Takzvaných božích hrobů, výrazných stavbiček dle vzoru kaple v Jeruzalémě, u nás není zase tak málo, přesněji okolo třicítky. Zakončují křížové cesty, tvoří součást klášterních či chrámových areálů, někdy jsou samy poutním místem. Pozor, neplést s „loretami“, které v naší krajině počaly vyrůstat přibližně ve stejnou dobu. Zatímco v nich najdeme „černou Pannu Marii loretánskou“, boží hrob bývá prázdný, případně se sochou ležícího Krista.

Boží hrob, místo, kam uložili Kristovo tělo po sejmutí z kříže. Českou a moravskou krajinu zdobí několik desítek převážně barokních staveb napodobujících jeruzalémský originál. Přežily minulý režim, právě tak jako Pašijové hry či Velikonoční jezdci, další téměř zapomenuté symboly Velikonoc.

Jak ho poznat? Jedná se o menší stavbu podkovovitého tvaru se slepými arkádami v zadní obloukovité části a otevřenou věžičkou nahoře. Interiér tvoří dvě oddělené místnosti, přičemž do samotného „hrobu“ vstupujeme předsíňkou s názvem Andělská kaple. Zubořezový ornament znázorňuje závoru Kristova hrobu, lavice jsou místa odpočinku strážců, nechybí pečetě Piláta a velekněží, kříže, hvězdy a podobně.

Právě takovou výzdobu si mohou prohlédnout návštěvníci hlavního města, kde se jeden z božích hrobů nachází poblíž Petřínské rozhledny. Pochází z roku 1737 a zakončuje křížovou cestu. Specialitou je okno orientované tak, aby sluneční paprsek, procházející jím o Velikonocích ve tři hodiny odpoledne, dopadal přesně na oltářní kámen uprostřed kaple.

Stavitelé si „opsali“ plány z Jeruzaléma

Boží hroby najdeme v evropských zemích především v oblastech s katolickým vyznáním. A jak stavitelé zajišťovali shodu s originálem? Donátor či jeho vyslanci se vydali do Jeruzaléma, kde skutečný Boží hrob pečlivě přeměřili a získané plány přivezli domů.

Ve Zhořelci u česko-německých hranic dodnes stojí výsledek pouti místního primátora, který se kvůli nařčení z kacířství vydal do Svaté země už roku 1465. U nás se stavební „boom“ božích hrobů datuje cca do první poloviny 17. století. Mezi zmíněnou necelou třicítku patří třeba stavby v Brně, Olomouci, Horšovském Týně, Jiřetíně pod Jedlovou, Voticích či Drahorazi.

Dík novým archeologickým objevům předběhla slánský boží hrob, považovaný donedávna za nejstarší dochovaný, stavbička v moravském Mikulově. Dokladem je nalezený nápis na zdi, zařazující kapli do původního souboru Svatého Kopečku, a posunujícím tak dataci vzniku před rok 1644. Komplex vybudoval coby poděkování za překonání morové epidemie rádce čtyř habsburských panovníků, slavný „král Kroměříže“ kardinál František z Ditrichštejna. K božímu hrobu se zvonicí a kostelíkem sv. Šebestiána si vystoupáte pěkných pár metrů nad město Mikulov.

Dobrá paměť okradených františkánů

V Čechách najdeme nejstarší dochovanou stavbu tohoto druhu na kopci Okrouhlíku nad středočeským městem Slaný. Tady byl iniciátorem purkrabí Českého království hrabě Bernard Ignác Jan z Martinic, přesněji řečeno jeho žena. Zbožná paní vyslala dva františkány zjistit přesné rozměry skutečného Božího hrobu. Zdařilo se, leč když se bratři vraceli z Jeruzaléma, byli přepadeni a oloupeni o vzácné nákresy. Naštěstí měli dobrou paměť, a tak se přece jen mohlo začít stavět.

Z vysvěcení na den sv. Vavřince roku 1665 se dochoval pěkný záznam z osobního deníku světitele, pražského arcibiskupa Arnošta kardinála z Harrachu: „Po osmé hodině jsme se vrátili do Slaného, kde jsem v kapli svatého hrobu za velikého utrpení posvětil oltář, neboť bylo nutné, abych vcházel vždy po kolenou, a do kaple se nevešlo víc než tři lidi. Nejnepříjemnější ale bylo, když jsme zapálili svíčky, protože jsem byl nucený hned vyjít kvůli kouři, pokud jsem nechtěl oslepnout. Kouř však brzo zmizel, a tak jsem stihl odsloužit ještě mši.“

Boží hrob si prý hrabě Martinic mohl prohlížet až ze svého zámku ve Smečně. Na místě vznikl i příbytek pro poustevníka, majícího o kapli pečovat. Poustevna se však časem proměnila v myslivnu a zanikla.

Jan Putz z Adlerthurnu, donátor božího hrobu v Mimoni, odcestoval do Svaté země Léta Páně 1625. Pozdě zjistil, že jím získané plány nejsou zcela kompletní. Co naplat, musel si cestu zopakovat. Před svou smrtí se tak stavby nedočkal, a vytoužené přání vyplnil až jeho syn Jan František v roce 1668. O dvojité Putzově pouti dnes existují pochybnosti, ať se však jedná o barokní legendu či nikoliv, boží hrob stojí dodnes.

Znovuzrození Hořických pašijí a Velikonoční jízdy

Býval cílem nejednoho procesí i součástí tzv. pašijových her (z latinského passio = utrpení, hry o utrpení a smrti Ježíše Krista). Kulisy daly vzniknout Getsemanské zahradě, Pilátovu paláci i Golgotě, a samozřejmě samotnému hrobu. Na Bílou sobotu odsud vycházel slavnostní průvod za zvuků hudby, střelby z hmoždířů a slavnostního ohňostroje.

Z pašijových her musíme vzpomenout proslulých šumavských z Hořic. Autorem od roku 1816 hraného textu byl místní tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl. Původně se účinkovalo jen o postních nedělích a o Velikonocích. Když se sláva Hořických pašijí rozšířila až za hranice rakouských zemí, otevřeli si Hořičtí koncem 19. století vlastní divadlo, aby nemuseli hrát po hostinských sálech a bez řádných kostýmů. V prvních dvou letech zhlédlo představení neuvěřitelných osmdesát tisíc diváků! Byli mezi nimi členové císařské rodiny i významné osobnosti z řad církevních kruhů a šlechty.

„Cestami dlouhých karavan, které se v horkém písku boří, putujem zemí Kanaán, ke světlu, které v dálce hoří…,“ zpívali hořičtí poutníci v pašijovém prologu. Dozpívali za druhé světové války, zrušeni nacisty, i po krátké obnově v roce 1948. Z divadla se stal ovčín a sklad slámy, a roku 1966 jej spolu s poutním kostelíkem zlikvidovala nálož trhaviny. Slavné Hořické pašije vstaly z mrtvých až po sametové revoluci a dnes jsou jediným českým členem mezinárodní organizace Europassion.

Zato Velikonoční jízda, jinak též Jízda křižáků či Jízda kolem osení (lužickosrbsky Križerjo či Jutrowne jěchanje, v němčině Osterreiten nebo Kreuzreiten), téměř vymizela. Dnes ji můžeme spatřit ve slezském Lukavci či v Mikulášovicích na české straně Lužice. Na straně německé si tradici zachovalo hned několik vesnic jako např. Crostwitz (Chrósćicy), Panschwitz-Kuckau (Pančicy-Kukow), Nebelschütz (Njebjelčicy) a další, mj. i město Budyšín.

Jak jízdy vypadaly? Připomeňme si ty mikulášovické: Svátečně oblečení jezdci s typickými cylindry se po sváteční bohoslužbě shromáždili před kostelem v počtu několika desítek (šedesát i více). Po požehnání a předání korouhví se za zpěvu převážně náboženských písní vydali na cestu na slavnostně vystrojených koních. Zastavovalo se u kapliček a větších statků, vybrané peníze posloužily k dobročinným účelům.

Po zrušení nacisty roku 1938 se Velikonoční jezdci znovu sešli teprve v roce 2011, a to zásluhou místního učitele Romana Klingera, pravnuka posledního předsedy Spolku Velikonočních jezdců. Každoroční jízdy se v Mikulášovicích konají v neděli na Boží hod velikonoční. Přijeďte se podívat!

Zdroj: https://zpravy.tiscali.cz/zapomenute-symboly-velikonoc-bozi-hroby-horicke-pasije-a-velikonocni-jezdci-327147