Rozhovor: Rajtování přerušil jen sníh

Václav David, i přes problémy, jezdí kolem osení čtyři desítky let

Ministrant odevzdá křížek jezdci na koni, ten, následován dalšími jezdci, objede vesnici dům od domu. Po jízdě jezdci se sochou vztyčeného Krista obejdou kolem kostela a jdou na požehnání. Řeč je o Jízdě kolem osení, která se v republice jezdí jen v Lukavci u Fulneku.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec Jízda kolem osení je starobylá tradice, která přežila všechny dosavadní režimy. Více o ní i o svém životě hovoří Václav David, který již bezmála čtyři desítky let vyráží v neděli velikonoční jako hlavní jezdec s křížem.

Jak jste se dostal k tomu, že každý rok jezdíte s křížem?
Dá se říci, že jsem to zdědil po otci. To jezdívali ženatí při východu slunce. Tata říkal, že kdysi už se jezdilo sloučeně a za války se to rzdělilo. Proč, to nevím. My jsme to pak taky sloučili, ale od kterého roku, to už si nepamatuji.

Vzpomněl jste otce. Jak dlouho jezdil?
On jezdil už za války za svobodné. Svobodní jezdívali už v jednu hodinu. Každá skupina jezdila jiný okruh a zpívala jinou písničku. Svobodní jezdili od pivovaru, ženatí od kostela. My jsme to později spojili. Na Nové Dvory se taky začalo jezdit až za nás, protože jsme si odtud půjčovali koně.

Proč jste začali jezdit kolečko u kostela?
To jsme začali dělat teprve loni. Zjistili jsme, že ty koně se tam dají lépe dohromady. Tam vlastně vytváříme magický kruh, který symbolizuje nekonečno. Vlastně i celá trasa jízdy je do kruhu.

Je nějaký záznam o tom, odkdy se to tady jezdí?
Kdysi mi říkal fulnecký kronikář Moucha, že v kronice Fulneku našel, že za pomoci jezdců okolo osení tenkrát odrazili nájezdy nepřátel. A to bylo někdy po bitvě na Bílé hoře. Stejně je to zajímavé, že Lukavec byl starousedlická dědina, ale to Rajtování je, podle mne, německý zvyk. Chtěl bych vidět, jak to mají zorganizované Lužičtí Srbové v Německu. Oni to jezdí v cylindrech, jen na těžkých koních. Bývají jich dva tisíce a za nimi jdou lidé. To je jako procesí. Prý to bývalo snad ještě někde na Chodsku, ale teď už se asi nejezdí nikde jinde než u nás.

Proč se to vlastně jezdí?
To je na požehnání úrody. V neděli je mše svatá za jezdce okolo osení a za požehnání úrody.

Přerušilo se to někdy?
Jenom jednou, co si pamatuji, jsme to museli zrušit kvůli počasí. Tenkrát napadlo skoro metr sněhu a nedalo se jet. Ale taky jsem zažil, že nás jelo jenom pět. Já jsem jel s křížkem a dva páry koní. Ale nikdy se to neporušilo a naštěstí se nikdy nestalo nic vážného. Akorát jednou, v devadesátém, jsme hasili statek. To jelo pětadvacet koní.

Padá se hodně?
Nikdo neví, jak špatně se jede na Nové Dvory. Těžký terén. Třeba loni spadli tři Václavové, mezi nimi i můj kluk. Předloni, když jsem jel po šestatřicáté, to taky bylo hodně těžké. Lilo jak z konve. Poprvé za těch šestatřicet let. Plno kabátů, co jsme měli, jsme museli vyhodit.

Kde sháníte ty kabáty?
Já mám doma půl skříně ve sklepě. Půjčujeme si to mezi sebou. Obleky a boty jsou problém. Jedny boty mi dokonce poslala paní z Brna, která viděla pořad v televizi. Zavolala na úřad, kde zjistila adresu a poslala mi nádherné boty i s napínáky. Nic za to nechtěla, tak jsem jí poslal aspoň DVD s asi hodinou záznamu, co jsme natočili od devětaosmdesátého roku. Ještě chceme udělat DVD z fotek, co tu mají lidi po dědině.

Jak se k tomu stavěli komunisti?
Nechtěli, aby se to jezdilo. Vadil jim kříž. Pořád chtěli zjistit organizátora, brávali mě na výslechy, ale nechci o tom moc mluvit. Jednou jsem jim ale řekl: Jak to chcete zrušit? Začali jste to vy? Vždyť není pamětník? Na to nemáte právo. Nezrušili to nikdy.

Co jste v životě dělal?
V letech šedesát sedm až šedesát devět jsem si udělal školu výtvarné fotografie na konzervatoři v Ostravě.

A fotil jste?
Měl jsem obor dětský portrét a přírodu. Měli jsme být okresní metodici pro fotografii a dostali jsme nabídky jít studovat FMU. Jenže já jsem neměl maturitu. Potom jsme šel na vojnu a v sedmdesátém roce už to nešlo.

Proč?
Běhal jsem středně dlouhé tratě, dobře jsem se znal se Zátopkem, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu Junák a já jsem byl v krajské radě Junáka. A oni nás začali likvidovat.

Co jste pak dělal?
Jsem vyučený kovář, dělal jsem fotografickou školu, pak jsem fotil – hlavně svatby. V osmdesátém prvním jsem ještě dělal textilní průmyslovku, jenže holka měla úraz, čekali jsme čtvrté dítě, tak jsem se na to vykašlal. Pak jsem dělal dvacet let v Retexu v údržbě.

A co děláte dnes?
Maluji, hlavně kostely. V podstatě dělám od devadesátého sedmého pro biskupství na půl úvazku technického administrátora a na půl úvazku malířinu. Od roku šedestá devět natírám věže – výškové práce. To jsem dělal, i když jsem pracoval v Retexu. Třeba v Odrách jsme na kostele připevňovali hodiny. To malování mi tenkrát nabídl generální vikář Kufa. Začali jsme dělat Stachovice, pak Bravantice, Rýmařov, a tak se to valí dodnes.

Za dva roky budete moci jet po čtyřicáté. Pojedete?
Dokud vydrží zdraví, tak budu jezdit.

Václav David

* narozen v roce 1950 v Lukavci,
* ženatý, má dva syny, čtyři dcery,
* vyučen jako kovář; absolvoval školu výtvarné fotografie,
* dnes pracuje jako technický administrátor a malíř pro Ostravsko-opavskou diecézi.

(Zdroj: Novojičínský deník, sobota 22. dubna 2006, VI/95)