Archiv štítku: Památky

Zpráva: Středověká tvrz patrně stála v místě dnešního bývalého pivovaru

Podle článku na webové stránce www.hrady.cz se v Lukavci nacházela tvrz.

Bývalý panský dvůr, v jehož rámci se očekává existence středověké tvrze, stojí na pravém břehu potoka, na úpatí návrší s kostelem, a tvoří dodnes největší budovu ve středu obce. Dvůr spolu s vestavěným pivovarem je poznamenán mnoha úpravami a bohužel i mnohaletým chátráním. V případě archeologického výzkumu by bylo zajímavé vysledovat přesnou lokaci tvrze v rámci dvora.

Lukavec byl malým nižším šlechtickým statkem s tvrzí, která se však písemně výslovně nepřipomíná. V roce 1377, po rozdělení Opavska, je na Lukavci zmiňován Kunát z Jakubčovic. Po něm se zde dále zmiňuje v letech 1412 – 35 Hanuš Skřípovský, roku 1441 Oneš   Kyjovec   z  Lukavce   a   roku   1464  Jan  Hrot  z  Lukavce
(1441 – 1495). Tehdy je zde poprvé i zmíněn dvůr a k němu příslušející mlýn. Právě starý rod Hrotů se po Lukavci i psal a je tedy takřka jisté, že zde jeho členové i sídlili. Pravděpodobně se tak dělo v rámci zdejšího dvora, jehož součástí byl i panský dům – tvrz. Po Janu Hrotovi převzal panství jeho syn Bartoloměj.

Roku 1504 prodala Lukavec Markéta z Dobroslavic Kateřině Chlebičovské, která jej roku 1512 spolu s pustou vsí Požahou intabulovala bratřím Janu a Jiřímu Medvídků z Jakubčovic. Medvídkové poté postoupili hned v roce 1513 lukavecké zboží klášteru augustiniánů ve Fulneku. Jejich probošt Cyril se velmi zasloužil o zlepšení klášterního hospodářství rozšířením majetku kláštera. Dvůr a tvrz v Lukavci tímto ztratili na sídelním významu a sloužili jen jako správa panství a hospodářské zázemí. Klášter zde vybudoval pivovar, který se zmiňuje již v 16. století.

(Zdroj: www.hrady.cz, Jan P. Štěpánek dle Tichánek J., Šerý Z.: Šlechtická sídla na Novojičínsku, Butterfly 2003)

Reportáž: 300 leté výročí kaple Nejsvětější Trojice

Na dvě stě lidí se v neděli zúčastnilo oslavy k výročí kaple Nejsvětější Trojice Na Hájku poblíž Děrného u Fulneku.

U třísetleté kaple, která je v současnosti kulturní památkou, bylo pro návštěvníky připraveno bohaté občerstvení, lavičky a pro případ nepěkného počasí velký stan. Počasí se však vydařilo a zúčastnění zažili odpoledne plné zábavy a pohody.

„Lidové i jiné písně nám zahrálo trio muzikantů z blízkého okolí, zazpívali jsme si a poslechli proslov faráře i Jiřího Svobodníka, který zmínil historiii a pověsti týkající se kaple,“ popsal průběh odpoledne Stanislav Šmeidler, který se společně s dalšími lidmi stará o drobné sakrální stavby v okolí už několik let.

Lidé se sešli k slavnosti.

K lidem promlouvá kněz

(Zdroj foto: CD od p. Ohnheisera)

Článek: 130 let od zahájení stavby trati Opava – Fulnek

Ani se tomu nechce věřit, že letos (2003) uplynulo 130 let od chvíle, kdy byla zahájena stavba železniční tratě Opava – Trenčín, jež probíhala vesnicemi a oblastmi jen nepatrně vzdálenými od Fulneku.

Celý tento dopravní projekt (po propojení do Czenstochové) měl propojit Prusko s Uhrami a tím zaručit přepravu hornoslezského uhlí a opačným směrem přivážet kvalitní dobytek z Uher. Bylo tím i sledováno povznesení průmyslu v zemědělských oblastech země.

V Opavě bylo ve prospěch tohoto projektu založeno místními průmyslníky a bankéři konsorcium. Tomuto konsorciu udělilo Ministerstvo obchodu v listopadu 1869 koncesi i na přípravné technické práce. Po jejich ukončení bylo zažádáno znovu na ministerstvo o povolení ke stavbě trati. To však ve výběru udělilo koncesi Moravskoslezským ústředním drahám, které měly odlišný projekt stavby. Proti tomuto projektu ale měly velké výhrady města Fulnek a Nový Jičín.

Přesto se technicko-vojenská revize projektu trati sešla na přípravné stavbě za účasti politických vojenských železničních úřadů a zainteresovaných obcí. Jedním z návrhů bylo i schválení železničních stanic v našem okolí – Nový Jičín, Suchdol n. Odrou, Fulnek, Lukavec, Skřípov atd.. Nejspornější bylo určení a vedení trati od Skřípova (nejvyšší bod tratě) do Fulneku.

Představitelé Vítkova a Oder chtěli trať od Skřípova vést na Větřkovice, Moravské Vlkovice, Jerlochovice, k Odrám a do Suchdolu. Bílovečtí prosazovali svou – ze Skřípova na Starou Ves, Jílovec, Kostelec a do Fulneku. Všude byly ale nepříznivé spádové a výškové poměry. Nakonec Fulnečtí prosadili svou trasu – tedy původní.

Výsledkem revize a pak následných úprav na celé trati (jež se přizpůsobovala možnému průplavu Dunaj-Odra) byl výnos Ministerstva obchodu z 12. 8. 1872, jímž byla schválena celá stavba železniční trati. Na 14. 5. 1873 byla určena politická obchůzka celé trati, jež trvala do poloviny června. Bylo na ní probráno vše, včetně sporných otázek projektu. Celá trať z Opavy do Trenčína měla měřit 129 km a mělo po ní jezdit až 15 vlaků o délce 70 náprav v obou směrech. Celý rozpočet činil 20 milionů zlatých a stavba měla být hotova za 3 roky a 3 měsíce.

Se stavbou se začalo už v červnu 1873 na několika místech. Ke stavbě se sjelo hodně dělníků, zvláště Slováků a Italů. Začaly se budovat mostky, propustky, záseky a náspy. Vše se tehdy provádělo jen lidskou silou za přispění střelného prachu. Jen znatelné pozůstatky trati v okolí ukazují, jak namáhavá práce to byla. Trať vycházela ze stanice Opava-západ, projela kolem Otic do stanice Branka-Hradec, přejela mostem řeku Moravici, stoupala kolem kopce Šibeníku do Chvalíkova a Bohučovic, kde na 15. kilometru byla zastávka a překladiště. Obloukem kolem hájenky Bleška míjí obec Březová a dostává se do údolí Gručovského potoka. Dotýká se obce Leskovec, přejíždí mostem potok Gručovku a dostává se do katastru obce Lukavec. Projíždí zásekem v kopci, náspem těsně míjí horní lukavecký rybník, přetíná silnici Lukavec-Bílovec. Na 33. kilometru dosahuje nádraží Lukavec s výhybkou (plocha nádraží je ještě dnes dobře patrná).

Trať z této stanice pokračovala zásekem v kopci Radešovka, míjí chatu „Čundračku“ a vjíždí do kamenného záseku (ten je vytvořen odstřelem a stojí za zhlédnutí!). Pokračování trati míří úbočím kopce nad děrenským rybníkem, míjí místní pískovnu, a pak náspem (300 m pod hřištěm), překračuje nynější chodník k Fulneku a kolem silnice Děrné-Fulnek dojíždí k silnici Fulnek-Bílovec. Tuto přetíná (naproti současnému fulneckému hřbitovu), stáčí se mírně vlevo a dosahuje v 37. kilometru nádraží a překladiště Bahnhof Fulnek (pozn. Protože nádraží Fulnek bylo umístěno na slezském – tzn. děrenském – území, došlo zřejmě mezi radními obou míst k úmluvě, různým kompenzacím a ústupkům). Z něj železniční trať objížděla po východní straně kopce Jelenice, dostala se na pole nad Stachovicemi, Hladkými Životicemi do údolí Husího potoka, dále k Suchdolu a Novému Jičínu. Kolem potoku Jičinky směřovala trať k Starojické Lhotě, Palačovu a údolím Bečvy do Valašského Meziříčí. Přes Vsetín dál projela Vlárským průsmykem a dorazila k Trenčínu.

Na této trati se nejvíce pracovalo v úseku Branka-Hradec až do Fulneku. Tento úsek byl nejvíce stavebně a finančně náročný. V počátcích stavby už začalo upadat soukromé podnikání, vznikla nedůvěra v železniční cenné papíry. Přidala se následná finanční krize na Vídeňské burze. Ta také zbavila tuto koncesovanou společnost peněžních prostředků. Práce pak postupně ustávaly a koncem ledna 1874 byly zastaveny úplně.

Ještě nyní, po obchůzkách blízké krajiny, narazíme na zašlou stavbu trati. Můžeme spatrřit náspy, propustky, záseky, nejčastějí kolem Děrného, Lukavce a ke Skřípovu. Fulnecké nádraží bylo z hrubé části už vystavěno, byla vykopána nádražní studna. Stavba budovy v jeho prostoru (zaznačená v plánku IC) stála do doby, než byla odprodána a rozebrána (dle kroniky a vyprávění) do Kujav Franzovi Storzerovi.

Po nezdaru této akce, jejíž největší část nesla Země Slezská, bylo několik pokusů projekt obnovit. Jednalo se o něm s kladným výsledkem i v Říšské vládě. Stát se chtěl zaručit státní garancí, nakonec však z toho sešlo. Byl učiněn i pokus v letech 1906 – 1908, aby se aspoň s Opavou spojila města Vítkov, Fulnek a Bílovec. Přes značné spory mezi těmito městy s vedením a stavbou tras železnice nakonec došlo ke shodě a následnému vypracovanému generálnímu projektu tras. Nakonec ale vše zastavila I. světová válka a ze stavby opět sešlo.

Použitá literatura: Láznička Z.: Příspěvek k historii železničních projektů ve Slezsku

Zdroj: Fulnecký zpravodaj č. 10, 10/2003 a č. 12, 12/2003; autor článku Stanislav Šmeidler

Článek: Lukavecké pivo prý bylo rovno plzeňskému Prazdroji

Fulnek-Lukavec

Plzeňskému Prazdroji prý konkuroval zlatavý mok, který se kdysi vařil v malém pivovaru v obci Lukavec u Fulneku. Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce tam v tehdejší slavné éře pracoval jako pomahač.

Pan Vladař neví, kam až historie pivovaru sahá, ale výrobu v něm prý obnovili za Rudolfa II..

“Zjistil jsem, že to kdysi měl nějaký Rattay a v roce 1870 přišel z Vidnavy nový sládek Pelc. Ten pak pivovar koupil. Když zemřel, převzal ho jeho syn Josef. A u něj jsem do čtyřicátého roku dělal,” pátral v paměti pan Vladař. Tenkrát se prý vařilo pivo čtyřstupňové.

“Jedna várka byla dvě stě hektolitrů a vařilo se pětkrát týdně,” podotkl. V jednom kotli se vařila voda, na měděné rošty druhého kotle se nasypal slad, který se zalil a vylouhoval. Vše se pak přelilo do prvního kotle a dochutilo chmelem. “ráno se zatopilo a ve dvě hodiny bylo hotovo. Pak se směs ochladila a dala do modřínových pánví na kvašení. Bylo krásné sledovat, když se na ní začaly dělat kudrlinky,” zavzpomínal pan Vladař.

Hotové pivo se před rozvářkou muselo vychladit v chladících vanách. “Sklepy měly kolem pěti stupňů. V jednom byl led, ve druhém pivo a v dalším zase led,” objasnil chladící proces pan Vladař. Ze sklepů putovalo pivo v sudech na koňský povoz, který je rozvážel. “Vozil ho nějaký Šimečka. Pivo vždycky přikrýval větvemi, aby mu na něj nesvítilo slunko. Když jel do Pustějova nebo jiných českých vesnic, přikryl to lípami, když jel do německých obcí, dával dubové větve,” poznamenal s úsměvem pan Vladař.

V roce 1943 Josef Pelc, který byl nějakou dobu i lukaveckým starostou, zemřel a pivovar převzal jeho bratr Helmut. Ten však ještě v témže roce padl, a tak pivovar vedla vdova. Koncem války se ale přestěhovala do Německa a pivovar zavřela. “Po válce se znovu rozjel a zavedla se i sladovna. Já ale v říjnu pětačtyřicátého narukoval, a když jsem se vrátil, byl už pivovar opět zavřený. Už navždy,” přiblížil pohnutý osud pivovaru pan Vladař s tím, že později objekt užívalo JZD, které se v roce 1980 odstěhovalo, ale kanceláře využívalo až doposud. “Letos to od města koupil Petr David, který tam chce podnikat. Je šikovný, takže věřím, že tu budovu dá do pořádku,” vyjádřil naději pan Vladař s vědomím, že v Lukavci už nikdy pivovar nebude. Podle něj byl ten lukavecký jediný, který dokázal konkurovat plzeňskému Prazdroji. “Brali ho i U Slunka v Novém Jičíně a někteří hospodští, kteří měli Plzeň na čepu, ho za ní vydávali. Když jsem přišel z vojny, četl jsem rozhovor s plzeňským sládkem. Ten říkal, že konkurenci nemají. Jediná prý byla ve Slezsku, v Lukavci, ale už není.” Uzavřel posmutněle pan Vladař.

Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce je pamětníkem dob, kdy se v lukaveckém pivovaru vařilo pivo. To prý ve své době zdatně mohlo konkurovat plzeňskému Prazdroji.

(Zdroj: Region)

25. června 2000

Článek: Kamenná mohyla

Každý den většina Lukaveckých musí projít kolem tamní hasičské zbrojnice. A právě vedle ní stojí kamenná mohyla, na které jsou připevněny tři odlitky s textem Slezské hymny. Vzpomínka na to, že i slezané kdysi měli vlastní hymnu, prý v Lukavci spatřila světlo světa po padesátém roce, když lidé postavili novou hasičskou zbrojnici. „Vedle ní byla zahrádka a působila moc prázdně,“ vzpomněla matka dnešního velitele lukaveckých hasičů Josefa Sokola, šestaosmdesátiletá Františka. V té době prý se zrovna formovaly  okresy  a  v  rámci  Československa  se  začalo  hovořit
i o existenci Moravy a Slezska. Důchodkyně netuší, jak stará je Slezská hymna, nicméně text dobře zná. „Vím, že jsme ji ve škole zpívali asi až do čtvrté třídy,“ připomněla a hned odzpívala první sloku.

Kdo tehdy dostal nápad vytvořit u zbrojnice kamenný pomník už také nepamatuje. „Ale ty desky s textem hymny nechal odlít zdejší rodák František Volný, který dělal ve firmě Brano v Hradci nad Moravicí,“   poznamenala.   Sama   pak   s   manželem  pro  desky
do Hradce jela. „Byl listopad, jeli jsme na motorce a pamatuji si, že v Březové začalo hustě sněžit, ale dovezli jsme to v pořádku,“ doplnila s tím, že přivezli i odlitou slezskou orlici, kterou místní umístili na vrcholek mohyly. Orlice přežila vše až do devadesátého roku, kdy ji někdo ukradl. „Já jsem ji pak nechal vypálit laserem a pro jistotu hned dvě. Loni jsem tam jednu konečně dal,“ přidal se syn Josef.

U pomníku se slezskou hymnou se světí všechny státní svátky. „Věšíme vlajky, kdysi naši a ruskou. Teď jen českou. Ale rozhodl jsem se, že příště vyvěsíme i hasičskou,“ uzavřel Sokol.

(zdroj: týdeník Region, datum nezjištěno)