Článek: Jezdci vyrazí okolo osení

Fulnek-Lukavec – Včera večer, na zelený čtvrtek, se u kostela v Lukavci letos poprvé ozvalo známé klapotání. To místní kluci s dřevěnými klapotkami třikrát za zpěvu písně obcházeli kříž u kostela a pak si to vykračovali obcí. Podle staré tradice tak nahrazovali kostelní zvony, které – jak říká pověst – ve čtvrtek po mši odletěly do Říma. Ranní, polední, večerní a dnes, na Velký pátek, i odpolední klapotání zaslechnou lidé v Lukavci až do Velikonoční neděle. Není však jedinou starou tradicí, kterou místní obyvatelé stále udržují.

Unikátním zvykem, který dnes kromě Lukaveckých provádějí v obměněné podobě už jen Lužičtí Srbové, je takzvané rajtování neboli jízda okolo osení. Připadá na Velikonoční neděli. Od kostela ve 13 hodin vyjíždí průvod slavnostně oděných jezdců – mužů na koních. “Jede se přes pole nad vesnicí a pak se objíždí horní konec obce. Dále se zamíří přes louky do osady Nové Dvory,” popisuje Václav David, který se jízdy účastní už rekordních devětatřicet let. Lidé ho spatří v čele průvodu s křížem v roli takzvaného Kreutzvatera – Křížového otce. Obyvatelé domů, u nichž se skupina jezdců doplněných muzikanty zastaví, uctívají kříž políbením.

“Kde je u statku velký dvůr a otevřou se vrata, vjednou jezdci dovnitř a udělají kolo po dvoře,” popisuje David. Jízdu okolo osení pravidelně absolvuje už od roku 1967, účast vynechal za tu dobu dle svých slov jen dvakrát. “Poprvé jsme nejeli, protožte napadlo půl metru sněhu. Tehdy ještě jezdily dvě skupiny – ráno jen ženatí, odpoledne jen svobodní. A tak zatímco svobodní odpoledne vyrazili, my ženatí jsme tehdy zůstali doma. Podruhé jsem neměl koně,” vzpomíná Václav David. Má šest dětí, čtyři dcery a dva syny, kteří se také jízdy účastní.

Přípravy ke slavnosti zaberou podle Davida zhruba tři týdny. Většinu koní, kteří jedou v průvodu, letos jich bude něco přes dvacet, si pořadatelé půjčují z okolních obcí, z Lukavce pochází jen jeden. “V sobotu večer je třeba naleštit boty a sedla, vyšňořit koně mašlemi. V neděli o půl jedenácté dopoledne je mše svatá a brzy potom se už vyráží,” popisuje dění před jízdou Václav David. “Za těch devětatřicet let, co jezdím, se staly různé věci. Jednou si jeden kůň lehl a my jsme si mysleli, že je po něm. Říkali jsme klukovi, co na něm seděl: Kopni ho do slabin. On to udělal, kůň heknul, vstal a jel dál. Kluk se pak ale chování koně bál, a když ho vracel do Bílovce, šel radši celou cestu pěšky,” líčí se smíchem David a připomíná, že celá slavnost končů v lukaveckém kostele svatého Jana Křtitele svátostným požehnáním a průvodem jezdců a věřících okolo kostela. Jízda okolo osení je zcela ojedinělý zvyk, který u nás nemá obdoby. Etnografka Ostravského muzea Markéta Palowská připomíná i další z velikonočních obyčejů, kterých je celá řada. “Na Velký pátek ráno se lidé chodili mýt do potoka – věřili, že voda je posvěcená.” V den vzkříšení Krista, o Bílé sobotě, si zase lidé odnášeli polínka z posvěceného ohně před kostelem a zapalovali jimi doma v kamnech.

(Zdroj: DNES, 21. března 2008, Markéta Radová)