Kdo by neměl pocit, že o Velikonocích ví skoro všechno, když se lidové zvyky těchto svátků jara rozebírají rok co rok horem dolem? I názvy dnů – Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční (Velikonoční neděle) a konečně Velikonoční pondělí – to všechno většinou dá člověk dohromady.

Třicet pět dat

Přes to všechno jsou však Velikonoce tak trochu zvláštním a tajemným svátkem. Už jen skutečnost, že jejich datum není stálé; vždyť pro Velikonoční neděli, která následuje po prvním jarním úplňku, existuje hned 35 možných dat! Jsou nejvýznamnějším církevním svátkem roku, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista – a zároveň oslavou jara vycházející i z prastarých pohanských zvyků.

A které zvyklosti byly o Velikonocích samozřejmostí, ale dnes už se s nimi moc nesetkáme?

Rachání v poli

„Jedná se o mnohovrstevnaté svátky,” říká etnograf Luboš Kafka, jenž zároveň přiznává: „Do současnosti se přenesl pouhý zlomek někdejších velikonočních zvyků, obřadů a obyčejů.” Které konkrétně vymizely? „Například velikonoční pašijová představení, která se hrála v celé řadě českých i německých lokalit,” jmenuje Luboš Kafka a podotýká, že z tradice sice vycházejí Hořické pašije, které ovšem „pouze” baví v letních měsících turisty. Pašije v původním významu představují vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista.

„Odpadly též typické modlitby v polích a ve volné přírodě, omezena jsou velikonoční procesí mimo prostory kostela,” pokračuje Luboš Kafka ve výčtu.

Jana Slámová z Národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni zase připomíná takzvané rachání.

„To bylo chození s řehtačkami. S nimi chlapci vždy v celou hodinu obcházeli vesnici a nahrazovali racháním zvuk zvonů, protože ty odlétají do Říma.

Jako výraz smutku nad Kristovým utrpením zůstávají kostelní věže tiché. Za tuto službu spojenou s recitací a zpěvem textů s pašijovou tematikou dostávali chlapci také koledu,” vysvětluje etnografka.

Luboš Kafka navíc doplňuje, že Velikonoce byly v minulosti rovněž chápány jako svátky příchodu nového vegetačního období.

„Lidé se magickými praktikami snažili ovlivnit průběh nadcházejícího roku (nebo spíše období práce na poli),” prohlašuje etnograf.

„Značná část těchto obyčejů byla spojena s hospodářstvím – měly zabezpečit a ochránit budoucí úrodu, zdraví hospodářských zvířat a lidí. Pro Velikonoce bylo příznačné obřadní umývání v tekoucí i studniční vodě, koledování se zelenou ratolestí, vzájemné obdarování a štědrost,” přibližuje Luboš Kafka.

To v současné době jsou Velikonoce často spojeny víc s marketingem než s tradicí. „K novodobým zvyklostem patří motiv velikonočního zajíčka, který k nám však přišel z německy mluvících oblastí,” upozorňuje Luboš Kafka a vysvětluje, že v tuzemsku je tradičním symbolem beránek, případně skřivánek (ten především ve Slezsku).

V rámci celé republiky se pak stále dodržuje (k nelibosti nezanedbatelné části mužské populace) velikonoční úklid. „Ten měl původně patrně očistnou, magickou funkci a podle úklidu se údajně středě v pašijovém týdnu přezdívalo Sazometná,” líčí Luboš Kafka.

Česká specialita

Nejtypičtějším velikonočním obyčejem je však ten, u nějž se neobejdeme bez (nejčastěji šesti) vrbových proutků umně spletených dohromady. Podle tradice má pomoci ženám a dívkám, aby byly v nadcházejícím roce plodné a zdravé.

„Šupání pomlázkou je určitě českým specifikem, u okolních národů to budí překvapení a rozpaky,” přiznává Jana Slámová.

Ovšem ani v České republice se tato tradice netýkala odjakživa celého území. „V údobí po druhé světové válce se rozšířila i tam, kde v minulosti nebyla typická. Kupříkladu do některých pohraničních oblastí osídlených německým obyvatelstvem,” popisuje Luboš Kafka.

A že některé feministky proti šupání pomlázkou protestují? „Ty argumenty chápu, ale záleží na každém, jestli tento zvyk bere s humorem, či ne,” tvrdí Jana Slámová.

„V našem prostředí je to skutečně jeden z nejrozšířenějších výročních obyčejů vůbec a osobně se domnívám, že je podstatně větší procento žen, které by se cítily dotčeny, kdyby se u nich v pondělí nestavil žádný koledník. Nebo kdyby na ně zapomněli muži v rodinném okruhu,” doplňuje Luboš Kafka a přidává osobní dodatek: „Osobně mám k velikonoční pomlázce poměrně odtažitý postoj. Ale ještě odtažitější ho mám vůči lidem, kteří by tento zvyk chtěli zrušit.”

Výjimky s tradicí

V kterých částech republiky pak Velikonoce nejvíc „frčí”? Představa, že o hodně více na vesnicích než ve městech a že Morava, kde se koledníci tradičně polévali vodou či rovnou nořili do řeky (hlavně na severu), je svátku mnohem zaslíbenější než Čechy, podle Luboše Kafky v poslední době vzala za své.

„V důsledku postupného zániku projevů tradiční lidové kultury, včetně jejích regionálních specifik, se stírá i řada rozdílů mezi jednotlivými regiony a mezi vesnicemi a městy,” prohlašuje etnograf. Vzápětí ale dodává, že přece jen existují výjimky – tedy regiony, kde řada příkladů tradiční lidové kultury přežila dodnes. „V Čechách k nim patřilo zvláště Chodsko, ale především to byla oblast jihovýchodní Moravy,” říká Luboš Kafka a ještě více konkretizuje.

„Například v Lukavci u Fulneku přežila celé totalitní období jízda na koních po osení a v obcích Bohuňovice a Bělkovice byl po roce 1989 obnoven tradiční lidový náboženský zvyk matičky. Tedy dvoudenní slavnost, při níž se na Bílou sobotu odnesla socha ukřižovaného či zmrtvýchvstalého Krista, aby se do chrámu na Boží hod velikonoční vrátila,” vypráví Luboš Kafka.

A co vaše město, případně vesnice? Má svou osobitou velikonoční tradici?

Zahraniční Velikonoce

– „Málokde se dnes malují kraslice, například na Britských ostrovech už se setkáme pouze s vejci čokoládovými,” říká etnografka Jana Slámová. Jaké další specifika najdeme v souvislosti s Velikonocemi v zahraničí?

– Tak například ve Španělsku byste potkali takzvané nazarenos, postavy v kápích.

– V Chorvatsku je jedním ze zvyků, že si lidé vajíčky přiťukávají.

– A na Filipínách se kajícníci nechávají dobrovolně ukřižovat – přes odpor církve.

JÁCHYM NOVÁK

Zdroj: http://www.denik.cz/trendy/nezname-velikonocni-zvyky-20130329.html