Historie: Lukavec v roce 1884

Z druhé poloviny 19. století se nám dosud nedařilo získat mnoho přímých zpráv. Bohužel. Mnoho informací jsme tak získávali nepřímo z různých statistik. O  to  cennější  je  česká  zpráva ze  4. května 1884 pocházející přímo z Lukavce od Lukavjáka.

K našim poměrům

Neračte se laskaví čtenáři diviti, že již i ten Lukavec se dere do novin; vždyť v posledním času vyskytá, se častěji některá ta nová vesnička a hlásí se k obcím pokročilejším, o kteréž v těchto novinách dříve ani slechu nebylo, vyjma, když se ve veřejných dražbách oznamovalo, že tam zas nějaká usedlost nebo chaloupka přišla „na buben”. Však ono jich přijde časem ještě více a Lukavec nemusí být právě ten poslední.
Nedávno bylo u nás pozorovati jakýsi čilý,  jindy nebývalý ruch; kde se sešlo několik občanů, již pilně o něčem rokovali, ač se náš lid jinak o veřejnost mnoho nestará. A podnět k tomu dala mezi lidem roztroušená zpráva o dostavění kolem nás vedoucí, nedokončené železnice. Proto též není divu že se pilně jednalo; každý sobě vzpomene na onu dobu, kdy se u nás jen „hemžilo” dělníkův Italův, Čechův a j. stavějících tuto dráhu.
Tenkrát bylo u nás o něco lépe, peněz dost, jednak od pronajatých bytů, jednak za stravu atd. a hrdě se pohlíželo do budoucnosti, až ten „Lucifer s ohnivou peci”, jak železnici naši předkové říkali,
kolem nás pojede.
Než tu pojednou se rozlítla zpráva, že se železnice přestane stavěti, že se nedostává peněz: a za krátký čas ty písně Čechův a Italův jindy dlouho do noci se ozývající úplné ztichly. A rolníci
naši tenkrát trpce pohlíželi na své rozryté pole, na ty jámy a náspy nadělané, každou chvíli dobytku nebezpečím hrozící, na  přerušené cesty — a hrdost tehdejší i vyhlídka na stálý výdělek zmizela.
Železnice se stavěti přestala, avšak našemu lidu vtiskla se v paměť na delší čas ještě bolnější upomínka na dobu tu; přikvačila na nás následkem nespořádanosti ze všech stran sehnaného lidu hrozná cholera, kteráž si v krátkém čase jen z naši malé vesnice — v roku 1880 čítala 555 obyv. — přes 100 osob za oběť vyžádala. Tenkrát Italové sobě zavazovali tváře — aby se jich to tak hned nechytlo – a utíkali z Lukavce. Někteří z nich smrti neušli a jsou u nás pohřbeni.
Bylo tenkráte u nás smutno a věru není nic smutnějšího, jako když se v malé vesnici co chvilka ten „umíráček” rozhoupá. –
Na to  se  však již  málo vzpomene; spíše na výdělek – peníze, a těch je v našem chudém kraji skutečně zapotřebí. Přáli bychom si proto dostavění naší železnice, aby nám tato aspoň něco vynesla;
to rozryté pole nám beztoho nic nepřináší. Avšak bude-li se skutečně stavěti, neví se posud jistě, musíme   zatím   s   nadějí   pohlížeti  do  budoucnosti.

Zdroj: Opavský týdenník, 7.5.1884, roč. XV., č. 36, str. 3