Archiv rubriky: Lukavec v médiích

Článek: Lukavecké pivo prý bylo rovno plzeňskému Prazdroji

Fulnek-Lukavec

Plzeňskému Prazdroji prý konkuroval zlatavý mok, který se kdysi vařil v malém pivovaru v obci Lukavec u Fulneku. Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce tam v tehdejší slavné éře pracoval jako pomahač.

Pan Vladař neví, kam až historie pivovaru sahá, ale výrobu v něm prý obnovili za Rudolfa II..

“Zjistil jsem, že to kdysi měl nějaký Rattay a v roce 1870 přišel z Vidnavy nový sládek Pelc. Ten pak pivovar koupil. Když zemřel, převzal ho jeho syn Josef. A u něj jsem do čtyřicátého roku dělal,” pátral v paměti pan Vladař. Tenkrát se prý vařilo pivo čtyřstupňové.

“Jedna várka byla dvě stě hektolitrů a vařilo se pětkrát týdně,” podotkl. V jednom kotli se vařila voda, na měděné rošty druhého kotle se nasypal slad, který se zalil a vylouhoval. Vše se pak přelilo do prvního kotle a dochutilo chmelem. “ráno se zatopilo a ve dvě hodiny bylo hotovo. Pak se směs ochladila a dala do modřínových pánví na kvašení. Bylo krásné sledovat, když se na ní začaly dělat kudrlinky,” zavzpomínal pan Vladař.

Hotové pivo se před rozvářkou muselo vychladit v chladících vanách. “Sklepy měly kolem pěti stupňů. V jednom byl led, ve druhém pivo a v dalším zase led,” objasnil chladící proces pan Vladař. Ze sklepů putovalo pivo v sudech na koňský povoz, který je rozvážel. “Vozil ho nějaký Šimečka. Pivo vždycky přikrýval větvemi, aby mu na něj nesvítilo slunko. Když jel do Pustějova nebo jiných českých vesnic, přikryl to lípami, když jel do německých obcí, dával dubové větve,” poznamenal s úsměvem pan Vladař.

V roce 1943 Josef Pelc, který byl nějakou dobu i lukaveckým starostou, zemřel a pivovar převzal jeho bratr Helmut. Ten však ještě v témže roce padl, a tak pivovar vedla vdova. Koncem války se ale přestěhovala do Německa a pivovar zavřela. “Po válce se znovu rozjel a zavedla se i sladovna. Já ale v říjnu pětačtyřicátého narukoval, a když jsem se vrátil, byl už pivovar opět zavřený. Už navždy,” přiblížil pohnutý osud pivovaru pan Vladař s tím, že později objekt užívalo JZD, které se v roce 1980 odstěhovalo, ale kanceláře využívalo až doposud. “Letos to od města koupil Petr David, který tam chce podnikat. Je šikovný, takže věřím, že tu budovu dá do pořádku,” vyjádřil naději pan Vladař s vědomím, že v Lukavci už nikdy pivovar nebude. Podle něj byl ten lukavecký jediný, který dokázal konkurovat plzeňskému Prazdroji. “Brali ho i U Slunka v Novém Jičíně a někteří hospodští, kteří měli Plzeň na čepu, ho za ní vydávali. Když jsem přišel z vojny, četl jsem rozhovor s plzeňským sládkem. Ten říkal, že konkurenci nemají. Jediná prý byla ve Slezsku, v Lukavci, ale už není.” Uzavřel posmutněle pan Vladař.

Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce je pamětníkem dob, kdy se v lukaveckém pivovaru vařilo pivo. To prý ve své době zdatně mohlo konkurovat plzeňskému Prazdroji.

(Zdroj: Region)

25. června 2000

Článek: Kamenná mohyla

Každý den většina Lukaveckých musí projít kolem tamní hasičské zbrojnice. A právě vedle ní stojí kamenná mohyla, na které jsou připevněny tři odlitky s textem Slezské hymny. Vzpomínka na to, že i slezané kdysi měli vlastní hymnu, prý v Lukavci spatřila světlo světa po padesátém roce, když lidé postavili novou hasičskou zbrojnici. „Vedle ní byla zahrádka a působila moc prázdně,“ vzpomněla matka dnešního velitele lukaveckých hasičů Josefa Sokola, šestaosmdesátiletá Františka. V té době prý se zrovna formovaly  okresy  a  v  rámci  Československa  se  začalo  hovořit
i o existenci Moravy a Slezska. Důchodkyně netuší, jak stará je Slezská hymna, nicméně text dobře zná. „Vím, že jsme ji ve škole zpívali asi až do čtvrté třídy,“ připomněla a hned odzpívala první sloku.

Kdo tehdy dostal nápad vytvořit u zbrojnice kamenný pomník už také nepamatuje. „Ale ty desky s textem hymny nechal odlít zdejší rodák František Volný, který dělal ve firmě Brano v Hradci nad Moravicí,“   poznamenala.   Sama   pak   s   manželem  pro  desky
do Hradce jela. „Byl listopad, jeli jsme na motorce a pamatuji si, že v Březové začalo hustě sněžit, ale dovezli jsme to v pořádku,“ doplnila s tím, že přivezli i odlitou slezskou orlici, kterou místní umístili na vrcholek mohyly. Orlice přežila vše až do devadesátého roku, kdy ji někdo ukradl. „Já jsem ji pak nechal vypálit laserem a pro jistotu hned dvě. Loni jsem tam jednu konečně dal,“ přidal se syn Josef.

U pomníku se slezskou hymnou se světí všechny státní svátky. „Věšíme vlajky, kdysi naši a ruskou. Teď jen českou. Ale rozhodl jsem se, že příště vyvěsíme i hasičskou,“ uzavřel Sokol.

(zdroj: týdeník Region, datum nezjištěno)

Zpráva: Kapucíni ve Fulneku

Hlásíme se vám ze severní Moravy, z Fulneku, města Komenského. Toto město je také nazýváno „Moravský Salcburk“. Asi proto, že na malé ploše je soustředěno tolik historických budov.

Vedle vzácného farního kostela, kdysi součásti kláštera augustiniánů, zrušeného r. 1784 Josefem II., je zde ještě areál kapucínského kláštera, který je však  tak rozpadlý, že o jeho vzkříšení skoro pochybuji.

My kapucíni jsme do Fulneku přišli r. 1968 hned po „Pražském jaru“  a převzali jsme faru, farnost a  její okolí. Máme na starosti dvě farnosti – fulneckou a ve Vrších, kostely v Jerlochovicích, v Děrném, v Lukavci a ve Stachovicích. K tomu ještě dvě kaple – v Jestřábí a v Jílovci. Jsme na to tři kněží . otec Jiljí Friedl , otec Bartoloměj a já, důchodce O. Bernard. V  neděli míváme šest mší svatých a v sobotu jednu v některé z kaplí.

Kromě obvyklé duchovní správy vypomáháme podle potřeby v sousedních farnostech i jinde. Míváme tridua a lidové misie (během tří let 38 na Moravě a ve Slezsku). Jsme zpovědníky sester sv. Kříže (kongregaci založil švýcarský kapucín P. Theodosius Florentini s blahoslavenou Matkou Terezií Schererovou) v Choryni u Valašského Meziříčí. Býváme zváni na různé slavnosti jako zpovědníci a kazatelé.

V celé této práci nám na faře a ve farnosti obětavě pomáhají dvě křížové sestry, Jakuba a Hedvika, které konají služby kuchaře, kostelníka a starosti o faru. Bez jejich pilné a obětavé služby bychom nemohli své úkoly náležitě plnit.

Kromě toho se staráme o sekulární františkány v Místku, v Čeládné, v Havířově, v Heřmanicích, v Hrabyni u tělesně postižených terciářů a doma ve Fulneku.  Fulneckýc sekulárních františkánů je zatím třináct, kromě dvou všichni mladí, a z toho čtyři manželské páry.

Farní mládež z farnostního okruhu se schází týdně v 18 hod. a podílí se na všech duchovních i hmotných úkolech. Je rovněž zapojeno do děkanských, diecézních i celostátních aktivit.

Tak asi vypadá celkový pohled na naši farnost, na františkánské poslání u nás. Míníme v tom nadále pokračovat s Boží pomocí  a na přímluvu našich světců.

Bratr Bernard Bartoň OFMCap.; 10. 8. 1998

(Zdroj: http://www.sfr.cz/clanek.aspx?a=2160)