Archiv rubriky: Lukavec v médiích

Zpráva: Pálenka muže zradila

FULNEK-LUKAVEC (pav) – Prabídně dopadl šestadvacetiletý muž z Fulnecka. Ukradená kořalka ho přivedla až na záchytku.

Mladík se ve středu 30. října kolem půl deváté večer vloupal do neuzamčeného domu v Lukavci, místní části Fulneku. „Pachatel prohledal sklepní prostory a odcizil čtyři litry pálenky,“ sdělila okresní policejní mluvčí Miroslava Šálková. Muž si ale počínal tak nešikovně, že při dalším prohledávání rozbil skleněnou nádobu, v níž bylo dalších 15 litrů pálenky. Navíc jej na místě vyrušil svědek, a tak vzal do zaječích. Policisté zakrátko zjistili, kdože se to do domku vkradl. Chlapík byl ale tak opilý, že jej museli převézt do Opavy na tamní záchytku. Majitel odhadl škodu na kořalce a zařízení na celkových 2,2 tisíce korun. Zlodějíček se bude zpovídat z trestných činů porušování domovní svobody a krádeže.

(Týdeník okresu Nový Jičín, REGION číslo 45, úterý 5.listopadu 2002, číslo 45 – ročník 11)

Článek: Tradiční velikonoční jízda oživí Lukavec

L u k a v e c – Staletou tradici božíhodových jízd si připomenou obyvatelé Lukavce na Novojičínsku. V neděli po poledni vyskočí ve vesnici nedaleko Fulneku do sedel koní čtrnáct mužů a za zvuku kostelních zvonů vyrazí do polí. První z nich bude přitom mít v ruce kovový kříž. Takto vyjíždějí lukavečtí muži o Velikonocích do polí již stovky let.

 

O tradiční jízdě se píše už v 17 století
„O této tradici, které se říká Jízda okolo osení nebo Rajtování, se píše ve fulnecké kronice už v sedmnáctém století. Vždy na Slavnost Zmrtvýchvstání Páně vyjíždějí jezdci zvěstovat událost o vzkříšení Krista do polí,“ říká nestor velikonočních jízd Václav David, který letos bude v sedle koně již potřiatřicáté.

Jezdci na koních vyrazí od lukaveckého kostela, kde jim bude hrát i hudba, hodinu po poledni. V černých oblecích a v naleštěných černých jezdeckých holínkách objedou celou vesnici a pak zamíří směrem na Nové Dvory.

Zvyk si dnes pamatují jen ti nejstarší
Ze čtyř set obyvatel Lukavce si na parádní jízdu pamatují i ti nejstarší. Nevynechali ji totiž ani v době války ani za totality. „Jednou si mě státní bezpečnost vzala na výslech a přesvědčovali mě, abychom místo kříže vzali do rukou prapor a zpívali budovatelské písně,“ vzpomíná David.

Změnu do jízd přinesla válka. „Tehdy jezdili ženatí při rozednění a svobodní odpoledne,“ vypráví jezdec a dodává, že tento zvyk dnes již nepraktikují. „Ubývalo koní i jezdců, a proto jezdí ženatí i svobodní od konce osmdesátých let zase společně,“ vysvětloval.

Závěr oslav patří každoročnímu průvodu
Vracející se jezdce přivítají diváci, které tato tradice přitahuje zdaleka, až po třetí hodině odpoledne. Jezdci seskočí ze sedel u památníku padlých vojáků obou světových válek v Lukavci, kde se pokloní jejich památce. Odtamtud se vydají do kostela. Závěr oslav už pravidelně patří tradičnímu průvodu.

Autoři: iDNES.cz, MF DNES , Pavel Siuda

Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/tradicni-velikonocni-jizda-ozivi-lukavec-f1b-/po-cesku.aspx?c=A010413_122945_ostr_volnycas_inc

Článek: Kudy by vedla I. díl

Procházka Klubu drahařů – sobota až neděle 10. – 11. dubna 1999

I přesto, že se podobná akce již dříve v éře KŽC konala, sešlo se na průzkum trasy nedokončené trati Trenčín – Opava v úseku Fulnek – Branka nejen 19 dráhařů, ale i 8 nečlenů.

Když jsme vystoupili z motoráku od Suchdola, byl nás plný peron. Na nádraží nás už čekal pan Šmeidler, který se stal pro sobotní den naším průvodcem. Po prezentaci účastníků jsme nejprve šli na obhlídku objektu, který měl sloužit jako výpravní budova nádraží ve Fulneku na trati Společnosti Moravsko-Slezské ústřední dráhy. Prostor kolejiště nádraží nebyl pravděpodobně dokončen a ani trasa od nádraží k prvnímu náspu u Děrného není jasná. Bohužel nás podobné pochyby provázely během celé akce (poz. red. – na dvou dalších místech).

Projekt, který by vše osvětlil, leží ve Vídni, takže jsme byli plně odkázáni jen na terénní pozůstatky, popisy v literatuře a dohady. Po obhlídce prostoru plánovaného nádraží jsme podle programu pokračovali do centra Fulneka. Před radnicí, kde byl naplánovaný druhý sraz, jsme se setkali s fulneckým místostarostou panem Pavlíčkem a místním historikem Peterkem. Ti nám poskytli fundovanou přednášku o historii města. Zajímavá byla zejména informace o okolnostech, které vedly k jeho zničení. Trosky se z města údajně nestaly následkem bombardování při osvobozovacích bojích, ale při požáru, který byl úmyslně založený proto, aby zahladil stopy po rabování. Tomu nasvědčují i dobové fotografie.

Během přednášky každému účastníkovi akce věnoval pan místostarosta brožuru, která zajímavě prezentuje nejen minulost města, ale i přítomnost a výhledy do budoucna. Rád bych na tomto místě znovu poděkoval panu Pavlíčkovi a Peterkovi, za čas na pozornost, kterou našemu klubu věnovali. Během doby, co jsme poslouchali v zasedací místnosti fulnecké radnice, rozehnal vítr poslední mraky, a na cestu k Děrnému, kde se nachází první viditelné stopy po budování trati, nám už svítilo slunce.

Násep s dobře zachovalým kamenným propustkem je viditelný i v mapě KČT (Klub českých turistů). Podle ní měl být tento násep jediné těleso mezi Fulnekem a Skřipovem. Fakticky se však stopy zemních prací nachází po celém úseku trati od Děrného až po severní úbočí Braneckého kopce. Jelikož šlo v podstatě o horskou dráhu, musela trať překonávat hlubokými zářezy výběžky svahů a vysokými náspy četná údolí bystřin, typických pro náhorní parovinu Oderských vrchů.

Stavba probíhala patrně tak, že najednou na celém úseku překonávaly údolí jednotlivé skupiny dělníků výkopem zářezů, náspem a propustky. Pouze na jediném místě, kde trať měla přecházet Gručovický potok, jsme našli pozůstatky stavby plánovaného dřevěného mostu.

Po dokončení náspu se v zářezech měly setkat sousední skupiny. Protože však stavba byla předčasně zastavena a většina výběžků nebyla překopána a údolí zasypána, šplhali jsme chvíli do prudkého kopce, chvíli slézali strmý svah, prodírali se křovím a mlázím, což nám výrazně ztěžovalo cestu.

Od náspu u Děrného se trať obloukem stáčí k severu, přičemž se mírně vlní. Asi dva kilometry před Lukavcem nasazuje na velké esíčko obloukem doprava. Poté, co přejde údolí bezejmenného přítoku Gručovického potoka vysokým náspem se snad nejdelším vybudovaným propustkem, stáčí vlevo a mělkým zářezem, ve kterém dnes vede polní cesta s místním názvem „Na drahách“, dospívá z jihozápadu do lukavecké zastávky v 33tím kilometru.

Tady většina opustila trasu dráhy a vedena vidinou pěnivého, chladivého moku seběhla do vesnice. Ti, co zůstali, si nedali „metodické“ pokračování po tělese vymluvit, a i přes ujišťování pana Šmeidlera, že kolem Lukavce je všechno neprůchodně uzavřeno v soukromých zahradách, pokračovali. Jak se vzápětí ukázalo, udělali to nejlepší, co mohli. Nejen, že si hladce prošli těleso, které se asi půl kilometru východně od Lukavce rozložilo ve velkém oblouku, ale také nezažili zklamání, jaké potkalo ostatní u zavřených dveří hospody.

Tím se stala situace kritická především pro žíznivce, kteří si zapomněli vzít něco k pití. Další hospoda je v Leskovci, takže jsme vyrazili co nejrychleji. Protože se nám nechtělo znovu drápat do kopce, jehož svahy nebezpečně krylo mlází, pokračovali jsme pohodlnou cestou údolím až k pomníku partyzánského odboje v místě zvaném (díky blízkému slušně zachovanému propustku) „Na tunelech“. Zde jsme se vrátili na těleso.

Trať udržuje severozápadní směr a až na drobné výjimky vede po vrstevnici. Postupuje po levém břehu potoka a v 29tém km přestupuje na pravý břeh. Zde Gručovický potok prudce mění směr západně. Po stavbě nerealizovaného mostu jsme objevili části kamenných základů pro prostorovou příhradovou konstrukci dřevěných podpěr, které nedokázalo úplně zničit ani několik povodní, co se tu od roku 1877 přehnaly. Dobře viditelné těleso jsme dále sledovali ze souběžné polní cesty.

První stavbou na okraji Leskovce byla stodola vybudovaná zřejmě za první republiky. Trať směřovala přímo do jejích vrat. O kousek dál stál nově rekonstruovaný vodní mlýn s pěkným náhonem. Většina z nás už neodlepila jazyk od patra, když jsme došli k hospodě v Leskovci. Popadl nás ale jenom vztek a pocit beznaděje, když jsme si na jejích dveřích přečetli, že dnes výjimečně otevírají až v 19 h.

V místě plánovaného křížení dráhy se silnicí jsme opustili trasu a šli do Březové. Konečně jsme se mohli napojit. V lokále to zašumělo, jakoby plivnul na rozžhavená kamna. Z Březové jsme pokračovali do Jančí, kde nás v příjemném ubytovacím hostinci „Na konci světa“ čekala skvělá večeře.

Na druhý den, posilněni vydatnou snídaní, jsme navázali tam, kde jsme den předtím skončili. Po dvacetiminutovém pochodu se nám těleso ztratilo v mokřinách Gručovického potoka. Po chvíli bloudění nás torzo náspu a zářezu zavedlo na okraj pole, na němž stopy plánované dráhy (pakliže tam vůbec kdy byly), rozorali nadšení zemědělci.

Další zbytky jsme našli v blízkém remízku, který se postupně změnil v les. Po celém úseku až ke Skřipovu bylo těleso dobudované. V současnosti je zčásti zalesněné, zčásti zatopené a v některých místech využívané jako polní cesta. Trať vedla téměř přímo a ve 23tím km přicházela severozápadním směrem do skřipovské stanice.

Přestože se celý den honily mraky, a žízeň zdaleka nebyla taková, jako včera, zaskočili jsme na „jedno“ do místní občerstvovny, kde nás předvídavě čekali další zájemci o prohlídku zbývajícího úseku trati.

Další těleso jsme objevili na okraji lesa Slepeného (západně od Skřipova opět případné pozůstatky stavby pohltilo pole), a až ke kamenolomu jižně od Bohučovic jsme nalézali stopy velkorysých zemních prací.

U kamenolomu se trať obracela východním směrem obloukem vypjatým k západu; v patnáctém kilometru dosahovala bohučovickou zastávku s nákladištěm. Kolem Bohučovic je situace nepřehledná, protože těleso dráhy bylo z části rozoráno, z části zastavěno obytnými domy. Tady se konečně projevila moje namožená Achillova šlacha natolik bolestivě, že jsem se zbytek cesty do Hradce plazil s několika „věrnými“ daleko za hlavní skupinou v čele s Jardou Černým.

Trať pokračovala na sever po západním úbočí vrchu Podulice, jihovýchodně od Chrabíkovic se vratným obloukem vypjatým severovýchodně stočila severozápadně a po svazích Braneckého kopce měla sestoupat do údolí Moravice, kde nás zastihl déšť. Jakou trasou to však mělo být se můžeme pouze dohadovat. Rozloučili jsme se na Hradeckém nádraží, promočeni, ale spokojeni s dobře vyvedenou akcí.

Jiří Roubík

Zdroj: www.sweb.cz/klub_draharu/win1250/minule/akce1999_1.htm; www.drahari.info, 19. 1. 2015

Článek: Lukavecké pivo prý bylo rovno plzeňskému Prazdroji

Fulnek-Lukavec

Plzeňskému Prazdroji prý konkuroval zlatavý mok, který se kdysi vařil v malém pivovaru v obci Lukavec u Fulneku. Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce tam v tehdejší slavné éře pracoval jako pomahač.

Pan Vladař neví, kam až historie pivovaru sahá, ale výrobu v něm prý obnovili za Rudolfa II..

“Zjistil jsem, že to kdysi měl nějaký Rattay a v roce 1870 přišel z Vidnavy nový sládek Pelc. Ten pak pivovar koupil. Když zemřel, převzal ho jeho syn Josef. A u něj jsem do čtyřicátého roku dělal,” pátral v paměti pan Vladař. Tenkrát se prý vařilo pivo čtyřstupňové.

“Jedna várka byla dvě stě hektolitrů a vařilo se pětkrát týdně,” podotkl. V jednom kotli se vařila voda, na měděné rošty druhého kotle se nasypal slad, který se zalil a vylouhoval. Vše se pak přelilo do prvního kotle a dochutilo chmelem. “ráno se zatopilo a ve dvě hodiny bylo hotovo. Pak se směs ochladila a dala do modřínových pánví na kvašení. Bylo krásné sledovat, když se na ní začaly dělat kudrlinky,” zavzpomínal pan Vladař.

Hotové pivo se před rozvářkou muselo vychladit v chladících vanách. “Sklepy měly kolem pěti stupňů. V jednom byl led, ve druhém pivo a v dalším zase led,” objasnil chladící proces pan Vladař. Ze sklepů putovalo pivo v sudech na koňský povoz, který je rozvážel. “Vozil ho nějaký Šimečka. Pivo vždycky přikrýval větvemi, aby mu na něj nesvítilo slunko. Když jel do Pustějova nebo jiných českých vesnic, přikryl to lípami, když jel do německých obcí, dával dubové větve,” poznamenal s úsměvem pan Vladař.

V roce 1943 Josef Pelc, který byl nějakou dobu i lukaveckým starostou, zemřel a pivovar převzal jeho bratr Helmut. Ten však ještě v témže roce padl, a tak pivovar vedla vdova. Koncem války se ale přestěhovala do Německa a pivovar zavřela. “Po válce se znovu rozjel a zavedla se i sladovna. Já ale v říjnu pětačtyřicátého narukoval, a když jsem se vrátil, byl už pivovar opět zavřený. Už navždy,” přiblížil pohnutý osud pivovaru pan Vladař s tím, že později objekt užívalo JZD, které se v roce 1980 odstěhovalo, ale kanceláře využívalo až doposud. “Letos to od města koupil Petr David, který tam chce podnikat. Je šikovný, takže věřím, že tu budovu dá do pořádku,” vyjádřil naději pan Vladař s vědomím, že v Lukavci už nikdy pivovar nebude. Podle něj byl ten lukavecký jediný, který dokázal konkurovat plzeňskému Prazdroji. “Brali ho i U Slunka v Novém Jičíně a někteří hospodští, kteří měli Plzeň na čepu, ho za ní vydávali. Když jsem přišel z vojny, četl jsem rozhovor s plzeňským sládkem. Ten říkal, že konkurenci nemají. Jediná prý byla ve Slezsku, v Lukavci, ale už není.” Uzavřel posmutněle pan Vladař.

Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce je pamětníkem dob, kdy se v lukaveckém pivovaru vařilo pivo. To prý ve své době zdatně mohlo konkurovat plzeňskému Prazdroji.

(Zdroj: Region)

25. června 2000

Článek: Kamenná mohyla

Každý den většina Lukaveckých musí projít kolem tamní hasičské zbrojnice. A právě vedle ní stojí kamenná mohyla, na které jsou připevněny tři odlitky s textem Slezské hymny. Vzpomínka na to, že i slezané kdysi měli vlastní hymnu, prý v Lukavci spatřila světlo světa po padesátém roce, když lidé postavili novou hasičskou zbrojnici. „Vedle ní byla zahrádka a působila moc prázdně,“ vzpomněla matka dnešního velitele lukaveckých hasičů Josefa Sokola, šestaosmdesátiletá Františka. V té době prý se zrovna formovaly  okresy  a  v  rámci  Československa  se  začalo  hovořit
i o existenci Moravy a Slezska. Důchodkyně netuší, jak stará je Slezská hymna, nicméně text dobře zná. „Vím, že jsme ji ve škole zpívali asi až do čtvrté třídy,“ připomněla a hned odzpívala první sloku.

Kdo tehdy dostal nápad vytvořit u zbrojnice kamenný pomník už také nepamatuje. „Ale ty desky s textem hymny nechal odlít zdejší rodák František Volný, který dělal ve firmě Brano v Hradci nad Moravicí,“   poznamenala.   Sama   pak   s   manželem  pro  desky
do Hradce jela. „Byl listopad, jeli jsme na motorce a pamatuji si, že v Březové začalo hustě sněžit, ale dovezli jsme to v pořádku,“ doplnila s tím, že přivezli i odlitou slezskou orlici, kterou místní umístili na vrcholek mohyly. Orlice přežila vše až do devadesátého roku, kdy ji někdo ukradl. „Já jsem ji pak nechal vypálit laserem a pro jistotu hned dvě. Loni jsem tam jednu konečně dal,“ přidal se syn Josef.

U pomníku se slezskou hymnou se světí všechny státní svátky. „Věšíme vlajky, kdysi naši a ruskou. Teď jen českou. Ale rozhodl jsem se, že příště vyvěsíme i hasičskou,“ uzavřel Sokol.

(zdroj: týdeník Region, datum nezjištěno)

Zpráva: Kapucíni ve Fulneku

Hlásíme se vám ze severní Moravy, z Fulneku, města Komenského. Toto město je také nazýváno „Moravský Salcburk“. Asi proto, že na malé ploše je soustředěno tolik historických budov.

Vedle vzácného farního kostela, kdysi součásti kláštera augustiniánů, zrušeného r. 1784 Josefem II., je zde ještě areál kapucínského kláštera, který je však  tak rozpadlý, že o jeho vzkříšení skoro pochybuji.

My kapucíni jsme do Fulneku přišli r. 1968 hned po „Pražském jaru“  a převzali jsme faru, farnost a  její okolí. Máme na starosti dvě farnosti – fulneckou a ve Vrších, kostely v Jerlochovicích, v Děrném, v Lukavci a ve Stachovicích. K tomu ještě dvě kaple – v Jestřábí a v Jílovci. Jsme na to tři kněží . otec Jiljí Friedl , otec Bartoloměj a já, důchodce O. Bernard. V  neděli míváme šest mší svatých a v sobotu jednu v některé z kaplí.

Kromě obvyklé duchovní správy vypomáháme podle potřeby v sousedních farnostech i jinde. Míváme tridua a lidové misie (během tří let 38 na Moravě a ve Slezsku). Jsme zpovědníky sester sv. Kříže (kongregaci založil švýcarský kapucín P. Theodosius Florentini s blahoslavenou Matkou Terezií Schererovou) v Choryni u Valašského Meziříčí. Býváme zváni na různé slavnosti jako zpovědníci a kazatelé.

V celé této práci nám na faře a ve farnosti obětavě pomáhají dvě křížové sestry, Jakuba a Hedvika, které konají služby kuchaře, kostelníka a starosti o faru. Bez jejich pilné a obětavé služby bychom nemohli své úkoly náležitě plnit.

Kromě toho se staráme o sekulární františkány v Místku, v Čeládné, v Havířově, v Heřmanicích, v Hrabyni u tělesně postižených terciářů a doma ve Fulneku.  Fulneckýc sekulárních františkánů je zatím třináct, kromě dvou všichni mladí, a z toho čtyři manželské páry.

Farní mládež z farnostního okruhu se schází týdně v 18 hod. a podílí se na všech duchovních i hmotných úkolech. Je rovněž zapojeno do děkanských, diecézních i celostátních aktivit.

Tak asi vypadá celkový pohled na naši farnost, na františkánské poslání u nás. Míníme v tom nadále pokračovat s Boží pomocí  a na přímluvu našich světců.

Bratr Bernard Bartoň OFMCap.; 10. 8. 1998

(Zdroj: http://www.sfr.cz/clanek.aspx?a=2160)