Archiv štítku: Rozhovor

Rozhovor: Rajtování přerušil jen sníh

Václav David, i přes problémy, jezdí kolem osení čtyři desítky let

Ministrant odevzdá křížek jezdci na koni, ten, následován dalšími jezdci, objede vesnici dům od domu. Po jízdě jezdci se sochou vztyčeného Krista obejdou kolem kostela a jdou na požehnání. Řeč je o Jízdě kolem osení, která se v republice jezdí jen v Lukavci u Fulneku.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec Jízda kolem osení je starobylá tradice, která přežila všechny dosavadní režimy. Více o ní i o svém životě hovoří Václav David, který již bezmála čtyři desítky let vyráží v neděli velikonoční jako hlavní jezdec s křížem.

Jak jste se dostal k tomu, že každý rok jezdíte s křížem?
Dá se říci, že jsem to zdědil po otci. To jezdívali ženatí při východu slunce. Tata říkal, že kdysi už se jezdilo sloučeně a za války se to rzdělilo. Proč, to nevím. My jsme to pak taky sloučili, ale od kterého roku, to už si nepamatuji.

Vzpomněl jste otce. Jak dlouho jezdil?
On jezdil už za války za svobodné. Svobodní jezdívali už v jednu hodinu. Každá skupina jezdila jiný okruh a zpívala jinou písničku. Svobodní jezdili od pivovaru, ženatí od kostela. My jsme to později spojili. Na Nové Dvory se taky začalo jezdit až za nás, protože jsme si odtud půjčovali koně.

Proč jste začali jezdit kolečko u kostela?
To jsme začali dělat teprve loni. Zjistili jsme, že ty koně se tam dají lépe dohromady. Tam vlastně vytváříme magický kruh, který symbolizuje nekonečno. Vlastně i celá trasa jízdy je do kruhu.

Je nějaký záznam o tom, odkdy se to tady jezdí?
Kdysi mi říkal fulnecký kronikář Moucha, že v kronice Fulneku našel, že za pomoci jezdců okolo osení tenkrát odrazili nájezdy nepřátel. A to bylo někdy po bitvě na Bílé hoře. Stejně je to zajímavé, že Lukavec byl starousedlická dědina, ale to Rajtování je, podle mne, německý zvyk. Chtěl bych vidět, jak to mají zorganizované Lužičtí Srbové v Německu. Oni to jezdí v cylindrech, jen na těžkých koních. Bývají jich dva tisíce a za nimi jdou lidé. To je jako procesí. Prý to bývalo snad ještě někde na Chodsku, ale teď už se asi nejezdí nikde jinde než u nás.

Proč se to vlastně jezdí?
To je na požehnání úrody. V neděli je mše svatá za jezdce okolo osení a za požehnání úrody.

Přerušilo se to někdy?
Jenom jednou, co si pamatuji, jsme to museli zrušit kvůli počasí. Tenkrát napadlo skoro metr sněhu a nedalo se jet. Ale taky jsem zažil, že nás jelo jenom pět. Já jsem jel s křížkem a dva páry koní. Ale nikdy se to neporušilo a naštěstí se nikdy nestalo nic vážného. Akorát jednou, v devadesátém, jsme hasili statek. To jelo pětadvacet koní.

Padá se hodně?
Nikdo neví, jak špatně se jede na Nové Dvory. Těžký terén. Třeba loni spadli tři Václavové, mezi nimi i můj kluk. Předloni, když jsem jel po šestatřicáté, to taky bylo hodně těžké. Lilo jak z konve. Poprvé za těch šestatřicet let. Plno kabátů, co jsme měli, jsme museli vyhodit.

Kde sháníte ty kabáty?
Já mám doma půl skříně ve sklepě. Půjčujeme si to mezi sebou. Obleky a boty jsou problém. Jedny boty mi dokonce poslala paní z Brna, která viděla pořad v televizi. Zavolala na úřad, kde zjistila adresu a poslala mi nádherné boty i s napínáky. Nic za to nechtěla, tak jsem jí poslal aspoň DVD s asi hodinou záznamu, co jsme natočili od devětaosmdesátého roku. Ještě chceme udělat DVD z fotek, co tu mají lidi po dědině.

Jak se k tomu stavěli komunisti?
Nechtěli, aby se to jezdilo. Vadil jim kříž. Pořád chtěli zjistit organizátora, brávali mě na výslechy, ale nechci o tom moc mluvit. Jednou jsem jim ale řekl: Jak to chcete zrušit? Začali jste to vy? Vždyť není pamětník? Na to nemáte právo. Nezrušili to nikdy.

Co jste v životě dělal?
V letech šedesát sedm až šedesát devět jsem si udělal školu výtvarné fotografie na konzervatoři v Ostravě.

A fotil jste?
Měl jsem obor dětský portrét a přírodu. Měli jsme být okresní metodici pro fotografii a dostali jsme nabídky jít studovat FMU. Jenže já jsem neměl maturitu. Potom jsme šel na vojnu a v sedmdesátém roce už to nešlo.

Proč?
Běhal jsem středně dlouhé tratě, dobře jsem se znal se Zátopkem, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu Junák a já jsem byl v krajské radě Junáka. A oni nás začali likvidovat.

Co jste pak dělal?
Jsem vyučený kovář, dělal jsem fotografickou školu, pak jsem fotil – hlavně svatby. V osmdesátém prvním jsem ještě dělal textilní průmyslovku, jenže holka měla úraz, čekali jsme čtvrté dítě, tak jsem se na to vykašlal. Pak jsem dělal dvacet let v Retexu v údržbě.

A co děláte dnes?
Maluji, hlavně kostely. V podstatě dělám od devadesátého sedmého pro biskupství na půl úvazku technického administrátora a na půl úvazku malířinu. Od roku šedestá devět natírám věže – výškové práce. To jsem dělal, i když jsem pracoval v Retexu. Třeba v Odrách jsme na kostele připevňovali hodiny. To malování mi tenkrát nabídl generální vikář Kufa. Začali jsme dělat Stachovice, pak Bravantice, Rýmařov, a tak se to valí dodnes.

Za dva roky budete moci jet po čtyřicáté. Pojedete?
Dokud vydrží zdraví, tak budu jezdit.

Václav David

* narozen v roce 1950 v Lukavci,
* ženatý, má dva syny, čtyři dcery,
* vyučen jako kovář; absolvoval školu výtvarné fotografie,
* dnes pracuje jako technický administrátor a malíř pro Ostravsko-opavskou diecézi.

(Zdroj: Novojičínský deník, sobota 22. dubna 2006, VI/95)

Rozhovor: Život zasvětili tatrovkám

Otec a syn Johnové sklidili s veterány mnoho úspěchů

Více než sto padesát veteránských soutěží absolvovali Bedřich John a jeho syn Vlastimil z Lukavce u Fulneku. Se starou tatrovkou prý najezdili více než 130 tisíc kilometrů.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec
Psal se rok 1973 a tmavě modrá Tatra 57 B byla prvním autem, které si Bedřich John pořídil. Díky ní se stal členem Tatra veterán klubu a z rodinného vozu postupně udělal veteránský soutěžák, s nímž získal mnoho vítězství a ocenění.

Proč jste si vybral právě tatru sedmapadesát?
BJ: Tenkrát byly staré auta octavie, které se mi zdály moc mladé a jako tatrovácký patriot jsem se rozhodl pro tuto. Bylo to i finančně dostupnější.

Kolik jste za to dal?
BJ: Rovných sedm tisíc korun.

Jak byla stará?
BJ: Vyrobená v roce pětatřicet v provedení polokabriolet, v šestapadesátém byla přestavěná na uzavřenou. Na prvním místě po válce byl jako majitel uvedený zvěrolékař z Vítkova. Stala se rodinným autem a s ní jsem taky hned v dalším roce v dubnu vstoupil do Veteran car klubu. Ještě v tom roce jsem vyrazil s celou rodinou na Veterán rallye Beskydy.

To jste jel s celou rodinou?
BJ: Tenkrát se jezdilo s rodinami. Byla to spíše taková přátelská setkání.

Ale vy jste přece jezdil a jezdíte dodnes na mnoha elitních soutěžích…
BJ: V jednaosmdesátém roce auto prošlo radikální rekonstrukcí a prvního května už jsme jeli Rallye Beskydy. Tatra pak zůstala jen na veteránské akce.

To už jezdil i syn?
VJ: Začal jsem jezdit od dvanácti, jakmile jsem mohl sedět na předním sedadle.

Je to spolehlivé auto?
BJ: Tři sta kilometrů na jeden zátah udělala bez větších potíží. Nevadila jí ani horka, protože měla vzduchem chlazený motor. Byli jsme s ní dokonce i u Hančovy mohyly v Krkonoších. U těch aut není problém, navíc každá porucha se hlásí předem, takže by člověk nikdy nezůstal stát.

Kolik soutěží jste asi absolvovali?
BJ: Přes sto padesát. Jezdilo se v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Německu, na Slovensku a všechny přesuny po vlastní ose.

Tak jste se podívali i do světa…
BJ: Člověk se dostal kolikrát tam, kde jiný běžně ne.

Jsou ty veteránské soutěže přátelštější než normální závody?
VJ: V osmdesátých letech se ještě nejezdilo na čas, ale musely se plnit různé úkoly, třeba zkoušky dovednosti, jízdy zručnosti, různé odhady tekutin a podobně. Každá soutěž byla specifická. Dělala se třeba i branná část. Později se přešlo i na takové srandovnější soutěže.

Dneska už se hlavně jede a přidá se pár prvků, aby se neřeklo, že to není soutěž.
BJ: I ceny byly kolikrát úplně obyčejné. Třeba v Přerově při prvním našem absolutním vítězství jsme dostali jeden karafiát a malý zlatý věneček jak na hrob. Dodnes ho mám v garáži. Někdy byl jenom kanistr benzinu.

Náročné byly přebory, které se jezdily i podle itineráře.
BJ: Dneska už to takové není a je vidět, že je to hodně o penězích.

Ale i tak podle množství pohárů, které máte, pořád slavíte úspěchy.
BJ: Tak je tu několik pohárů pro mistra republiky, hlavně v jízdě pravidelnosti. Pohár za přínos sportu a další. A to má ještě syn další svoje poháry, které už si vyjezdil on.

Jakého úspěchu si ceníte asi nejvíce?
VJ: Třeba v Liberci, kde byla velká mezinárodní akce, když se slavilo sto let automobilismu, jsme skončili druzí o bod v absolutním pořadí.

A který pohár považujete za nejcennější?
BJ: Pohár, který Josef Veřmiřovský vyhrál při mezinárodních závodech v Brně ve čtyřiadvacátém roce. Byl jako putovní při Veřmiřovského memoriálu. Vyhrál jsem ho čtyřikrát, z toho třikrát za sebou, takže mi ten pohár zůstal.

Určitě jste potkali mnoho zajímavých lidí…
BJ: Tak třeba synovi na svatbu přijeli Dalibor Petr s Tatrou kolem světa a Karel Loprais. Za ředitele Hanáka jsem dostával cenu Tatry a osobně jsem se setkal s Hanzelkou a Zikmundem. Osobně je mám podepsané. Čtrnáct dnů před smrtí jsem vezl i Adolfa Veřmiřovského s manželkou.
VJ: Ve Šternberku nás na hradě provázel hrabě Šternberk. V Praze nám předával cenu hrabě Lobkowicz.

Proč jste koupil hadimršku?
BJ: Dostal jsem chuť na něco nového, tak jsem v listopadu osmdesát sedm koupil sedmapadesátku polokabriolet.

Ale tu jste skládali nějak dlouho, že?
VJ: Jedenáct roků. Bylo to nekompletní. Museli jsme shánět řadu dílů. Když už jsme to měli, tak se to třeba desetkrát skládalo a rozkládalo, aby si to pořádně sedlo.
BJ: Chtěli jsme to mít všechno origiál a druhé auto bylo, tak jsme nespěchali. Bylo to poslední auto, které stříkali v Tatře Příboře, než ji zrušili.

Bylo to moc náročné?
BJ: Tak sedadla se třeba musela nechat ušít. Problém byly vruty, protože dneska se dělají jenom křížové a to by na tom autě vypadalo hrozně. Tak jsme sháněli kde se dalo. Spínací skříňka, když jsem ji sehnal, vypadala jak kus rezavého železa. Čtrnáct dnů jsem ji močil v olejích, nakonec jsem ji rozšrouboval a očistil a byla dobrá. To bylo dělané z kvalitních mosazných částí. Kliky se musely zabrousit. Dřevěné podlahy a kostru, to dělal známý, a na plechy jsme sehnali klempíře. Člověk ale musí znát spoustu řemesel, aby to dal dohromady.

Třetí auto už nechcete?
VJ: Není na to čas a ani to není kam dát.

Jak dlouho ještě chcete jezdit?
BJ: Dokud zdraví dá, tak budu jezdit. Při tom ještě pořád někomu něco opravuji. Zrovna teď mám v garáži rozdělanou tatru sedmapadesátku od jednoho z Rožnova.

Nenaváže na tradici syn s vnukem?
VJ: Ten už má trochu jiné zájmy. Občas se přijde do garáže podívat, ale nevydrží u toho. Myslím, že ne.

Bedřich JOHN
– narodil se v roce 1943,
– vyučený v Tatře Kopřivnici,
– pracoval ve Vagónce Studénce, potom v ZZN Nový Jičín na sušičce ve Fulneku,
– ženatý, má syna a dceru.

Vlastimil JOHN
– narodil se v roce 1968,
– vyučený v Tatře Kopřivnici, obor s maturitou,
– pracoval v ROMO Fulnek, dnes zaměstnancem Primus Příbor,
– ženatý, má syna a dceru.

(Zdroj: novojičínský Deník,sobota 25. března 2006, číslo VI/7)

Článek: Lukavecké pivo prý bylo rovno plzeňskému Prazdroji

Fulnek-Lukavec

Plzeňskému Prazdroji prý konkuroval zlatavý mok, který se kdysi vařil v malém pivovaru v obci Lukavec u Fulneku. Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce tam v tehdejší slavné éře pracoval jako pomahač.

Pan Vladař neví, kam až historie pivovaru sahá, ale výrobu v něm prý obnovili za Rudolfa II..

“Zjistil jsem, že to kdysi měl nějaký Rattay a v roce 1870 přišel z Vidnavy nový sládek Pelc. Ten pak pivovar koupil. Když zemřel, převzal ho jeho syn Josef. A u něj jsem do čtyřicátého roku dělal,” pátral v paměti pan Vladař. Tenkrát se prý vařilo pivo čtyřstupňové.

“Jedna várka byla dvě stě hektolitrů a vařilo se pětkrát týdně,” podotkl. V jednom kotli se vařila voda, na měděné rošty druhého kotle se nasypal slad, který se zalil a vylouhoval. Vše se pak přelilo do prvního kotle a dochutilo chmelem. “ráno se zatopilo a ve dvě hodiny bylo hotovo. Pak se směs ochladila a dala do modřínových pánví na kvašení. Bylo krásné sledovat, když se na ní začaly dělat kudrlinky,” zavzpomínal pan Vladař.

Hotové pivo se před rozvářkou muselo vychladit v chladících vanách. “Sklepy měly kolem pěti stupňů. V jednom byl led, ve druhém pivo a v dalším zase led,” objasnil chladící proces pan Vladař. Ze sklepů putovalo pivo v sudech na koňský povoz, který je rozvážel. “Vozil ho nějaký Šimečka. Pivo vždycky přikrýval větvemi, aby mu na něj nesvítilo slunko. Když jel do Pustějova nebo jiných českých vesnic, přikryl to lípami, když jel do německých obcí, dával dubové větve,” poznamenal s úsměvem pan Vladař.

V roce 1943 Josef Pelc, který byl nějakou dobu i lukaveckým starostou, zemřel a pivovar převzal jeho bratr Helmut. Ten však ještě v témže roce padl, a tak pivovar vedla vdova. Koncem války se ale přestěhovala do Německa a pivovar zavřela. “Po válce se znovu rozjel a zavedla se i sladovna. Já ale v říjnu pětačtyřicátého narukoval, a když jsem se vrátil, byl už pivovar opět zavřený. Už navždy,” přiblížil pohnutý osud pivovaru pan Vladař s tím, že později objekt užívalo JZD, které se v roce 1980 odstěhovalo, ale kanceláře využívalo až doposud. “Letos to od města koupil Petr David, který tam chce podnikat. Je šikovný, takže věřím, že tu budovu dá do pořádku,” vyjádřil naději pan Vladař s vědomím, že v Lukavci už nikdy pivovar nebude. Podle něj byl ten lukavecký jediný, který dokázal konkurovat plzeňskému Prazdroji. “Brali ho i U Slunka v Novém Jičíně a někteří hospodští, kteří měli Plzeň na čepu, ho za ní vydávali. Když jsem přišel z vojny, četl jsem rozhovor s plzeňským sládkem. Ten říkal, že konkurenci nemají. Jediná prý byla ve Slezsku, v Lukavci, ale už není.” Uzavřel posmutněle pan Vladař.

Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce je pamětníkem dob, kdy se v lukaveckém pivovaru vařilo pivo. To prý ve své době zdatně mohlo konkurovat plzeňskému Prazdroji.

(Zdroj: Region)

25. června 2000