Archiv štítku: Rozhovor

Jízda kolem osení v médiích, 5. 4. 2015

Co si o Jízdě kolem osení povídají ostatní spoluobčané?
Fotky z Jízdy kolem osení, výstavky a kreativní dílničky pro děti, 5. 4. 2015

Video: “Zprávy ve 12” na ČT24 – Přípravy před jízdou: 04:48

Video: “Zprávy ve 13:00” na ČT1: 1:53

Video: “Zprávy v 17:00” na ČT24 – Průběh jízdy: 17:20
Stejná reportáž odvysílána ve zprávách v 18:00
Duka připomněl Kristovo vzkříšení, koně projeli okolo osení
V Lukavci se na Boží hod opět rajtovalo kolem osení
chinshin: 5. 4. 2015 Jízda okolo osení Lukavec
Jízda kolem osení přinesla překvapení (článek, fotky, video, Novojičínský deník)
Fotky z Jízdy kolem osení, výstavky a kreativní dílničky pro děti, 5. 4. 2015

 

Rozhovor s osobností měsíce

Co bys o sobě řekla úvodem?
Dobrý den, jsem Anežka Gebauerová, je mi stále ještě 22 let, v loňském roce jsem zdárně ukončila studium na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu v Ostravě. Tam jsem čtyři roky studovala obor gymnázium se specializací hra na akordeon a posléze dva roky konzervatoř. V současné době studuji akordeon na Akademii Muzycznej im. Karola Szymanowskiego v Katowicích. Pokud se zrovna nenacházím ve svém studijním městě, bydlím se sestrou v Lukavci.
Začněme od začátku. Kdo tě vlastně přivedl k hudbě a
akordeonu?
Tento příběh asi není ničím zvláštní. Tatínek mě a mou sestru přihlásil do Základní umělecké školy ve Fulneku. Po prvním roce, který jsem strávila s flétničkou v ruce, tatínek rozhodl, že mě přihlásí na akordeon. Já jsem neprotestovala a teď mu mohu jen
děkovat – trefil se. Navíc mě paní učitelka Naděžda Borodová pro
akordeon dokázala neuvěřitelně nadchnout.
Co bylo dál?
Jak jsem již zmínila. Začala jsem navštěvovat ZUŠ ve Fulneku, posléze mě přijali na Janáčkovu konzervatoř, kde jsem začala získávat další zkušenosti a v současnosti mám za sebou dva semestry na Akademii v Katowicích.
Jak se tam dorozumíváš? A co Poláci, měla jsi možnost poznat je blíže, jak na tebe působí?
Mnoho Čechů má totiž vůči nim určité předsudky. Do Polska jsem přišla bez jakékoli znalosti polštiny, takže mohu potvrdit pravidlo, že když se někdo chce naučit plavat, je třeba ho hodit do vody. Díky Bohu jsem potkala spoustu skvělých lidí, kteří mne přijali, podporovali a se vším mi pomohli. A stále pomáhají.
Co ti studium na konzervatoři dalo a co ti dává ještě teď?
Na studium v Ostravě vzpomínám velmi ráda. Studovala jsem čtyři roky hudební gymnázium. Pamatuji si, že jsem se za celé čtyři roky nezastavila. Vzhledem k tomu, že bylo třeba zvládat všeobecné předměty, hudební předměty (harmonie, dějiny hudby,
hudební analýza apod.) i s cvičením na nástroj, na nudu nezbýval čas. Zato mohu říci, že jsme zažili spoustu legrace. Další dva roky byly už trošku jiné, bylo více času na cvičení, práce byla spíše samostatná a organizace času víceméně na mě. Paní Mgr. Marcela Halmová mi byla velikou oporou, celých šest let mne vedla a prožívala se mnou úspěchy i neúspěchy.
Na co všechno hraješ a jaké to je stát na pódiu a hrát posluchačům?
Jediný nástroj, který jsem kdy studovala, je akordeon. Na konzervatoři si musel každý projít lekcemi povinného klavíru, ale v

žádném případě nemohu říct, že jsem tento nástroj ovládla. Doprovodím písničky, zahraji lehčí skladbičky, ale vždy budu akordeonistka. Co se týče pódia, záleží, v jaké roli se zrovna nacházím. Pokud hraji sólově, je to vždy náročnější, člověk je odkázán sám na sebe a většinou se jedná o klasickou hudbu, která, pro zajímavost, je otázkou až 20. a 21. století, když pominu transkripce skladeb jiných nástrojů. Akordeon v dnešní koncertní podobě je opravdu mladý hudební nástroj, o kterém lidé často ani nemají ponětí. Vystupování na divadelních prknech je zase opačný případ. Hudba slouží jako kulisa, i když je tam také určitá zodpovědnost – je třeba reagovat na dialogy herců a být ve střehu – je to vystupování velmi příjemné, navíc s pocitem, že patříte do děje, máte svůj kostým a své místo na jevišti. Hudební doprovod v kavárně vnímám také velmi pozitivně. Mám ráda tu atmosféru – přítmí večerní kavárny, hosty u sklenic vína. V nedávné době jsem měla možnost hrát spolu s výborným kytaristou právě v takovéto kavárně při příležitosti Noci muzeí v Ostravě. Nová zkušenost mě čeká v nejbližších týdnech, absolvovala jsem první zkoušky s cirkusovou kapelou, která má za úkol hudebně doprovodit různé artisty, například provazochodce, žongléry a další. V kapele jsou navíc výborní muzikanti, takže se na to velmi těším. V neposlední řadě bych ráda zmínila malé těleso „Sešli jsme se“, které si teprve ujasňuje svou roli. Hrajeme v různém složení (jak je patrné z názvu – je těžké se vždy sejít v plném počtu, jednotliví členové studují každý v jiném městě), ale nejčastěji zaslechnete smyčcový kvartet s kontrabasem, klarinetem a akordeonem. Hrajeme klasické skladby v našem aranžmá, občas zabrousíme do klezmeru (židovská hudba), především však upravujeme křesťanskou písňovou tvorbu.

Mám pocit, že kolem tebe je stále rušno?
Otázkou je, co znamená rušno. Moc často se nestává, že bych se nudila, to je pravda. Pokud zrovna „nemačkám knoflíky“, věnuji se přátelům, naší veliké rodině a také domácnosti, ve které je pořád co dělat.
Vím, že tvoje starší sestra Maruška je také hudebnice. Hráváte spolu, a pokud ano, kde vás můžeme slyšet?
Ano, je. Před několika lety jsme se sestrou a dalšími dvěma přáteli vyjeli hrát do ulic. Strávili jsme v německém Norimberku týden, na který budeme dlouho vzpomínat. Na pouliční umění se v zahraničí dívají zcela odlišně než u nás. Lidé si to pochvalují a podporují ho. Myslím, že jsme se ani jednou nesetkali s negativním přístupem. Pamatuji si, že nám číšnice z kavárny, poblíž které jsme hráli, přinesla kávu. V současné době spolu nehrajeme. Každá studujeme v jiném městě, takže společného času není mnoho.
Jakému publiku hraješ nejraději?
Rozhodně publiku, na kterém je znát, že ho to baví, že má z hudby radost a potěšení.
Hře na akordeon se tedy věnuješ od r. 1999, to je celých 15 let. Co bys poradila akordeonistům – začátečníkům?
Myslím, že rady slyší na každém kroku. Spíše bych jim popřála hodně vytrvalosti a trpělivosti.
Povedlo se ti naučit se i ty nejnáročnější věci svých vzorů?
Vzory jako takové nemám. Vím, že potřebuji ještě zapracovat na technice, naučit se rychleji nastudovávat skladby, rychleji číst z listu a také bych se chtěla naučit pořádně improvizovat. Mám však ještě minimálně čtyři roky studia, tak to snad zvládnu:)
Z tvého rozvrhu je patrné, že nemáš skoro žádný volný čas, ale jak přistupuješ k tréninku a dalšímu zdokonalování?
Času máme všichni stejně:) Snažím se využívat každou chvilku, ale mám se ještě hodně co učit. Organizace času není moje nejsilnější stránka a někdy přijde pocit, že se to prostě nestihne. Nakonec se to vždy, díky Bohu, „nějak udělá“. Co se týče cvičení, v Katovicích je více prostoru, panuje tam tvůrčí atmosféra, každý se chce zdokonalovat, studenti se navzájem podporují, sdělují si zkušenosti a názory. Doma v Lukavci volím povinnosti, které s hudbou ne vždy souvisí.
Co tvoje koníčky?
Jsem jedna z těch, kterým se koníček stává zaměstnáním. Občas jsem si říkala, že bych si představení do divadla šla odehrát i bez honoráře, avšak postupem času začínám vnímat rozdíl. Teď, když někdo zmíní, že si ve volném čase hraje na nástroj, já si uvědomuji, že i když mě hraní nesmírně baví, pokud si chci odpočinout, po akordeonu nesáhnu. Jdu si zajezdit na bruslích, v zimě jsem dříve jezdila lyžovat, což je teď trošku problém – vzhledem k prazvláštnímu počasí. Moc ráda čtu, i když se mi pro tuto činnost těžko hledá prostor, a velmi ráda se potkávám s přáteli.
Co jsi četla v poslední době a co bys doporučila?
Nedávno se mi dostala do rukou kniha „A přeci říci životu ano“ od Viktora Emanuela Frankla, který přežil koncentrační tábor. Od knížek s touto tématikou se liší tím, že celou situaci popisuje tento psycholog z odborného hlediska. Rozhodně doporučuji!
Vím o tobě, že kromě studia hry na akordeon také hostuješ na prknech ostravského divadla.
Hostování v Národním divadle moravskoslezském již skončilo, derniéra byla odehrána na jaře roku 2013. Jednalo se o představení A. P. Čechova – Ivanov. V jakém divadelním představení tě můžeme slyšet nyní? V současnosti v žádném divadle nehraji. Chtěla bych však zmínit velmi zajímavou zkušenost z Těšínského divadla. Tam jsem ještě s dalšími – jazzovými muzikanty doprovázela představení „W Paryżu żyje się jak na prowincji“. Bylo to moje první setkání jak s polštinou, neboť představení bylo nastudováno Polskou scénou Těšínského divadla, tak se sehraným jazzovým triem. Samozřejmě jsem často zírala s otevřenými ústy, jak dokážou někteří hudebníci interpretovat šansony. Každé představení bylo díky jejich umu trošku jiné.
Před nějakým časem jsi v Lukavci vystupovala s vokálním souborem Noach, které interpretuje židovské a hebrejské písně. Jak vznikla tato spolupráce, na jaký nástroj jsi je doprovázela?
Spolupráci s Noach jsem navázala díky mé kamarádce, současné klarinetistce tohoto uskupení. Přiměla mne k tomu, abych se zapsala na kurz hebrejštiny na Židovské obci v Ostravě. Tam jsem se seznámila s panem docentem Tomášem Novotným, který právě
zakládal mužský soubor a poprosil nás, abychom jej doprovodili na
jednom z prvních koncertů.
Někde jsem se dočetla, že jsi byla na jazykovém pobytu v Irsku – jak ses tam dostala, jak na tebe zapůsobili lidé a krajina?
Ano, dostala jsem se tam přes nadaci Václava a Livie Klausových.
Zkušenost to byla výborná. Kurz trval dva týdny, každý den čtyřhodinová výuka angličtiny. Byli zde lidé z celého světa a bylo úžasné dovídat se informace o různých krajích přímo od jejich obyvatel. Bydlela jsem u irské rodiny spolu s jednou slečnou z Koreje. Irové byli velmi pohostinní a příjemní.
Plány na nejbližší dny, týdny, měsíce…
V pátek 8. srpna budeme hrát s kapelou v Lukavci na hřišti v rámci
letního divadelního večera. Od září nastupuji na zkrácený úvazek jako učitelka hudby, dále se budu věnovat studiu, hrát, vzdělávat se a těšit se z toho, co mi život přinese.
Jsem upřímně ráda, že jsem mohla udělat právě tento rozhovor. Anežku znám velmi dlouho, měla jsem to štěstí, že jsem byla její třídní učitelkou ve 4. a 5. třídě. Už tehdy na mě působila jako velmi silná osobnost – milá, vstřícná, pracovitá, ale také cílevědomá, asertivní a tak trochu tvrdohlavá… Už tehdy měla jasno v tom, co by chtěla v životě dělat – hrát na akordeon, za tím si stála a za tím šla… Život se s ní vůbec nemazlil, mnoho věcí si musela doslova vybojovávat, ale nikdy jsem ji neslyšela nadávat nebo stěžovat si. Anežko, přeji ti do dalšího života vše dobré, hodně zdraví, tvůrčí energie a vnímavé posluchače na koncertech. Díky za rozhovor
.
Mgr. Eva Kapolková
(Zdroj: Fulnecký zpravodaj č. 8, 2014)

Rozhovor: Velká noc v Lukavci

Paní Sylva Vernerová z Lukavce právě v Cukrářství Illík připravuje
indiánky a povídání o velikonočních zvycích ji vyruší z práce. Tu už na stejném pracovišti vykonává bezmála dvacet let.
„V  tomto cukrářství jsem – ještě za  původního majitele – začínala  v  září 1994 po  absolvování učiliště ve Frenštátě pod Radhoštěm,“ o řádku let zpět se vrací vyučená cukrářka, která si mezitím „odskočila“ na tři mateřské. Maminka dvou synů a dvouleté holčičky si tady nyní přivydělává při mateřské dovolené jako brigádnice. „Mám na starosti špičky, indiánky a dorty a samozřej mě dělám vše ostatní, co je potřeba. Doporučit můžu třeba právě špičky nebo jádrové rohlíčky, máme je moc dobré,“ usmívá se a  přiznává, že i  při své „sladké“ profesi jí nejvíc ze všeho chutnají sladkosti. Ty peče i doma, maso si bez obtíží dokáže odpustit. A tak jí ani nedělá potíže dodržovat čtyřicetidenní půst, který předchází velikonočním svátkům. „Jsme věřící rodina, takže to bereme tak, že během půstu je třeba si něco odříct. Nemusí to být jen maso, ale například i sledování televize nebo hry na počítači, těch se kluci zříkají zvlášť těžce. Ale nakonec se vždy domluvíme, co omezíme. Jde o  to, abychom si vše, co souvisí s  tradicemi Velikonoc, připomínali, mysleli na  odkaz, který je s  nimi spojen. I  proto je pro nás z  Velikonoc nejvýznamnějším dnem neděle, den zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ten den jdeme do kostela na mši, máme slavnostní oběd, po němž přijíždějí rajtaři, které uhostíme. Je to velice výjimečný a přitom krásný zvyk, který k  Lukavci prostě patří. No a pak se jdeme projít vesnicí, kterou proudí davy lidí, s každým z místních se známe, takže se zastavíme, povykládáme a jdeme na požehnání. Potom nás čeká sešlost u známých, kde se sejde i padesát lidí, večer je ve vesnici zábava. V  pondělí chodí kluci na  šmigrust. Vyrážejí ráno a než všechno obejdou, vracejí se v pozdních odpoledních hodinách,“ uzavírá paní Vernerová a  dodává, že na  Velikonoce vždy peče tradičního beránka nebo mazanec, jako občerstvení chystá například věnečky. Chybět nesmíani velikonoční výzdoba v podobě ozdobených větviček ve vázách nebo velikonočního věnečku na vstupních dveřích domu.
Lenka Gulašiová

Rozhovor: Na setkání rodáků se těšíme

Fulnek-Lukavec – Sedm set let od první zmínky o obci si připomenou v sobotu 22. června obyvatelé Lukavce, místní části Fulneku. O oslavách i dalším dění v Lukavci hovoří jeden z organizátorů oslav Václav David.

Co chystáte na blížící se oslavy?

Bude to hlavně o setkání rodáků z Lukavce. Už teď jich je přihlášených přes sto sedmdesát.

Prý přijedou i rodáci z Německa.

Z Německa by měli přijet asi jen dva. Jsou to potomci bývalého majitele pivovaru Pelce. Jinak by se ale mělo jednat o návštěvníky z České republiky.

Program už máte hotový?

Bude to na hřišti v klubovně, v deset hodin dopoledne bude zahájení, mše a přivítání rodáků. Měl by se představit pěvecký sbor, večer pak Děrničanka. Bude tam i něco pro děti, ale ještě to dáváme pořádně dohromady. Měla by být i nějaký výstava fotografií a starých dokumentů.

Nedávno jste dali do věže kostela nový zvon. To je kvůli tomu?

Od minulého týdne máme zvony tři. Můj syn Jan jeden při primiční mši požehnal a právě ten zvon by měl teď při setkání také zvonit. Doposud nám totiž zvonil jenom umíráček, který jsme tam dali v devětačtyřicátém roce, a velký zvon, který je z roku 1842.

A ještě bych se chtěl vrátit k jedné události. Při letošní Jízdě kolem osení vás v čele průvodu po zhruba čtyřech desetiletích vystřídal právě syn Jan. Znamená to, že už jste s tím definitivně skončil?

Bylo to při příležitosti primice. S křížkem jezdíval v čele průvodu vždycky ten jezdec, který se ten rok jako první ženil. A primice je vlastně taky jakési zasvěcení na celý život, tak proto jel s křížkem on.

I když letošní Velikonoce jízdě moc nepřály…

Bylo to výjimečné. Jeli jsme jenom po vesnici. Vůbec jsme nemohli jet do dalších částí. Kvůli koním se to nedalo.

Tím setkáním oslavy výročí vzniku Lukavce skončí, nebo ještě něco chystáte?

Možná ještě něco uděláme, protože jsme na to získali od města grant, ale zatím to neumím říci. Uvidíme, jak se nakonec domluvíme s myslivci a hasiči.

Autor: Ivan Pavelek

(Zdroj: http://novojicinsky.denik.cz/zpravy_region/vaclav-david-na-setkani-rodaku-se-tesime-20130616.html)

Rozhovor: Jan Mikš: Je třeba mít vizi a snažit se jí dosáhnout

Fulnek-Lukavec Letos už se stihl stát mistrem Moravy a byl třetím mužem na mistrovství republiky, které se letos konalo v Jihlavě. Rodák z Lukavce Jan Mikš už se tři roky úspěšně věnuje bench-pressu.

„S cvičením jsem začínal na střední škole, kde se na intru nacházela posilovna. Tam mě posilování chytlo a drží se mě doteď,” vypráví Jan Mikš z Colbert clubu SSK Vítkovice, jehož výkony jdou postupně nahoru. „Je to hlavně o tvrdém tréninku a psychice, ale taky o stravě a životním stylu,” říká student Vysoké školy báňské v Ostravě.

Jak jste se dostal k bench-pressu?

S příchodem na vysokou školu jsem hledal nějaký sport, kterému bych se mohl věnovat, a protože jsem už od střední školy chodil do posilovny, zkusil jsem se zaměřit právě na tento sport.

Věnoval nebo věnuje se tomuto sportu někdo z příbuzenstva?Člen Colbert clubu SSK Vítkovice Jan Mikš na stupních vítězů.

Nikdo z rodiny není vyloženě sportovně založený. Loni jsem vzal bratrance, aby se podíval, jak takové závody probíhají, a protože taky chodí cvičit, zkusil letos první soutěž za juniory.

Jak dlouho cvičíte a kdy jste se začal věnovat přímo bench-pressu?

Aktivně cvičím zhruba od roku 2007 a přímo k bench-pressu jsem se dostal o tři roky později.

Jak často a které partie nejvíce posilujete?

V soutěžním období primárně prsa, triceps, ramena a biceps, tedy horní část těla, která je u bench-pressu podstatná. Mimo soutěžní období se zaměřuji na celé tělo. Stejně tak je to i s časem, který v posilovně trávím. V soutěžním období je trénink intenzivnější a regenerace delší. Tři dny v týdnu mi bohatě stačí. Mimo soutěžní období je to čtyři až pět dní v týdnu.

Kde jste začínal cvičit a kde se momentálně připravujete nejčastěji?

Začínal jsem cvičit na střední škole, kde jsem byl na intru a tam se nacházela posilovna. Dá se říct, že tam mě posilování chytlo a drží se mě do teď. Momentálně chodím do fulnecké posilovny, ale v soutěžním období cvičím spíše v Ostravě z důvodu většího vybavení.

Kdy a jak jste se dostal do Vítkovic?

V roce 2010 jsem si domluvil schůzku s panem Foldynou, který vítkovický oddíl vede. Dal mi tréninkový plán a poradil, co a jak cvičit. Od té doby jsem chodil do Vítkovic jedenkrát týdně na tréninky.

Letos už jste se stihl stát mistrem Moravy, je to tak? Jak hodnotíte své vystoupení?

Ano, je to tak. Soutěž se konala v Kašavě, kousek od Zlína. Se svým výkonem jsem nebyl vůbec spokojený. Týden před soutěží jsem hubnul, abych se vlezl do váhového limitu svojí kategorie. Bohužel ještě ráno jsem musel ladit váhu, což se odrazilo i na předvedeném výkonu. Ona horká ranní vana sice dokáže snížit tělesnou hmotnost o půl kila, ale sníží výkon zhruba o deset procent.

S jakými cíli jste pak odjížděl na mistrovství ČR do Jihlavy?

Samozřejmě jsem si tam jel pro vítězství. Což je jistě cílem každého závodníka. Nakonec se mi to ovšem nepodařilo. Mým cílem bylo zvednout 155 kg, které by stačily na zmiňované první místo v dané kategorii. Jedna věc je tuto váhu zvednout na tréninku, a druhá je výkon zopakovat na soutěži.

V kategorii do 74 kg jste skončil třetí. Jak hodnotíte svůj jihlavský výkon?

Letošní soutěžní sezonu hodnotím celkově záporně, tedy i závody v Jihlavě. Měl jsem natrénováno na větší výkon než ten, který jsem předvedl na soutěžích. Bylo to způsobené hlavně hubnutím před soutěžemi, na které jsem nebyl doposud zvyklý.

Které úspěchy řadíte ve své kariéře nejvýše?

Zatím asi mistrovství ČR v Sedlčanech, které se konalo loni. Ještě jsem soutěžil za juniory a podařilo se mi zvednout český rekord v mé kategorii 140 kg. Dalším úspěchem bylo, když jsme se vsadili s majitelem fulneckého fitka o to, kdo zvedne větší váhu na bench-press. Vítězství bylo jasné a peníze v kapse taky. (směje se)

Jak jsou na tom vaši oddíloví kolegové? Máte nějaké vzory?

Celkově si myslím, že náš oddíl je poměrně úspěšný. Z mistrovství Moravy jsme si letos přivezli čtyři medaile. Dá se říct, že na každé soutěži máme někoho na stupních vítězů. Co se týče vzorů, tak žádný nemám.

Pod kterými trenéry už jste pracoval?

Trénoval mě hlavně pan Foldyna z Vítkovického oddílu. Dal mi cenné rady a doporučení. Letos mi v přípravě na závody pomáhal i můj kolega z oddílu, Čestmír Wolf, jehož tréninky byly opravdu tvrdé. Jinak se nějakým způsobem snažím zdokonalovat sám, samozřejmě musím mít kolem sebe lidi, kteří mi s tréninkem pomůžou.

Jaký je váš osobní rekord?

Moje osobní rekordy bych rozdělil do dvou kategorií. První kategorie se nazývá RAW, tedy výkon bez závodního dresu. Letos se mi podařilo vytlačit 130 kg. Co se týče druhé kategorie, nazývané EQUIP, což jsou výkony se závodním dresem, tak v té se mi podařilo zvednou 155 kg.

Bohužel jsem tento výkon nepotvrdil na závodech, ale jen při tréninku. Jak se vaše výkony postupně zvyšovaly?

Samozřejmě výkony jdou postupně nahoru. Je to hlavně o tvrdém tréninku a psychice, ale taky o stravě a životním stylu. Zatím jsem nedosáhl hranice, na které bych se, jak se říká, zasekl, a doufám, že jí dlouho nedosáhnu.Je třeba mít vizi a snažit se jí dosáhnout.

Jak je pro závodníka důležité umět se soustředit a koncentrovat se na pokus?

Koncentrace je důležitá hlavně pro uznání pokusu. V tomto sportu se nesmí zvedat hlava, zadek a chodidla. Také je třeba dbát pokynů rozhodčího. Na toto musí člověk myslet. Ovšem u bench-pressu je dobré se k výkonu i nějakým způsobem vyhecovat.

Jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi vzpíráním a bench-pressem?

Hlavním rozdílem je, že u vzpírání se vzpěrač snaží zvednout co největší váhu nad hlavu ve stoje, kdežto u bench-pressu ležíme na lavičce a činku tlačíme od hrudníku do napnutých rukou. Bench-press patří mezi nejznámější cviky pro posílení prsního svalstva.

Jaký vás nyní čeká program? Kdy máte další závody?

Dá se říct, že moje soutěžní sezona je letos u konce. Chci zkusit obměnit trénink, možná trošku zlehčit, aby si tělo odpočinulo. Určitě se ještě letos zúčastním soutěží, jakými jsou Olomoucký silák nebo oddílová soutěž našeho klubu ve Vítkovicích, kde každoročně změří síly členové oddílu.

Autor: Dalibor Tobola

(Zdroj:http://novojicinsky.denik.cz/ostatni_region/jan-miks-je-treba-mit-vizi-a-snazit-se-ji-dosahnout-20130325.html)

Rozhovor: Rajtování přerušil jen sníh

Václav David, i přes problémy, jezdí kolem osení čtyři desítky let

Ministrant odevzdá křížek jezdci na koni, ten, následován dalšími jezdci, objede vesnici dům od domu. Po jízdě jezdci se sochou vztyčeného Krista obejdou kolem kostela a jdou na požehnání. Řeč je o Jízdě kolem osení, která se v republice jezdí jen v Lukavci u Fulneku.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec Jízda kolem osení je starobylá tradice, která přežila všechny dosavadní režimy. Více o ní i o svém životě hovoří Václav David, který již bezmála čtyři desítky let vyráží v neděli velikonoční jako hlavní jezdec s křížem.

Jak jste se dostal k tomu, že každý rok jezdíte s křížem?
Dá se říci, že jsem to zdědil po otci. To jezdívali ženatí při východu slunce. Tata říkal, že kdysi už se jezdilo sloučeně a za války se to rzdělilo. Proč, to nevím. My jsme to pak taky sloučili, ale od kterého roku, to už si nepamatuji.

Vzpomněl jste otce. Jak dlouho jezdil?
On jezdil už za války za svobodné. Svobodní jezdívali už v jednu hodinu. Každá skupina jezdila jiný okruh a zpívala jinou písničku. Svobodní jezdili od pivovaru, ženatí od kostela. My jsme to později spojili. Na Nové Dvory se taky začalo jezdit až za nás, protože jsme si odtud půjčovali koně.

Proč jste začali jezdit kolečko u kostela?
To jsme začali dělat teprve loni. Zjistili jsme, že ty koně se tam dají lépe dohromady. Tam vlastně vytváříme magický kruh, který symbolizuje nekonečno. Vlastně i celá trasa jízdy je do kruhu.

Je nějaký záznam o tom, odkdy se to tady jezdí?
Kdysi mi říkal fulnecký kronikář Moucha, že v kronice Fulneku našel, že za pomoci jezdců okolo osení tenkrát odrazili nájezdy nepřátel. A to bylo někdy po bitvě na Bílé hoře. Stejně je to zajímavé, že Lukavec byl starousedlická dědina, ale to Rajtování je, podle mne, německý zvyk. Chtěl bych vidět, jak to mají zorganizované Lužičtí Srbové v Německu. Oni to jezdí v cylindrech, jen na těžkých koních. Bývají jich dva tisíce a za nimi jdou lidé. To je jako procesí. Prý to bývalo snad ještě někde na Chodsku, ale teď už se asi nejezdí nikde jinde než u nás.

Proč se to vlastně jezdí?
To je na požehnání úrody. V neděli je mše svatá za jezdce okolo osení a za požehnání úrody.

Přerušilo se to někdy?
Jenom jednou, co si pamatuji, jsme to museli zrušit kvůli počasí. Tenkrát napadlo skoro metr sněhu a nedalo se jet. Ale taky jsem zažil, že nás jelo jenom pět. Já jsem jel s křížkem a dva páry koní. Ale nikdy se to neporušilo a naštěstí se nikdy nestalo nic vážného. Akorát jednou, v devadesátém, jsme hasili statek. To jelo pětadvacet koní.

Padá se hodně?
Nikdo neví, jak špatně se jede na Nové Dvory. Těžký terén. Třeba loni spadli tři Václavové, mezi nimi i můj kluk. Předloni, když jsem jel po šestatřicáté, to taky bylo hodně těžké. Lilo jak z konve. Poprvé za těch šestatřicet let. Plno kabátů, co jsme měli, jsme museli vyhodit.

Kde sháníte ty kabáty?
Já mám doma půl skříně ve sklepě. Půjčujeme si to mezi sebou. Obleky a boty jsou problém. Jedny boty mi dokonce poslala paní z Brna, která viděla pořad v televizi. Zavolala na úřad, kde zjistila adresu a poslala mi nádherné boty i s napínáky. Nic za to nechtěla, tak jsem jí poslal aspoň DVD s asi hodinou záznamu, co jsme natočili od devětaosmdesátého roku. Ještě chceme udělat DVD z fotek, co tu mají lidi po dědině.

Jak se k tomu stavěli komunisti?
Nechtěli, aby se to jezdilo. Vadil jim kříž. Pořád chtěli zjistit organizátora, brávali mě na výslechy, ale nechci o tom moc mluvit. Jednou jsem jim ale řekl: Jak to chcete zrušit? Začali jste to vy? Vždyť není pamětník? Na to nemáte právo. Nezrušili to nikdy.

Co jste v životě dělal?
V letech šedesát sedm až šedesát devět jsem si udělal školu výtvarné fotografie na konzervatoři v Ostravě.

A fotil jste?
Měl jsem obor dětský portrét a přírodu. Měli jsme být okresní metodici pro fotografii a dostali jsme nabídky jít studovat FMU. Jenže já jsem neměl maturitu. Potom jsme šel na vojnu a v sedmdesátém roce už to nešlo.

Proč?
Běhal jsem středně dlouhé tratě, dobře jsem se znal se Zátopkem, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu Junák a já jsem byl v krajské radě Junáka. A oni nás začali likvidovat.

Co jste pak dělal?
Jsem vyučený kovář, dělal jsem fotografickou školu, pak jsem fotil – hlavně svatby. V osmdesátém prvním jsem ještě dělal textilní průmyslovku, jenže holka měla úraz, čekali jsme čtvrté dítě, tak jsem se na to vykašlal. Pak jsem dělal dvacet let v Retexu v údržbě.

A co děláte dnes?
Maluji, hlavně kostely. V podstatě dělám od devadesátého sedmého pro biskupství na půl úvazku technického administrátora a na půl úvazku malířinu. Od roku šedestá devět natírám věže – výškové práce. To jsem dělal, i když jsem pracoval v Retexu. Třeba v Odrách jsme na kostele připevňovali hodiny. To malování mi tenkrát nabídl generální vikář Kufa. Začali jsme dělat Stachovice, pak Bravantice, Rýmařov, a tak se to valí dodnes.

Za dva roky budete moci jet po čtyřicáté. Pojedete?
Dokud vydrží zdraví, tak budu jezdit.

Václav David

* narozen v roce 1950 v Lukavci,
* ženatý, má dva syny, čtyři dcery,
* vyučen jako kovář; absolvoval školu výtvarné fotografie,
* dnes pracuje jako technický administrátor a malíř pro Ostravsko-opavskou diecézi.

(Zdroj: Novojičínský deník, sobota 22. dubna 2006, VI/95)

Rozhovor: Život zasvětili tatrovkám

Otec a syn Johnové sklidili s veterány mnoho úspěchů

Více než sto padesát veteránských soutěží absolvovali Bedřich John a jeho syn Vlastimil z Lukavce u Fulneku. Se starou tatrovkou prý najezdili více než 130 tisíc kilometrů.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec
Psal se rok 1973 a tmavě modrá Tatra 57 B byla prvním autem, které si Bedřich John pořídil. Díky ní se stal členem Tatra veterán klubu a z rodinného vozu postupně udělal veteránský soutěžák, s nímž získal mnoho vítězství a ocenění.

Proč jste si vybral právě tatru sedmapadesát?
BJ: Tenkrát byly staré auta octavie, které se mi zdály moc mladé a jako tatrovácký patriot jsem se rozhodl pro tuto. Bylo to i finančně dostupnější.

Kolik jste za to dal?
BJ: Rovných sedm tisíc korun.

Jak byla stará?
BJ: Vyrobená v roce pětatřicet v provedení polokabriolet, v šestapadesátém byla přestavěná na uzavřenou. Na prvním místě po válce byl jako majitel uvedený zvěrolékař z Vítkova. Stala se rodinným autem a s ní jsem taky hned v dalším roce v dubnu vstoupil do Veteran car klubu. Ještě v tom roce jsem vyrazil s celou rodinou na Veterán rallye Beskydy.

To jste jel s celou rodinou?
BJ: Tenkrát se jezdilo s rodinami. Byla to spíše taková přátelská setkání.

Ale vy jste přece jezdil a jezdíte dodnes na mnoha elitních soutěžích…
BJ: V jednaosmdesátém roce auto prošlo radikální rekonstrukcí a prvního května už jsme jeli Rallye Beskydy. Tatra pak zůstala jen na veteránské akce.

To už jezdil i syn?
VJ: Začal jsem jezdit od dvanácti, jakmile jsem mohl sedět na předním sedadle.

Je to spolehlivé auto?
BJ: Tři sta kilometrů na jeden zátah udělala bez větších potíží. Nevadila jí ani horka, protože měla vzduchem chlazený motor. Byli jsme s ní dokonce i u Hančovy mohyly v Krkonoších. U těch aut není problém, navíc každá porucha se hlásí předem, takže by člověk nikdy nezůstal stát.

Kolik soutěží jste asi absolvovali?
BJ: Přes sto padesát. Jezdilo se v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Německu, na Slovensku a všechny přesuny po vlastní ose.

Tak jste se podívali i do světa…
BJ: Člověk se dostal kolikrát tam, kde jiný běžně ne.

Jsou ty veteránské soutěže přátelštější než normální závody?
VJ: V osmdesátých letech se ještě nejezdilo na čas, ale musely se plnit různé úkoly, třeba zkoušky dovednosti, jízdy zručnosti, různé odhady tekutin a podobně. Každá soutěž byla specifická. Dělala se třeba i branná část. Později se přešlo i na takové srandovnější soutěže.

Dneska už se hlavně jede a přidá se pár prvků, aby se neřeklo, že to není soutěž.
BJ: I ceny byly kolikrát úplně obyčejné. Třeba v Přerově při prvním našem absolutním vítězství jsme dostali jeden karafiát a malý zlatý věneček jak na hrob. Dodnes ho mám v garáži. Někdy byl jenom kanistr benzinu.

Náročné byly přebory, které se jezdily i podle itineráře.
BJ: Dneska už to takové není a je vidět, že je to hodně o penězích.

Ale i tak podle množství pohárů, které máte, pořád slavíte úspěchy.
BJ: Tak je tu několik pohárů pro mistra republiky, hlavně v jízdě pravidelnosti. Pohár za přínos sportu a další. A to má ještě syn další svoje poháry, které už si vyjezdil on.

Jakého úspěchu si ceníte asi nejvíce?
VJ: Třeba v Liberci, kde byla velká mezinárodní akce, když se slavilo sto let automobilismu, jsme skončili druzí o bod v absolutním pořadí.

A který pohár považujete za nejcennější?
BJ: Pohár, který Josef Veřmiřovský vyhrál při mezinárodních závodech v Brně ve čtyřiadvacátém roce. Byl jako putovní při Veřmiřovského memoriálu. Vyhrál jsem ho čtyřikrát, z toho třikrát za sebou, takže mi ten pohár zůstal.

Určitě jste potkali mnoho zajímavých lidí…
BJ: Tak třeba synovi na svatbu přijeli Dalibor Petr s Tatrou kolem světa a Karel Loprais. Za ředitele Hanáka jsem dostával cenu Tatry a osobně jsem se setkal s Hanzelkou a Zikmundem. Osobně je mám podepsané. Čtrnáct dnů před smrtí jsem vezl i Adolfa Veřmiřovského s manželkou.
VJ: Ve Šternberku nás na hradě provázel hrabě Šternberk. V Praze nám předával cenu hrabě Lobkowicz.

Proč jste koupil hadimršku?
BJ: Dostal jsem chuť na něco nového, tak jsem v listopadu osmdesát sedm koupil sedmapadesátku polokabriolet.

Ale tu jste skládali nějak dlouho, že?
VJ: Jedenáct roků. Bylo to nekompletní. Museli jsme shánět řadu dílů. Když už jsme to měli, tak se to třeba desetkrát skládalo a rozkládalo, aby si to pořádně sedlo.
BJ: Chtěli jsme to mít všechno origiál a druhé auto bylo, tak jsme nespěchali. Bylo to poslední auto, které stříkali v Tatře Příboře, než ji zrušili.

Bylo to moc náročné?
BJ: Tak sedadla se třeba musela nechat ušít. Problém byly vruty, protože dneska se dělají jenom křížové a to by na tom autě vypadalo hrozně. Tak jsme sháněli kde se dalo. Spínací skříňka, když jsem ji sehnal, vypadala jak kus rezavého železa. Čtrnáct dnů jsem ji močil v olejích, nakonec jsem ji rozšrouboval a očistil a byla dobrá. To bylo dělané z kvalitních mosazných částí. Kliky se musely zabrousit. Dřevěné podlahy a kostru, to dělal známý, a na plechy jsme sehnali klempíře. Člověk ale musí znát spoustu řemesel, aby to dal dohromady.

Třetí auto už nechcete?
VJ: Není na to čas a ani to není kam dát.

Jak dlouho ještě chcete jezdit?
BJ: Dokud zdraví dá, tak budu jezdit. Při tom ještě pořád někomu něco opravuji. Zrovna teď mám v garáži rozdělanou tatru sedmapadesátku od jednoho z Rožnova.

Nenaváže na tradici syn s vnukem?
VJ: Ten už má trochu jiné zájmy. Občas se přijde do garáže podívat, ale nevydrží u toho. Myslím, že ne.

Bedřich JOHN
– narodil se v roce 1943,
– vyučený v Tatře Kopřivnici,
– pracoval ve Vagónce Studénce, potom v ZZN Nový Jičín na sušičce ve Fulneku,
– ženatý, má syna a dceru.

Vlastimil JOHN
– narodil se v roce 1968,
– vyučený v Tatře Kopřivnici, obor s maturitou,
– pracoval v ROMO Fulnek, dnes zaměstnancem Primus Příbor,
– ženatý, má syna a dceru.

(Zdroj: novojičínský Deník,sobota 25. března 2006, číslo VI/7)

Článek: Lukavecké pivo prý bylo rovno plzeňskému Prazdroji

Fulnek-Lukavec

Plzeňskému Prazdroji prý konkuroval zlatavý mok, který se kdysi vařil v malém pivovaru v obci Lukavec u Fulneku. Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce tam v tehdejší slavné éře pracoval jako pomahač.

Pan Vladař neví, kam až historie pivovaru sahá, ale výrobu v něm prý obnovili za Rudolfa II..

“Zjistil jsem, že to kdysi měl nějaký Rattay a v roce 1870 přišel z Vidnavy nový sládek Pelc. Ten pak pivovar koupil. Když zemřel, převzal ho jeho syn Josef. A u něj jsem do čtyřicátého roku dělal,” pátral v paměti pan Vladař. Tenkrát se prý vařilo pivo čtyřstupňové.

“Jedna várka byla dvě stě hektolitrů a vařilo se pětkrát týdně,” podotkl. V jednom kotli se vařila voda, na měděné rošty druhého kotle se nasypal slad, který se zalil a vylouhoval. Vše se pak přelilo do prvního kotle a dochutilo chmelem. “ráno se zatopilo a ve dvě hodiny bylo hotovo. Pak se směs ochladila a dala do modřínových pánví na kvašení. Bylo krásné sledovat, když se na ní začaly dělat kudrlinky,” zavzpomínal pan Vladař.

Hotové pivo se před rozvářkou muselo vychladit v chladících vanách. “Sklepy měly kolem pěti stupňů. V jednom byl led, ve druhém pivo a v dalším zase led,” objasnil chladící proces pan Vladař. Ze sklepů putovalo pivo v sudech na koňský povoz, který je rozvážel. “Vozil ho nějaký Šimečka. Pivo vždycky přikrýval větvemi, aby mu na něj nesvítilo slunko. Když jel do Pustějova nebo jiných českých vesnic, přikryl to lípami, když jel do německých obcí, dával dubové větve,” poznamenal s úsměvem pan Vladař.

V roce 1943 Josef Pelc, který byl nějakou dobu i lukaveckým starostou, zemřel a pivovar převzal jeho bratr Helmut. Ten však ještě v témže roce padl, a tak pivovar vedla vdova. Koncem války se ale přestěhovala do Německa a pivovar zavřela. “Po válce se znovu rozjel a zavedla se i sladovna. Já ale v říjnu pětačtyřicátého narukoval, a když jsem se vrátil, byl už pivovar opět zavřený. Už navždy,” přiblížil pohnutý osud pivovaru pan Vladař s tím, že později objekt užívalo JZD, které se v roce 1980 odstěhovalo, ale kanceláře využívalo až doposud. “Letos to od města koupil Petr David, který tam chce podnikat. Je šikovný, takže věřím, že tu budovu dá do pořádku,” vyjádřil naději pan Vladař s vědomím, že v Lukavci už nikdy pivovar nebude. Podle něj byl ten lukavecký jediný, který dokázal konkurovat plzeňskému Prazdroji. “Brali ho i U Slunka v Novém Jičíně a někteří hospodští, kteří měli Plzeň na čepu, ho za ní vydávali. Když jsem přišel z vojny, četl jsem rozhovor s plzeňským sládkem. Ten říkal, že konkurenci nemají. Jediná prý byla ve Slezsku, v Lukavci, ale už není.” Uzavřel posmutněle pan Vladař.

Sedmasedmdesátiletý Jaroslav Vladař z Lukavce je pamětníkem dob, kdy se v lukaveckém pivovaru vařilo pivo. To prý ve své době zdatně mohlo konkurovat plzeňskému Prazdroji.

(Zdroj: Region)

25. června 2000