Archiv pro štítek: Rodáci

Historie: Hostinec v Bravanticích patřil Pelzovu pivovaru

Další drobný střípek k historii Lukavce se nám podařilo najít v bakalářské práci Věry Šustkové na Ostravské univerzitě z roku 2011. V práci „Paměť míst – německé obyvatelstvo v obci Bravantice – včera a dnes“ uvádí autorka v popisu různých spolků, aktivních v Bravanticích začátkem 20. století, že jeden z nich našel útočiště v tanečním sále zájezdního hostince Niksch, který patřil Pelzovu pivovaru v Lukavci.

Už z dřívějška víme, že se lukavecké pivo vozilo do širokého okolí, poprvé ale máme zmínku o Bravanticích, a že dokonce místní hostinec byl majetkem pivovaru.

Zdroj: http://www.kuhlaendchen.de/media/Archiv/Brosdorf%20-%20Kuhlaendchen.pdf

Rozhovor: Osobnost měsíce

Václav David, 64 let, radní města Fulneku

Kde jste se narodil, kde jste strávil svá dětská léta?
Narodil jsem se v Lukavci, zde jsem také strávil svá dětská léta a žiji zde dodnes. Pocházím z početnější rodiny – mám 5 sourozenců

Kde jste se vzdělával, čím jste se vyučil?
Na obecné škole v Lukavci začala moje školní léta a pokračovala na Základní škole J. A. Komenského ve Fulneku. Po základní škole jsem se vyučil strojním kovářem a dálkově jsem také v tédobě studoval na Lidové konzervatoři v Ostravě výtvarnou fotografii. Ve Fulneku jsem pracoval 20 let v Retexu.

Představíte nám také svou rodinu?
S manželkou Vlastou jsme vloni slavili 40 let manželství. Během
té doby se nám narodilo 6 dětí – 4 dcery a 2 synové. Markéta a Helena vystudovaly zdravotnictví, Anežka je cukrářka a vyučuje tento obor a nejmladší Terezie má zahradnickou školu, syn Václav vystudoval konzervatoř a hraje v Moravské filharmonii a Jan vystudoval na kněze. Máme 12 vnoučat.

Jaké bylo Vaše první setkání s Fulnekem?
Jak již bylo řečeno, chodil jsem zde do školy. A jako kluk jsem ministroval v kostele. Během školní docházky jsem reprezentoval školu v házené a lehké atletice.

Jak si užíváte důchodu?
V důchodu jsem 3 roky, ale jen neodpočívám. Pomáhám ve výchově vnoučat a nyní působím na městské radě.

Jaké jsou Vaše koníčky a záliby?
Starám se o zahradu a drobné zvířectvo, které s manželkou máme. Příležitostně fotografuji. Mým velkým koníčkem je příroda (houbaření, procházky). Mám rád divadlo, zajímám se o poezii a literaturu. Jsem též členem SDH Lukavec.

Zdroj: Fulnecký zpravodaj, březen 2015
Zdroj: Fulnecký zpravodaj, březen 2015

Jako lukavecký patriot se snažíte udržovat tradice. V čem spočívá vaše pomoc Lukavci?
Já sám se již 48 let zúčastňuji a organizuji tzv. Jízdu okolo osení
(rajtování), která se vždy koná na Velikonoční neděli. Jinak udržujeme vánoční tradice, vítání jara (Mařák a Mařena) atd. Léta se starám i s manželkou o lukavecký kostel. Společensky jsem se angažoval v místním osadním výboru.

Čemu jste se ještě v životě věnoval?
Samozřejmě nejvíce rodině. A protože jsem byl skautem, věnoval jsem se mládeži a horolezectví. Tak vznikl můj velký koníček opravovat věže kostelů, a tak jsem se dostal k výškovým pracím. Opravil jsem desítky kostelů. Prováděl jsem také malby vnitřní i
venkovní různých církevních staveb. Bylo to hlavně 15 let před odchodem do důchodu.

Co se Vám líbí na dnešní době a co ne?
Demokracie je velký dar, ale také zodpovědnost. Podle mě je základem státu dobrá rodina a na to bychom měli myslet především.

Jak se Vám jeví dnešní mládež?
Myslím si, že mládež je pořád stejná. Jen dnešní přetechnizovaná
a konzumní společnost není příliš nakloněna lásce k bližnímu, osobním vztahům a odpovědnosti. Vede to k větší pohodlnosti lidí, sobeckosti, sebestřednosti.

Jaký máte pohled na EU?
V dnešním globalizovaném světě naše malá republika musí být součástí většího společenství států jako EU.

Máte nějakého oblíbeného politika u nás, či ve světě?
Sv. Václava.

Zdroj: Fulnecký zpravodaj, březen 2015
Zdroj: Fulnecký zpravodaj, březen 2015

Jaká je Vaše životní víra?
Mám více životních zásad. Uvedl bych alespoň tyto: „Zůstává jedině to, co dáváme druhým.“ A Dostojevskij řekl: „V každém člověku je jiskra boží.“ A my bychom se ji měli snažit
rozdmýchat.

Chtěl byste něco vzkázat dnešním mladým lidem?
Kdysi řekla Matka Tereza: „ Nejvíce pro budoucnost děláme, když plně žijeme přítomností.“ Těmito zásadami se v životě řídím.

Za rozhovor poděkoval
Mgr. Alois Kozel

(Zdroj textu a fotografií: Fulnecký zpravodaj, březen 2015)

Článek: Příběh staré fotografie

Zpráva o nálezu
Jan Sládek

Dlouhá léta, intenzivně od roku 2011 jsem za pomoci pamětníků, starých časopisů a rodinných příslušníků pátral po osudech profesora   Bohumila  Patera (* 1898,  + 1982).  Rodák  z  Lukavce
u Fulneku, působící v Opavě a Ostravě, byl zasloužilou osobností prvorepublikového KČST v Jeseníkách a Beskydech s dosahem i na ústředí KČST. Jeho zásluhy přesahují běžný činovnický standard.

casopis2
Zdroj: www.eantikvariat.cz, 10/2014

Připomenu jenom dominantní zásluhy o otevření chat KČST na jesenickém Červenohorském sedle a na beskydské Lysé hoře, obě v roce 1935, vydávání časopisu      Bezkydy  –  Jeseníky
(pod měněnými názvy) v  letech   1927   až  1941 a   péčí  o   chaty na    Ondřejníku    a  „Masaryčky“
na Beskydě, které postavil a provozoval KČST Moravská Ostrava. Předsedou mu byl Bohumil Pater.

Dlouhé cesty a hovory za poznáním, mimo jiných míst: Lukavec, Větřkovice, Březová, Háj, Opava, … Mozaika životopisu ze střípků se skládala těžko a dlouho. Převážně se zájmem příbuzných – synovců, prasynovců, nevěst, pamětníků i jenom vzpomínek těch mladších z vyprávění.

Ale přišlo překvapení: Informace, že vnučka bydlí na beskydské Morávce. Doslova bombou bylo její lakonické sdělení, že maminka žije ve Frýdlantě nad Ostravicí! Musí to být dcera Bohumila Patera. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, muselo se jednat o starší paní. Nuže, s obavami – příprava, koupení kytičky a návštěva. Noblesní, čilá, komunikující a vstřícná paní doktorka Vilma H., byla dalším překvapením v pátrání. Téměř dvě hodiny jsme doplňovali životopis jejího otce Bohumila Patera. Odcházel jsem přeplněn zážitkem, informacemi, poznámkami. Podařilo se. Turistický životopis je hotov.

Bohumil Pater byl uveden do Síně slávy české turistiky na konferenci KČT v roce 2014. Celý pestrý, dramatický životopis (takové bylo 20. století), si můžete také přečíst na www.kct.cz (nebo zde na www.lukavec.info).

Pátrání má však překvapivé pokračování. S paní Vilmou jsme se snažili snést další podrobnosti a vylepšit detaily životopisu B. Patera. Poslala mi odpovědi na moje protivné, ale v klidu vypracované otázky. Přiložila tři fotografie, které zřejmě „vydolovala“ od rodiny. Podobiznu otce B. Patera z mladých let a dvě foto (maličké, velikosti zápalkové krabičky, inu roku 1935) se skupinami osob.

pred_ms_chatou
Zdroj: informační panel v Lukavci, 09/2014

Z první jsem měl obrovskou radost. Asi šestiletá dívenka je ona – paní Vilma a oba rodiče (Bohumil a Vilemína). Ti všichni před vchodem opatřeným znakem KČST a nápisem Masarykova chata.

V roce 2014 (28. 9.) oslavíme na Beskydě 90 let od jejího otevření, odhalíme pamětní desku Bohumilu Paterovi a ve spolupráci se slovenskými turisty vztyčíme tradiční Sloup slovensko-české spolupráce.

Dnešní reprotechnika umí zázraky. Druhé foto (viz foto u nadpisu článku), které paní Vilma popsala: „asi na Lysé hoře“ po zvětšení odhalilo skupinu osob. Určila oba své rodiče, já jsem dodal jméno JUDr. Vladimíra Sládka (pouhá shoda příjmení s autorem těchto řádků). Byl posledním předsedou Pobeskydské župy a sousedem Petra Bezruče ze srubu na Ostravici, zvaný „Sušedek“, nebo nelichotivě, jak to bylo u Bezručových blízkých přátel dobrým zvykem: Hovnivár ostravský.

Začal jsem tušit. Vpavo, sedící za stolem, proti manželům Paterovým je Petr Bezruč. Pokud vím je to jediná známá fotografie Petra Bezruče přímo z chaty na Lysé hoře. Vzácná. Fotografům a novinářům se vyhýbal, až se skrýval. Nedivím se. Egon Ervin Kisch, jak se sluší, mnohomluvný „zuřivý reportér“, kdesi konstatoval, že byl protivný jako placení činže …

Terasu  chaty  na  Lysé  hoře  jsem  pečlivě identifikoval, srovnával
s  fotografiemi  chaty  v  době  otevření  (1935)  a později. Obrázků
s terasou z jihozápadní strany není mnoho. Zkrátka proto, že zde Lysá prudce klesá svahy k Ostravici. Přesto, tvar zábradlí, vodorovné  zábrany  a  hlavně  široký  deskový   parapet   zábradlí
k opření při výhledu vylučují omyl.

Neidentifikovaní zůstávají čtyři muži. Domnívám se, kdo to je (nebudu   se   mýlit),    ale    neumím    neomylně    přiřadit   jména
k postavám. Všichni v „gala“. V oblecích s kravatami – nikoliv slavnost otevření chaty na Lysé hoře 16. 6. 1935. Ten den Petr Bezruč na Lysé nebyl. Záhadou zůstává datování verše o Lysé – 16. 6. 1935. (Však rád chodil na zapřenou). Takže? Těsně před, pravděpodobněji – po? (Nabízí se hypotéza – v den pojmenování chaty Bezručovým jménem). Nu, mám dárek pro Slezské zemské muzeum v Opavě. V roce 2014 má 200 let… A ti neidentifikovaní muži? Vojtěch Houdek, Hynek Kožnar, Ladislav Jerie, Jan Rozsypal, Alfons Glatz, Robert Srkal. Každý si zaslouží zpracovat turistický životopis. Ledacos víme, ale mnohé chybí. Pro tuto chvíli: Všichni byli členové komise pro výstavbu chaty na Lysé hoře v letech 1933 – 1935 (vyhořela 1978). Určitě budou uvedeni na pamětní desce nové Bezručovy chaty KČT na Lysé hoře, vedle členů dnešní komise.

A tak v úsilí o doplnění oblastních sekcí vlastivědných a kvalitu Síně slávy české turistiky, se ptám: Je práce ve směru historie turistiky zajímavá, potřebná, vzrušující?

Jan Sládek
napsáno 2013, dokončeno 23. 2. 2014

(Zdroj: sborník Síň slávy české turistiky 2014, strana 16, 17)

Článek: Pátrání přineslo opravdu nečekané výsledky

Světový den turistiky, který připadl na sobotu, v Lukavci oslavili velmi příhodně, a to přejmenováním turistické trasy vedoucí z Fulneku do Hradce nad Moravicí po tamním rodákovi.

Kroky turistů z široka daleka zamířily v sobotu 27. září do Lukavce, místní části Fulneku. Letos na jaře totiž Klub českých turistů (KČT) uvedl do Síně slávy české turistiky zdejšího rodáka Bohumila Patera a u této příležitosti došlo k přejmenování modré turistické trasy vedoucí z Fulneku přes Lukavec do Hradce nad Moravicí na Cestu Bohumila Patera.

Slavnostní události se kromě turistů, jež do Lukavce přišli či přijeli na kole právě po modré značce, zúčastnili také místní občané a nechyběli ani členové rodiny Bohumila Patera, jenž se v obci narodil v roce 1898.

Významná osobnost

„Jsem moc ráda, že právě z našeho Lukavce pochází tak významná osobnost, jakou bezesporu Bohumil Pater byl. Zároveň bych ráda poděkovala všem, kteří se na uspořádání celé této významné akce podíleli,“ řekla na úvod Jana Mocová, starostka Fulneku.

Jan Sládek, předseda historické sekce KČT, pak připomněl úsilí, které této výjimečné události předcházelo, a poté představil osobnost Bohumila Patera. „Jeho život byl naplněný turistikou. Byl to turista, lyžař, přední činovník klubu a jeho největší zásluhou bylo, že založil turistický časopis, jehož poslední čísla vyšla v roce 1941,“ řekl Jan Sládek s tím, že v té době Pater velmi riskoval, protože mnozí jeho spolupracovníci skončili v koncentračních táborech. I on byl za války třikrát vězněn, přesto však nezatrpkl. Ještě v sedmdesátých letech totiž spolupracoval na vydání turistického sborníku. Bohumil Pater zemřel v Ostravě v roce 1982.

Pátrání po životních peripetiích Bohumila Patera nebylo jednoduché. „Náhodně se nám podařilo najít jeho vnučku, která žije na beskydské Morávce. Ta nám prozradila, že její maminka žije v domově důchodců ve Frýdlantě nad Ostravicí,“ nastínil chvíle hledání Jan Sládek, jenž nelenil a Paterovu dceru tam navštívil. „Strávil jsem s ní nádherné chvíle a odcházel jsem obohacen. I díky ní se nám povedlo shromáždit tolik informací.“

Zachráněná pečeť

To však není vše. Při tom všem pátrání v archivech se podařilo odhalit starou zapomenutou pečeť obce Lukavec. „Zásluhou několika lidí byla zachráněná pečeť překreslena. Byla to sice opravdu mravenčí práce, ve kterou jsem já osobně ani nevěřil, ale oni to dokázali,“ vyznal se dále Jan Sládek s tím, že pečeť tvoří listnatý strom, pod kterým ďobe drůbež.

Poté nastala chvíle, na kterou všichni dlouho čekali. Slavnostního odhalení nového informačního panelu se v sobotu ujala Ivana Sokolová, předsedkyně místního osadního výboru, a Mirek Karas, který je předsedou komise značení, jenž se podílel na změně značení této trasy. Centrum Lukavce nyní kromě panelu zdobí i nový rozcestník, a tak se na Cestu Bohumila Patera může vydat úplně každý.

Autor: Simona Mikšová

Zdroj: Novojičínský deník 1.10.2014

Rozhovor s osobností měsíce

Co bys o sobě řekla úvodem?
Dobrý den, jsem Anežka Gebauerová, je mi stále ještě 22 let, v loňském roce jsem zdárně ukončila studium na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu v Ostravě. Tam jsem čtyři roky studovala obor gymnázium se specializací hra na akordeon a posléze dva roky konzervatoř. V současné době studuji akordeon na Akademii Muzycznej im. Karola Szymanowskiego vKatowicích. Pokud se zrovna nenacházím ve svém studijním městě, bydlím se sestrou v Lukavci.
Začněme od začátku. Kdo tě vlastně přivedl k hudbě a
akordeonu?
Tento příběh asi není ničím zvláštní. Tatínek mě a mou sestru přihlásil do Základní umělecké školy ve Fulneku. Po prvním roce, který jsem strávila s flétničkou v ruce, tatínek rozhodl, že mě přihlásí na akordeon. Já jsem neprotestovala a teď mu mohu jen
děkovat – trefil se. Navíc mě paní učitelka Naděžda Borodová pro
akordeon dokázala neuvěřitelně nadchnout.
Co bylo dál?
Jak jsem již zmínila. Začala jsem navštěvovat ZUŠ ve Fulneku, posléze mě přijali na Janáčkovu konzervatoř, kde jsem začala získávat další zkušenosti a v současnosti mám za sebou dva semestry na Akademii v Katowicích.
Jak se tam dorozumíváš? A co Poláci, měla jsi možnost poznat je blíže, jak na tebe působí?
Mnoho Čechů má totiž vůči nim určité předsudky. Do Polska jsem přišla bez jakékoli znalosti polštiny, takže mohu potvrdit pravidlo, že když se někdo chce naučit plavat, je třeba ho hodit do vody. Díky Bohu jsem potkala spoustu skvělých lidí, kteří mne přijali, podporovali a se vším mi pomohli. A stále pomáhají.
Co ti studium na konzervatoři dalo a co ti dává ještě teď?
Na studium v Ostravě vzpomínám velmi ráda. Studovala jsem čtyři roky hudební gymnázium. Pamatuji si, že jsem se za celé čtyři roky nezastavila. Vzhledem k tomu, že bylo třeba zvládat všeobecné předměty, hudební předměty (harmonie, dějiny hudby,
hudební analýza apod.) i s cvičením na nástroj, na nudu nezbýval čas. Zato mohu říci, že jsme zažili spoustu legrace. Další dva roky byly už trošku jiné, bylo více času na cvičení, práce byla spíše samostatná a organizace času víceméně na mě. Paní Mgr. Marcela Halmová mi byla velikou oporou, celých šest let mne vedla a prožívala se mnou úspěchy i neúspěchy.
Na co všechno hraješ a jaké to je stát na pódiu a hrát posluchačům?
Jediný nástroj, který jsem kdy studovala, je akordeon. Na konzervatoři si musel každý projít lekcemi povinného klavíru, ale v
žádném případě nemohu říct, že jsem tento nástroj ovládla. Doprovodím písničky, zahraji lehčí skladbičky, ale vždy budu akordeonistka. Co se týče pódia, záleží, v jaké roli se zrovna nacházím. Pokud hraji sólově, je to vždy náročnější, člověk je odkázán sám na sebe a většinou se jedná o klasickou hudbu, která, pro zajímavost, je otázkou až 20. a 21. století, když pominu transkripce skladeb jiných nástrojů. Akordeon v dnešní koncertní podobě je opravdu mladý hudební nástroj, o kterém lidé často ani nemají ponětí. Vystupování na divadelních prknech je zase opačný

případ. Hudba slouží jako kulisa, i když je tam také určitá zodpovědnost – je třeba reagovat na dialogy herců a být ve střehu – je to vystupování velmi příjemné, navíc s pocitem, že patříte do děje, máte svůj kostým a své místo na jevišti. Hudební doprovod v kavárně vnímám také velmi pozitivně. Mám ráda tu atmosféru – přítmí večerní kavárny, hosty u sklenic vína. V nedávné době jsem
měla možnost hrát spolu s výborným kytaristou právě v takovéto kavárně při příležitosti Noci muzeí v Ostravě. Nová zkušenost mě čeká v nejbližších týdnech, absolvovala jsem první zkoušky s cirkusovou kapelou, která má za úkol hudebně doprovodit různé artisty, například provazochodce, žongléry a další. V kapele jsou navíc výborní muzikanti, takže se na to velmi těším. V neposlední řadě bych ráda zmínila malé těleso „Sešli jsme se“, které si teprve ujasňuje svou roli. Hrajeme v různém složení (jak je patrné z názvu – je těžké se vždy sejít v plném počtu, jednotliví členové studují každý v jiném městě), ale nejčastěji zaslechnete smyčcový

kvartet s kontrabasem, klarinetem a akordeonem. Hrajeme klasické skladby v našem aranžmá, občas zabrousíme do klezmeru (židovská hudba), především však upravujeme křesťanskou písňovou tvorbu.
Mám pocit, že kolem tebe je stále rušno?
Otázkou je, co znamená rušno. Moc často se nestává, že bych se nudila, to je pravda. Pokud zrovna „nemačkám knoflíky“, věnuji se přátelům, naší veliké rodině a také domácnosti, ve které je pořád co dělat.
Vím, že tvoje starší sestra Maruška je také hudebnice. Hráváte spolu, a pokud ano, kde vás můžeme slyšet?
Ano, je. Před několika lety jsme se sestrou a dalšími dvěma přáteli vyjeli hrát do ulic. Strávili jsme v německém Norimberku týden, na který budeme dlouho vzpomínat. Na pouliční umění se v zahraničí dívají zcela odlišně než u nás. Lidé si to pochvalují a podporují ho. Myslím, že jsme se ani jednou nesetkali s negativním přístupem. Pamatuji si, že nám číšnice z kavárny, poblíž které jsme hráli, přinesla kávu. V současné době spolu nehrajeme. Každá studujeme v jiném městě, takže společného času není mnoho.
Jakému publiku hraješ nejraději?
Rozhodně publiku, na kterém je znát, že ho to baví, že má z hudby radost a potěšení.
Hře na akordeon se tedy věnuješ od r. 1999, to je celých 15 let. Co bys poradila akordeonistům – začátečníkům?
Myslím, že rady slyší na každém kroku. Spíše bych jim popřála hodně vytrvalosti a trpělivosti.
Povedlo se ti naučit se i ty nejnáročnější věci svých vzorů?
Vzory jako takové nemám. Vím, že potřebuji ještě zapracovat na technice, naučit se rychleji nastudovávat skladby, rychleji číst z listu a také bych se chtěla naučit pořádně improvizovat. Mám však ještě minimálně čtyři roky studia, tak to snad zvládnu:)
Z tvého rozvrhu je patrné, že nemáš skoro žádný volný čas, ale jak přistupuješ k tréninku a dalšímu zdokonalování?
Času máme všichni stejně:) Snažím se využívat každou chvilku, ale mám se ještě hodně co učit. Organizace času není moje nejsilnější stránka a někdy přijde pocit, že se to prostě nestihne. Nakonec se to vždy, díky Bohu, „nějak udělá“. Co se týče cvičení, v Katovicích je více prostoru, panuje tam tvůrčí atmosféra, každý se chce zdokonalovat, studenti se navzájem podporují, sdělují si zkušenosti a názory. Doma v Lukavci volím povinnosti, které s hudbou ne vždy souvisí.
Co tvoje koníčky?
Jsem jedna z těch, kterým se koníček stává zaměstnáním. Občas jsem si říkala, že bych si představení do divadla šla odehrát i bez honoráře, avšak postupem času začínám vnímat rozdíl. Teď, když někdo zmíní, že si ve volném čase hraje na nástroj, já si uvědomuji, že i když mě hraní nesmírně baví, pokud si chci odpočinout, po akordeonu nesáhnu. Jdu si zajezdit na bruslích, v zimě jsem dříve jezdila lyžovat, což je teď trošku problém – vzhledem k prazvláštnímu počasí. Moc ráda čtu, i když se mi pro tuto činnost těžko hledá prostor, a velmi ráda se potkávám s přáteli.
Co jsi četla v poslední době a co bys doporučila?
Nedávno se mi dostala do rukou kniha „A přeci říci životu ano“ od Viktora Emanuela Frankla, který přežil koncentrační tábor. Od knížek s touto tématikou se liší tím, že celou situaci popisuje tento psycholog z odborného hlediska. Rozhodně doporučuji!
Vím o tobě, že kromě studia hry na akordeon také hostuješ na prknech ostravského divadla.
Hostování v Národním divadle moravskoslezském již skončilo, derniéra byla odehrána na jaře roku 2013. Jednalo se o představení A. P. Čechova – Ivanov. V jakém divadelním představení tě můžeme slyšet nyní? V současnosti v žádném divadle nehraji. Chtěla bych však zmínit velmi zajímavou zkušenost z Těšínského divadla. Tam jsem ještě s dalšími – jazzovými muzikanty doprovázela představení „W Paryżu żyje się jak na prowincji“. Bylo to moje první setkání jak s polštinou, neboť představení bylo nastudováno Polskou scénou Těšínského divadla, tak se sehraným jazzovým triem. Samozřejmě jsem často zírala s otevřenými ústy, jak dokážou někteří hudebníci interpretovat šansony. Každé představení bylo díky jejich umu trošku jiné.
Před nějakým časem jsi v Lukavci vystupovala s vokálním souborem Noach, které interpretuje židovské a hebrejské písně. Jak vznikla tato spolupráce, na jaký nástroj jsi je doprovázela?
Spolupráci s Noach jsem navázala díky mé kamarádce, současné klarinetistce tohoto uskupení. Přiměla mne k tomu, abych se zapsala na kurz hebrejštiny na Židovské obci v Ostravě. Tam jsem se seznámila s panem docentem Tomášem Novotným, který právě
zakládal mužský soubor a poprosil nás, abychom jej doprovodili na
jednom z prvních koncertů.
Někde jsem se dočetla, že jsi byla na jazykovém pobytu v Irsku – jak ses tam dostala, jak na tebe zapůsobili lidé a krajina?
Ano, dostala jsem se tam přes nadaci Václava a Livie Klausových.
Zkušenost to byla výborná. Kurz trval dva týdny, každý den čtyřhodinová výuka angličtiny. Byli zde lidé z celého světa a bylo úžasné dovídat se informace o různých krajích přímo od jejich obyvatel. Bydlela jsem u irské rodiny spolu s jednou slečnou z Koreje. Irové byli velmi pohostinní a příjemní.
Plány na nejbližší dny, týdny, měsíce…
V pátek 8. srpna budeme hrát s kapelou v Lukavci na hřišti v rámci
letního divadelního večera. Od září nastupuji na zkrácený úvazek jako učitelka hudby, dále se budu věnovat studiu, hrát, vzdělávat se a těšit se z toho, co mi život přinese.
Jsem upřímně ráda, že jsem mohla udělat právě tento rozhovor. Anežku znám velmi dlouho, měla jsem to štěstí, že jsem byla její třídní učitelkou ve 4. a 5. třídě. Už tehdy na mě působila jako velmi silná osobnost – milá, vstřícná, pracovitá, ale také cílevědomá, asertivní a tak trochu tvrdohlavá… Už tehdy měla jasno v tom, co by chtěla v životě dělat – hrát na akordeon, za tím si stála a za tím šla… Život se s ní vůbec nemazlil, mnoho věcí si musela doslova vybojovávat, ale nikdy jsem ji neslyšela nadávat nebo stěžovat si. Anežko, přeji ti do dalšího života vše dobré, hodně zdraví, tvůrčí energie a vnímavé posluchače na koncertech. Díky za rozhovor
.
Mgr. Eva Kapolková
(Zdroj: Fulnecký zpravodaj č. 8, 2014)