi, krepovými růžičkami a chvojím vůz s cimbálovou muzikou Lintava a pak se vydají za svými dívkami a tanečnicemi folklorního souboru Handrlák. Mají připravenou dlouhou pomlázku žilu z vrbových prutů a každou z dívek vyšlehají. Ty je očekávají v kroji a pro mládence připraví pohoštění. Protože některé z nich jsou i ze čtyř kilometrů vzdáleného Uherského Hradiště, objíždění trvá celý den.
Také v Telči pořádá folklorní soubor Podjavořičan na Velikonoční pondělí jízdu městem. Od sedmi ráno chlapci v krojích obcházejí tanečnice ze souboru, vyplatí je pomlázkami a dostanou kraslice a výslužku. Dívky se k nim přidávají a skupina se postupně rozrůstá. Musí však být hezké počasí, protože v dešti se obávají o kroje. V poledne se pak všichni sejdou na náměstí.
Na přestupný rok bývalo na Horácku zvykem „dívčí právo“. I dnes tady potkáte na voze taženém koňmi děvčata v krojích s opentlenými vařečkami. „Musíte si ovšem počkat na rok 2012,“ usmívá se Jana Kuklová z Podjavořičanu.

(Zdroj:http://in.ihned.cz/c1-36658650-jak-prezivaji-ceske-velikonoce, 8.4.2009)

V Lukavci na Novojičínsku zvěstovalo tuto neděli 23 jezdců na koních vzkříšení Ježíše Krista. Tradiční jízda kolem osení je starodávným zvykem, křesťané v Lukavci jej udržují po staletí jako jediní v Česku. Muži v černých oblecích objížděli na koních ozdobených pentlemi obce, ve kterých lidem žehnali a přáli velkou úrodu. Pro mnohé má tento křesťanský zvyk duchovní hodnotu, řekl organizátor slavnosti Václav David. Jízda kolem osení byla podle něho původně německou tradicí, dnes ji udržují jen v Lukavci a Lužičtí Srbové v Německu. Na slavnost se přijely podívat desítky lidí.

(Zdroj:http://www.radio.cz/cz/zpravy/102243l)

Fulnek-Lukavec – Včera večer, na zelený čtvrtek, se u kostela v Lukavci letos poprvé ozvalo známé klapotání. To místní kluci s dřevěnými klapotkami třikrát za zpěvu písně obcházeli kříž u kostela a pak si to vykračovali obcí. Podle staré tradice tak nahrazovali kostelní zvony, které – jak říká pověst – ve čtvrtek po mši odletěly do Říma. Ranní, polední, večerní a dnes, na Velký pátek, i odpolední klapotání zaslechnou lidé v Lukavci až do Velikonoční neděle. Není však jedinou starou tradicí, kterou místní obyvatelé stále udržují.

Unikátním zvykem, který dnes kromě Lukaveckých provádějí v obměněné podobě už jen Lužičtí Srbové, je takzvané rajtování neboli jízda okolo osení. Připadá na Velikonoční neděli. Od kostela ve 13 hodin vyjíždí průvod slavnostně oděných jezdců – mužů na koních. „Jede se přes pole nad vesnicí a pak se objíždí horní konec obce. Dále se zamíří přes louky do osady Nové Dvory,“ popisuje Václav David, který se jízdy účastní už rekordních devětatřicet let. Lidé ho spatří v čele průvodu s křížem v roli takzvaného Kreutzvatera – Křížového otce. Obyvatelé domů, u nichž se skupina jezdců doplněných muzikanty zastaví, uctívají kříž políbením.

„Kde je u statku velký dvůr a otevřou se vrata, vjednou jezdci dovnitř a udělají kolo po dvoře,“ popisuje David. Jízdu okolo osení pravidelně absolvuje už od roku 1967, účast vynechal za tu dobu dle svých slov jen dvakrát. „Poprvé jsme nejeli, protožte napadlo půl metru sněhu. Tehdy ještě jezdily dvě skupiny – ráno jen ženatí, odpoledne jen svobodní. A tak zatímco svobodní odpoledne vyrazili, my ženatí jsme tehdy zůstali doma. Podruhé jsem neměl koně,“ vzpomíná Václav David. Má šest dětí, čtyři dcery a dva syny, kteří se také jízdy účastní.

Přípravy ke slavnosti zaberou podle Davida zhruba tři týdny. Většinu koní, kteří jedou v průvodu, letos jich bude něco přes dvacet, si pořadatelé půjčují z okolních obcí, z Lukavce pochází jen jeden. „V sobotu večer je třeba naleštit boty a sedla, vyšňořit koně mašlemi. V neděli o půl jedenácté dopoledne je mše svatá a brzy potom se už vyráží,“ popisuje dění před jízdou Václav David. „Za těch devětatřicet let, co jezdím, se staly různé věci. Jednou si jeden kůň lehl a my jsme si mysleli, že je po něm. Říkali jsme klukovi, co na něm seděl: Kopni ho do slabin. On to udělal, kůň heknul, vstal a jel dál. Kluk se pak ale chování koně bál, a když ho vracel do Bílovce, šel radši celou cestu pěšky,“ líčí se smíchem David a připomíná, že celá slavnost končů v lukaveckém kostele svatého Jana Křtitele svátostným požehnáním a průvodem jezdců a věřících okolo kostela. Jízda okolo osení je zcela ojedinělý zvyk, který u nás nemá obdoby. Etnografka Ostravského muzea Markéta Palowská připomíná i další z velikonočních obyčejů, kterých je celá řada. „Na Velký pátek ráno se lidé chodili mýt do potoka – věřili, že voda je posvěcená.“ V den vzkříšení Krista, o Bílé sobotě, si zase lidé odnášeli polínka z posvěceného ohně před kostelem a zapalovali jimi doma v kamnech.

(Zdroj: DNES, 21. března 2008, Markéta Radová)

Po třicáté osmé v životě cválá Václav David po cestě do vršku k lukaveckému kostelu a za ním pobízí své koně více než dvacítka dalších jezdců. Je Velikonoční neděle 2007 a v Lukavci nedaleko moravského Fulneku jako na jediném místě u nás jedou jezdci zvěstovat do polí, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých…

Čtrnáctiletý Petr Gold zatím čeká u mramorových božích muk nedaleko kostela.

V ruce svírá křížek s ukřižovaným Ježíšem Kristem, který mu půjčil lukavecký farář. Tváří se hrdě: „Řekli mi při nedělní mši, že to budu já, kdo podá vedoucímu jezdci kříž.“ Tomu se tady neřekne jinak než otec kříže či poněmčele krojcfotr. V Lukavci je to funkce bezmála dědičná. Dnes jezdí v čele sedmapadesátiletý Václav David, v civilu technický administrátor bíloveckého děkanátu. Právě jemu patří zásluha za to, že se starodávný zvyk uchoval. Převzal ji po svém už jednaosmdesátiletém otci, a když bůh dá, stane se jednou otcem kříže i jeho syn. Zatím jezdí v průvodu.

A jezdci jsou zde. Václav David se zatváří překvapeně, očekával předání kříže až u kostela. Netuší, že novináři Petra zpracovali -boží muka v pozadí vypadají fotogeničtěji. Nakonec situaci vyřeší kůň. Hodí zadkem a z fotky není mnoho…

Pro koně klid není

Na Zelený čtvrtek už málokterý hospodář vyjel za prací do polí. Bylo by to rouhání. Vždyť na druhý den v pátek odpoledne přichází ukřižování Ježíše Krista.

Ve statku má být klid, lidé chodí pomalu a důstojně očekávají vzkříšení. Ani krávám by neměly zvonit zvonce. Jenomže koním to nevysvětlíte. Nezbývalo, než s nimi hned v neděli vyjet do okolí.

Po ránu, za východu slunce, když sedlák nespěchal honem na pole, to bylo zvlášť malebné. Hlavně tady na Fulnecku. Scházelo jen přidat určitou obřadnost… Tak někteří etnografové popisují dávný vznik zdejších jízd. Prosebné průvody mají sice kořeny v Německu, ale velikonoční objížďka se udržovala hlavně na pomezí slovanských a germánských národů. Už ve starém Římě se pole obcházela, ovšem pěšky. Pozdější církev nabádala k větší vážnosti, ale nakonec přijala, že jezdci oslaví vzkříšení objížďkou pole na koni. V Srbské Lužici na dnešní německo-polské hranici se v Ostritzu u kláštera Mariino údolí dochoval zvyk jízdy po osení (saatreiten), další desítka jízd (tzv. křižejro, Osterreiten) je k vidění v okolí kláštera Mariina Hwězda u Budyšína. V Čechách se jezdívalo na Liberecku, Šluknovsku i v Hodkovicích nad Mohelkou.

Ve slezských Ludgeřovicích na Hlučínsku se jezdily od třicetileté války, kdy kraj svírala neznámá nemoc, až do roku 1901 jízdy za Bohem… Připomeňme i leonhardskou jízdu v Mušově, dnes zatopeném Novomlýnskou přehradou u Mikulovic. Dávný zvyk dodnes přetrvává jedině v Lukavci u Fulneku.

Ženatí i svobodní

Na většině jezdců je patrné, že „usedají na kůň“ jen o Velikonocích. Oře jim zapůjčili koňaři z okolí pár minut před jízdou. Svedli si je z náklaďáku, připevnili sedlo a vetkli dlouhou stuhu do ohonu či hřívy.

Podle tradice je bílá odznakem svobodných, barevná mužů ženatých.

A ani pro koně to není nic běžného. Nejde právě o borce z Velké pardubické. Nervozita je patrná na obou stranách. Ke kostelu se sice vyjelo celkem dobře, ale na rovince už koně cítí nejistotu jezdců a sami jeden po druhém se rozjíždějí úprkem. Naštěstí je tu louka za kostelním hřbitovem. Muži i koně ji pomalu objíždějí kolem dokola. Zklidnění potřebují zjevně obě strany… „Kdysi jezdili ráno ženatí hospodáři. Ani se neosedlávalo, jen se přes koně hodila deka a muži jeli v šatech, jako když jdete na pole,“ vzpomíná muž kolem padesátky. Je v obleku s kravatou, na nohou jezdecké holínky, jen usednout do sedla. Zraněná ruka na pásce prozrazuje, že letos to nevyšlo. „V dáli vycházelo slunce. Odpoledne v obleku na ozdobených koních už jeli pouze svobodní muži.“ Podobný zvyk se dnes dodržuje (pokud je autorovi článku známo) jen na jednom místě v srbské Lužici: ve Wotrowě (německy Ostro).

V Lukavci ranní jízda zanikla, když nastaly problémy se sháněním koní. Ateistickému režimu se nelíbil ani duchovní obsah. Začalo se jezdit jen odpoledne. „Sešli jsme se třeba jen tři čtyři, ale nejelo se jen jednou. To když ráno napadla spousta sněhu.“

Předat zprávu

Kostelní zvon zvoní, jezdci pokračují přes pole. Nejedou sevřeni a zpívají z listu. Dvě řady muzikantů kráčejí polem opodál pěšky. Návrat dolů do vsi je prověrkou obou stran. Zběsilý cval na počátku se nevyplácí. Kdo si neuměl pořádně připevnit sedlo, lehce se sveze ke straně.

„Za pád z koně se platí bečka piva,“ dodává zasvěcený. „A za předjetí otce kříže dokonce láhev slivovice,“ doplní jeho kolega… Ve vsi už je lidé očekávají před chalupami. „Hezké Velikonoce,“ zdraví jezdci, zatímco krojcfotr David přijíždí k vrátkům a podává lidem křížek k políbení. Pokaždé ho pak otře do kapesníku. Někde ochutná pálené a do kapes dostane odměnu. „Výdaje s jízdou zaplatíme z darů, zbytek přijde do kostela,“ vysvětluje později.

„V Lukavci se jezdilo od nepaměti,“ tvrdí paní před okálem. „Měli by ovšem jezdit jenom místní.“ Pak ukáže do zástupu jezdců: „Ten může také, ten se k nám přiženil…“ „Uvítáme každého, kdo chce jet, jen je nutné sehnat předem koně,“ říká později Václav David. Nejméně měsíc před jízdou musí objet koňaře v okolních vesnicích.

Domácí slivovici střídá jablečný závin a talíře jednohubek. Zkušený jezdec ví, že u alkoholu zůstat nemůže. Místní specialitou je jablečný likér, destilovaný z moštu. Když však u jednoho domu vítají muže pomerančovou šťávou, nestačí se divit zájmu.

Procesí už projelo celou vesnicí. Jede se bezmála dvě hodiny. Ale zprávu, že Ježíš Kristus vstal dnes z mrtvých, jak bylo předpovězeno, je nutné zavézt i na samoty.

Muže čeká dlouhá jízda až na Nové Dvory. „Pojďme jezdcům vstříc,“ ukazuje klarinetista Jiří Svobodník vzhůru k silnici do stráně. „Žehnání polí je starý křesťanský zvyk. Scházíme se každý rok, a tak udržujeme dávnou tradici. Nevynechal jsem od roku 1995…“ Obě písně, které hrají, jsou starobylé. Nápěv Vstal z mrtvých Vykupitel je známý ze středověku. Aleluja je velikonoční píseň. Na závěr se pak hraje Te Deum, Bože chválíme Tebe. Přesně tak to dělali i jejich otcové.

Největší radost

Konečně se v dáli na mezi objevují postavy. Dva muži své koně už vedou a zjevně toho mají plné zuby. Zbývající trochu nekoordinovaně cválají.

Nad vsí se znovu seřadí, přidá se i kapela. Za zpěvu pak sjíždíme po silnici do vsi. Přichází jaro, na komíně sedí čáp, zdáli štěkají psi, a kopyta koní klapou. Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Auta nepředjíždějí, neruší chvíli, snad aby nepoplašila koně.

A pak se blíží konec. Pod kostelem David podá každému jezdci kříž k políbení: „Díky, žes přijel.“ Zbývá mše. Muži za knězem s monstrancí obejdou kostel i se sochou Panny Marie. Koňáci si zatím odvážejí unavená zvířata a jezdci usednou v hospodě nad dršťkovou polévkou.

„Jeli jsme skutečně tak, jak se má. Bylo ostatně pěkné počasí,“ hodnotí spokojeně David. „Nic nás nerušilo. Když v roce 1997 začal hořet statek, polovina lidí nechala všeho a jela hasit,“ vzpomíná na jízdu, která zásahem vyšší moci nedojela.

„Chlapi se u nás prostě sejdou a jedou. Víra je největší radost, kterou na světě máme, a proto se ji snažíme předat a jízdu udržet. Budu jezdit, pokud budu živ,“ dodá na závěr.

Nezní to ani příliš pateticky.

JAK TO BÝVALO – Český ostrůvek

Pravděpodobně nejstarší zmínka o jízdě je zachycena ve Fulnecké kronice asi těmito slovy: „Po bitvě na Bílé hoře se potulovaly krajem hordy rozpadlých vojsk. Také naše město bylo přepadeno, ale za pomoci sedláků na koních, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, se podařilo útok odrazit.“ Lukavec byl vždy českým ostrůvkem v germánském živlu. Němečtí sedláci šli raději do Fulneku. Možná proto se nedochovaly kroniky. Pamětníci však vzpomínají na jízdy v Děrném. To také bývala česká vesnice, ale chudí děrnenští chlapci si brali bohaté Němky z Kujav a poněmčili se. I sokol se pak psal jako Sokoll. Písemné zápisy jsou až k roku 1925, ale jezdilo se dřív, stejně jako třeba v Kujavách, Stachovicích, Horních Životicích, Jerlochovicích i ve Fulneku. Jízdu připravoval zvláštní spolek. Na historických fotografiích z roku 1930 jsou davy lidí, kteří na statek pana Rohledra v Děrném přišli z okolí na svěcení praporu. Během jízdy ho pak jezdci vezli v čele. Každoročně se volil nový otec kříže. V kostele je prý dodnes křížek, který dával lidem ve vsi k políbení. Ve větších statcích jezdci požádali o právo udělat kolo a celý dvůr objeli. Sedlák je vítal s připraveným pohoštěním. Výslužka se nedávala, jen jezdci na závěr obřadně poděkovali. Protože nebyla nouze o koně, jeli v sedle i hudebníci. Krojcfotr přijíždí ke stavením a dává lidem křížek k políbení. Zavdá si pálenkou, pojí štrúdl a někde dostane třeba i odměnu. Z té se hradí výdaje na jízdu.

(Zdroj: http://www.lideazeme.cz/clanek/lukavecke-jizdy-po-oseni)

Lukavec – Mnoho podob může mít pro obyvatele kraje nadcházející velikonoční víkend. Je libo jarmark, výstava, koncert nebo raději turistický výšlap? V Lukavci, části Fulneku, o Vekonoční neděli už od středověku udržují unikátní tradici, nazývají ji Jezdci okolo osení.

Na objížďku vesnicí se v ten den vydá početná skupina svobodných i ženatých mužů na koních. Vůdce skupiny zvaný „krojcfotr“ podává lidem před vchody jejich domů k uctění kříž. Vyrazíme ve 13 hodin od kostela za zpěvu písně Vstal z mrtvých, objedeme hřbitov a přes ple vjedeme z druhé strany do dědiny. Pak zamíříme do Nových Dvorů a odtud zase zpátky do Lukavce,“ popisuje tradiční průběh trasy pořadatel Václav David. „Jsme jediní v republice, kdo tuto tradici dodržuje. V obměněné podobě ji snad zachovávají Lužičtí Srbové v Německu,“ říká pan David. Letos na jízdu vyráží už po osmatřicáté.

(Zdroj: Dnes, pátek 6. dubna 2007, úryvek, Markéta Radová)

V Lukavci i o letošních Velikonocích rajtovali jezdci kolem osení

Jiná než kdekoli jinde v České republice byla i letos Velikonoční neděle v Lukavci, místní části Fulneku na Novojičínsku. Odnepaměti se v obci udržuje křesťanský zvyk, jízda kolem osení, jehož počátky sahají až k době krátce po bitvě na Bílé hoře roku 1620.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec Krátce po jedné hodině odpolední vyrazil průvod muzikantů a dvaadvaceti jezdců ve svátečních oblecích na koních, který za zpěvu církevních písní obešel vesnici. V čele průvodu jel na koni již posedmatřicáté Václav David jako jezdec s křížem. Jezdci zvěstují zmrtvýchvstání Krista a lidé na znamení přijetí této zprávy políbí kříž v ruce jezdce.

„Je to tradice kterou nepřerušila ani éra komunismu. Po osmašedesátém to vypadalo špatně, ale komunisti to nikdy nezakázali,“ vzpomínal Petr Heiník, jenž sám jel čtyřikrát v sedmdesátých letech, kdy ještě dopoledne jezdili svobodní a odpoledne ženatí. „Tenkrát nebylo ani tolik koní a byla to spíše prestiž sedláků. Koně byli mnohem více nazdobení,“ poznamenal.

Marie Goldová (68 let), která se do Lukavce přivdala, vychází z domu sledovat průvod jezdců již pětačtyřicet let. „Nedokážu si představit, že by se to nejelo. Bylo by to takové divné. Určitě je to zpestření Velikonoc,“ uvedla žena a dodala, že kvůli jízdě kolem osení často přijíždějí do Lukavce i její příbuzní z Opavska.

Bez takzvaného rajtování si Velikonoce v Lukavci neumí představit ani Milada Sokolová, která v obci žije třiatřicet let. „I díky tomuto tradičnímu zvyku považuje Velikonoce za velký svátek, který se dá přirovnat i k Vánocům,“ míní paní Sokolová, která se přistěhovala z nedalekého Děrného. I ona potvrdila, že Lukavec o velikonočních svátcích navštěvuje řada lidí z dalekého i blízkého okolí.

Také Růžena Pavlíčková patří k těm, kteří jsou hrdí na to, že v obci přetrval po staletí tento křesťanský zvyk. „I když osobně mi připadá, že je to už trošku mediálně zprofanované. Je to můj názor, ale bývalo to důstojnější,“ řekla žena, která prozradila, že jezdce s křížem zažívá osobně již šedesát let.

Jízda kolem osení nebo také rajtování se v České republice jezdí pouze v Lukavci. „Pokud vím, tak ji snad jezdí ještě Lužičtí Srbové v Německu,“ zmínil se Václav David.

(Novojičínský deník, úterý 18. dubna 2006, VI/91)