Co bys o sobě řekla úvodem?
Dobrý den, jsem Anežka Gebauerová, je mi stále ještě 22 let, v loňském roce jsem zdárně ukončila studium na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu v Ostravě. Tam jsem čtyři roky studovala obor gymnázium se specializací hra na akordeon a posléze dva roky konzervatoř. V současné době studuji akordeon na Akademii Muzycznej im. Karola Szymanowskiego v Katowicích. Pokud se zrovna nenacházím ve svém studijním městě, bydlím se sestrou v Lukavci.
Začněme od začátku. Kdo tě vlastně přivedl k hudbě a
akordeonu?
Tento příběh asi není ničím zvláštní. Tatínek mě a mou sestru přihlásil do Základní umělecké školy ve Fulneku. Po prvním roce, který jsem strávila s flétničkou v ruce, tatínek rozhodl, že mě přihlásí na akordeon. Já jsem neprotestovala a teď mu mohu jen
děkovat – trefil se. Navíc mě paní učitelka Naděžda Borodová pro
akordeon dokázala neuvěřitelně nadchnout.
Co bylo dál?
Jak jsem již zmínila. Začala jsem navštěvovat ZUŠ ve Fulneku, posléze mě přijali na Janáčkovu konzervatoř, kde jsem začala získávat další zkušenosti a v současnosti mám za sebou dva semestry na Akademii v Katowicích.
Jak se tam dorozumíváš? A co Poláci, měla jsi možnost poznat je blíže, jak na tebe působí?
Mnoho Čechů má totiž vůči nim určité předsudky. Do Polska jsem přišla bez jakékoli znalosti polštiny, takže mohu potvrdit pravidlo, že když se někdo chce naučit plavat, je třeba ho hodit do vody. Díky Bohu jsem potkala spoustu skvělých lidí, kteří mne přijali, podporovali a se vším mi pomohli. A stále pomáhají.
Co ti studium na konzervatoři dalo a co ti dává ještě teď?
Na studium v Ostravě vzpomínám velmi ráda. Studovala jsem čtyři roky hudební gymnázium. Pamatuji si, že jsem se za celé čtyři roky nezastavila. Vzhledem k tomu, že bylo třeba zvládat všeobecné předměty, hudební předměty (harmonie, dějiny hudby,
hudební analýza apod.) i s cvičením na nástroj, na nudu nezbýval čas. Zato mohu říci, že jsme zažili spoustu legrace. Další dva roky byly už trošku jiné, bylo více času na cvičení, práce byla spíše samostatná a organizace času víceméně na mě. Paní Mgr. Marcela Halmová mi byla velikou oporou, celých šest let mne vedla a prožívala se mnou úspěchy i neúspěchy.
Na co všechno hraješ a jaké to je stát na pódiu a hrát posluchačům?
Jediný nástroj, který jsem kdy studovala, je akordeon. Na konzervatoři si musel každý projít lekcemi povinného klavíru, ale v
žádném případě nemohu říct, že jsem tento nástroj ovládla. Doprovodím písničky, zahraji lehčí skladbičky, ale vždy budu akordeonistka. Co se týče pódia, záleží, v jaké roli se zrovna nacházím. Pokud hraji sólově, je to vždy náročnější, člověk je odkázán sám na sebe a většinou se jedná o klasickou hudbu, která, pro zajímavost, je otázkou až 20. a 21. století, když pominu transkripce skladeb jiných nástrojů. Akordeon v dnešní koncertní podobě je opravdu mladý hudební nástroj, o kterém lidé často ani nemají ponětí. Vystupování na divadelních prknech je zase opačný případ. Hudba slouží jako kulisa, i když je tam také určitá zodpovědnost – je třeba reagovat na dialogy herců a být ve střehu – je to vystupování velmi příjemné, navíc s pocitem, že patříte do děje, máte svůj kostým a své místo na jevišti. Hudební doprovod v kavárně vnímám také velmi pozitivně. Mám ráda tu atmosféru – přítmí večerní kavárny, hosty u sklenic vína. V nedávné době jsem měla možnost hrát spolu s výborným kytaristou právě v takovéto kavárně při příležitosti Noci muzeí v Ostravě. Nová zkušenost mě čeká v nejbližších týdnech, absolvovala jsem první zkoušky s cirkusovou kapelou, která má za úkol hudebně doprovodit různé artisty, například provazochodce, žongléry a další. V kapele jsou navíc výborní muzikanti, takže se na to velmi těším. V neposlední řadě bych ráda zmínila malé těleso „Sešli jsme se“, které si teprve ujasňuje svou roli. Hrajeme v různém složení (jak je patrné z názvu – je těžké se vždy sejít v plném počtu, jednotliví členové studují každý v jiném městě), ale nejčastěji zaslechnete smyčcový kvartet s kontrabasem, klarinetem a akordeonem. Hrajeme klasické skladby v našem aranžmá, občas zabrousíme do klezmeru (židovská hudba), především však upravujeme křesťanskou písňovou tvorbu.
Mám pocit, že kolem tebe je stále rušno?
Otázkou je, co znamená rušno. Moc často se nestává, že bych se nudila, to je pravda. Pokud zrovna „nemačkám knoflíky“, věnuji se přátelům, naší veliké rodině a také domácnosti, ve které je pořád co dělat.
Vím, že tvoje starší sestra Maruška je také hudebnice. Hráváte spolu, a pokud ano, kde vás můžeme slyšet?
Ano, je. Před několika lety jsme se sestrou a dalšími dvěma přáteli vyjeli hrát do ulic. Strávili jsme v německém Norimberku týden, na který budeme dlouho vzpomínat. Na pouliční umění se v zahraničí dívají zcela odlišně než u nás. Lidé si to pochvalují a podporují ho. Myslím, že jsme se ani jednou nesetkali s negativním přístupem. Pamatuji si, že nám číšnice z kavárny, poblíž které jsme hráli, přinesla kávu. V současné době spolu nehrajeme. Každá studujeme v jiném městě, takže společného času není mnoho.
Jakému publiku hraješ nejraději?
Rozhodně publiku, na kterém je znát, že ho to baví, že má z hudby radost a potěšení.
Hře na akordeon se tedy věnuješ od r. 1999, to je celých 15 let. Co bys poradila akordeonistům – začátečníkům?
Myslím, že rady slyší na každém kroku. Spíše bych jim popřála hodně vytrvalosti a trpělivosti.
Povedlo se ti naučit se i ty nejnáročnější věci svých vzorů?
Vzory jako takové nemám. Vím, že potřebuji ještě zapracovat na technice, naučit se rychleji nastudovávat skladby, rychleji číst z listu a také bych se chtěla naučit pořádně improvizovat. Mám však ještě minimálně čtyři roky studia, tak to snad zvládnu:)
Z tvého rozvrhu je patrné, že nemáš skoro žádný volný čas, ale jak přistupuješ k tréninku a dalšímu zdokonalování?
Času máme všichni stejně:) Snažím se využívat každou chvilku, ale mám se ještě hodně co učit. Organizace času není moje nejsilnější stránka a někdy přijde pocit, že se to prostě nestihne. Nakonec se to vždy, díky Bohu, „nějak udělá“. Co se týče cvičení, v Katovicích je více prostoru, panuje tam tvůrčí atmosféra, každý se chce zdokonalovat, studenti se navzájem podporují, sdělují si zkušenosti a názory. Doma v Lukavci volím povinnosti, které s hudbou ne vždy souvisí.
Co tvoje koníčky?
Jsem jedna z těch, kterým se koníček stává zaměstnáním. Občas jsem si říkala, že bych si představení do divadla šla odehrát i bez honoráře, avšak postupem času začínám vnímat rozdíl. Teď, když někdo zmíní, že si ve volném čase hraje na nástroj, já si uvědomuji, že i když mě hraní nesmírně baví, pokud si chci odpočinout, po akordeonu nesáhnu. Jdu si zajezdit na bruslích, v zimě jsem dříve jezdila lyžovat, což je teď trošku problém – vzhledem k prazvláštnímu počasí. Moc ráda čtu, i když se mi pro tuto činnost těžko hledá prostor, a velmi ráda se potkávám s přáteli.
Co jsi četla v poslední době a co bys doporučila?
Nedávno se mi dostala do rukou kniha „A přeci říci životu ano“ od Viktora Emanuela Frankla, který přežil koncentrační tábor. Od knížek s touto tématikou se liší tím, že celou situaci popisuje tento psycholog z odborného hlediska. Rozhodně doporučuji!
Vím o tobě, že kromě studia hry na akordeon také hostuješ na prknech ostravského divadla.
Hostování v Národním divadle moravskoslezském již skončilo, derniéra byla odehrána na jaře roku 2013. Jednalo se o představení A. P. Čechova – Ivanov. V jakém divadelním představení tě můžeme slyšet nyní? V současnosti v žádném divadle nehraji. Chtěla bych však zmínit velmi zajímavou zkušenost z Těšínského divadla. Tam jsem ještě s dalšími – jazzovými muzikanty doprovázela představení „W Paryżu żyje się jak na prowincji“. Bylo to moje první setkání jak s polštinou, neboť představení bylo nastudováno Polskou scénou Těšínského divadla, tak se sehraným jazzovým triem. Samozřejmě jsem často zírala s otevřenými ústy, jak dokážou někteří hudebníci interpretovat šansony. Každé představení bylo díky jejich umu trošku jiné.
Před nějakým časem jsi v Lukavci vystupovala s vokálním souborem Noach, které interpretuje židovské a hebrejské písně. Jak vznikla tato spolupráce, na jaký nástroj jsi je doprovázela?
Spolupráci s Noach jsem navázala díky mé kamarádce, současné klarinetistce tohoto uskupení. Přiměla mne k tomu, abych se zapsala na kurz hebrejštiny na Židovské obci v Ostravě. Tam jsem se seznámila s panem docentem Tomášem Novotným, který právě
zakládal mužský soubor a poprosil nás, abychom jej doprovodili na
jednom z prvních koncertů.
Někde jsem se dočetla, že jsi byla na jazykovém pobytu v Irsku – jak ses tam dostala, jak na tebe zapůsobili lidé a krajina?
Ano, dostala jsem se tam přes nadaci Václava a Livie Klausových.
Zkušenost to byla výborná. Kurz trval dva týdny, každý den čtyřhodinová výuka angličtiny. Byli zde lidé z celého světa a bylo úžasné dovídat se informace o různých krajích přímo od jejich obyvatel. Bydlela jsem u irské rodiny spolu s jednou slečnou z Koreje. Irové byli velmi pohostinní a příjemní.
Plány na nejbližší dny, týdny, měsíce…
V pátek 8. srpna budeme hrát s kapelou v Lukavci na hřišti v rámci
letního divadelního večera. Od září nastupuji na zkrácený úvazek jako učitelka hudby, dále se budu věnovat studiu, hrát, vzdělávat se a těšit se z toho, co mi život přinese.
Jsem upřímně ráda, že jsem mohla udělat právě tento rozhovor. Anežku znám velmi dlouho, měla jsem to štěstí, že jsem byla její třídní učitelkou ve 4. a 5. třídě. Už tehdy na mě působila jako velmi silná osobnost – milá, vstřícná, pracovitá, ale také cílevědomá, asertivní a tak trochu tvrdohlavá… Už tehdy měla jasno v tom, co by chtěla v životě dělat – hrát na akordeon, za tím si stála a za tím šla… Život se s ní vůbec nemazlil, mnoho věcí si musela doslova vybojovávat, ale nikdy jsem ji neslyšela nadávat nebo stěžovat si. Anežko, přeji ti do dalšího života vše dobré, hodně zdraví, tvůrčí energie a vnímavé posluchače na koncertech. Díky za rozhovor
.
Mgr. Eva Kapolková
(Zdroj: Fulnecký zpravodaj č. 8, 2014)