Článek: Jak přežívají české Velikonoce

8. 4. 2009  00:46  (aktualizováno: 9. 4. 2009  12:26)

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem a zároveň oslavou příchodu jara. Jejich symbolika vtělená do zvyků a tradic se ale pomalu vytrácí, stejně jako jejich praktikování. V různých obměnách se velikonoční zvyklosti dodržují především tam, kde se daří zachovávat místní folklor. A kam přesně se v Česku za tradičními Velikonocemi vypravit?

V době jara se duchovní a světské tradice smísí a promítnou se do oslav Velikonoc. Ve městě se prozradí v obchodech, které vyvěšují pomlázky a kraslice a lákají na všemožné čokoládové zajíce a pečené beránky.
Ovšem v mnoha obcích po celé zemi se znovu oživují staré zvyky. Už před Velikonocemi se třeba v moravském Postřelmově Zábřehu můžete seznámit právě s výrobou kraslic nebo velkých „žil“ (pomlázek) – jak to předvádějí členové folklorního souboru Markovice.
V Čechách (i v okolí měst), ve Slezsku a zejména na Moravě chlapci udržují obchůzku s řehtačkami, která končí o posledním postním dnu – Bílé sobotě. Unikátní je nedělní velikonoční jízda na koních na Fulnecku.
Patrně nejznámějším zvykem je pondělní velikonoční koleda. Různě staří kluci a muži obcházejí po domech dívky i ženy. Vyšlehání s poléváním vodou by tak mělo přinášet radost. V názvu pomlázky lze slyšet slovo „pomlazení.“ Vydáme-li se naší republikou na východ, objevíme mnoho míst, kde se tyto zvyky udržují i mimo folklorní soubory.
Zajímavé zvyklosti má i řeckokatolická a pravoslavná církev, která Velikonoce nemusí slavit ve stejném termínu jako katolická. Tyto Velikonoce se letos konají o týden později.

Jak to vše bylo
„Třetího dne stal Spasitel, všeho světa Vykupitel. Radujme se, veselme se, aleluja,“ volají čtrnáctiletí školáci o Bílé sobotě ve slovácké Komni nedaleko Uherského Brodu a rytmicky vyklepávají. O den později sjíždějí jezdci úvalem do vsi. „Hezké a radostné Velikonoce,“ zaznívá pro změnu v severomoravském Lukavci, části Fulneku. Velikonoce provází spousta zvyků, které se stále či znovu udržují. Kam se za nimi vydat, se dočtete mimo jiné v přehledu na straně 10.
Popeleční středou, která ukončuje masopustní veselí, začíná pro křesťanský svět doba půstu trvající 40 dní, na jejímž konci je oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonocemi tedy vrcholí postní období, vše spěje k Velkému pátku a ústřednímu příběhu křesťanské liturgie: k dokonalé oběti Ježíše Krista a následnému vzkříšení. Dramatický a silný motiv, poskytující lidem naději, oslavují mnohé lidové hry a zvyklosti. Během krátké doby od čtvrtka do neděle dojde k událostem známým z bible, od Poslední večeře přes Jidášovu zradu, zkoušky apoštolů, ukřižování Ježíše a jeho zmrtvýchvstání.

Repotáči z Komni
Od čtvrtečního Gloria až do soboty umlkají zvony. Už odpoledne se také poprvé rozebíhají kluci s řehtačkami po vesnicích. Bývají sice často malé do ruky, ale stejně jako ty větší zvládnou snadno udělat pekelný kravál. Mnohde jde o jakési trakářky, které kluci „rozeznívají“ tak, že je vozí před sebou po zemi.
Ve Stradouni na Vysokomýtsku tlačí čtyřletý Filip příšerně rachotící stroj s půl století starou historií a několika tisíci najezděných kilometrů. V obcích kolem Vysokého Mýta pak tento zvyk přechází na Bílou sobotu do Chození či Vožení Jidáše, o kterém jsme IN magazínu psali v minulém roce (číslo 12/2008).
Ve slovácké Komni mají bohatou folklorní tradici, přičemž nejznámější jsou zdejší masopusty. Místní chlapci ovšem nechodí řehtat, ale repat. Vesnicí projíždějí s repáči už v pět ráno, v poledne, večer, a dokonce i o půlnoci. Repáče jsou právě malé trakaře a s nimi projedou obcí v pravidelných intervalech.
Mají-li to dělat poctivě, musí každý křížek ve vsi objet třikrát dokola. Nezasvěcené možná překvapí bezmála vojenský dril akcí, kdy chlapci jdou v zástupu a mají stanovené hodnosti. Kdo by chtěl vyspávat, pozná to na odměně.
Na Bílou sobotu pak nejstarší z nich, poručníci, kteří už vycházejí školu, vyklepávají klepačem u domu, ze kterého nikdo nerepal. Končí jim tak asi desetiletá každoroční „služba“. Neděste se terminologie. Klepače jsou jakési tlučky, kde kladívko buší do prostředního prkénka. Je nutné přitom umět chytit rytmus. „Třetího dne stal Spasitel, všeho světa Vykupitel. Radujme se, veselme se, aleluja,“ zpívají.
Odměnou jsou chlapcům peníze, někdy čokoláda, vejce nebo třeba sušenky. Každému podle zásluh a účasti. ááá
Starosta Komni Karel Navrátil vzpomíná, že dříve kluci spávali společně, aby se navzájem včas vzbudili. Chlapci v Bílovicích u Uherského Hradiště svá území dokonce střeží ve dne v noci proti partám z okolí, zejména aby nepřišly o Bílé sobotě vybrat odměnu.

Klapotáři z Lukavce
V Lukavci, slezské obci ležící na samých hranicích s Moravou – kam ostatně správně patří, neboť je součástí moravského Fulneku, se zastavíme o něco déle. Tradici tady má spousta zajímavých lidových zvyklostí.
Zdejší kluci klepače nazývají klapotkami. Od čtvrtka do soboty s nimi obíhají celou obec. Jak přiznává Václav David, vedoucí velikonoční jízdy, který má velký podíl na dění v obci, příliš dlouho nástroje nevydrží.
Obchůzka začíná u křížku pod kostelem, který kluci třikrát obcházejí a zpívají: „Stojí, stojí v poli kříž, na němž umřel Pán Ježíš. Pozdravuj ho duše má, abys byla spasena.“ Chodí pravidelně ráno v šest, v poledne a večer, na Velký pátek i v osudnou třetí hodinu. Navzdory slabým ročníkům v Lukavci věří, že tradice nezanikne. „Šest až deset chlapců vyrazí určitě, ti menší možná ráno budou spát,“ tvrdí Václav David.
Když se řekne velikonoční jízdy
Velikonoční jízdy na koních nenajdeme pouze u Lužických Srbů. V Česku se za nimi můžete vydat právě do Lukavce. Žehnání polím je známo už ze starého Říma. Prosebné jízdy na koních sice vznikly v Německu, ale vyskytovaly se zejména na pomezí slovanského a germánského vlivu. Fulnek proslavil Jan Amos Komenský, který odsud odešel do exilu, ale pak tady i v okolí získali vliv Němci. Českým ostrůvkem zůstal Lukavec. Možná to je důvod, proč se tu uchovaly zvyky v podobě, jakou jinde nenajdeme.
O velikonoční neděli v jednu po poledni z návsi vyjíždí zástup jezdců. Také letos, už po čtyřicáté, ho povede Václav David. Před kostelem převezme od ministranta křížek, který ve vsi podá lidem k políbení. Nezapomíná při tom ani na světské nesnáze. Po každém zastavení ho pečlivě utře. Mezi jezdci najdeme i muže s kolárkem.
Muži jsou oblečeni slavnostně – nikoliv ve fraku s cylindrem jako v Lužici – ale v obleku s kravatou. Pro mnohé je to jediná možnost „usednout na kůň“ a je to vidět. Své koně sice ozdobili pentlemi, ale pokud někdo nemá se zvířetem zkušenost nebo neví, jak správně upevnit sedlo, snadno se z cválajícího oře sveze na stranu.
Jezdci vyjíždějí zvěstovat do polí, že podle předpovědi Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Stejně jako u lužického kláštera v Mariině údolí u městečka Ostritz to nazývají Jízdou po osení – německy Saatreiten.
Obřadní objížďky polí známe i ze severních Čech. Ještě kolem roku 1860 v Liberci obešla prosebná procesí pole, byť už pěšky. Ve Velkých Petrovicích u Ratiboře v dávném pruském Slezsku vyjeli v pondělí na vyzdobených koních mladí sedláci a synkové rolníků. Skupinka jezdců vezla kostelní korouhve, pod nimi jeden z nich sochu Vzkříšení. Zpívající jezdce vítaly zvony a u kostela dívky sošku Boha a korouhve ozdobily květinami. Muži objeli pole, což se často zvrtlo v dostihy, a dívka, které se po návratu podařilo políbit sochu první, se do roka vdala. Když se jízdy ze sousedních obcí potkaly, nezřídka se o sošku popraly.
Na Hlučínsku postihla po třicetileté válce neznámá nemoc přes polovinu obyvatel ludgeřovické farnosti, kam patřily i v Markvartovice, Petřkovice a Koblov. Snaživý kaplan uspořádal ve dvě odpoledne za vyzvánění a zpěvu nábožných písní velikonoční procesí na koních do polí, které vedl rychtář s křížem. Muži objeli třikrát hřbitov, skončilo se litaniemi ke svatým v kostele. Tradice, vážená lidmi i obcemi, které poskytovaly jezdcům pivo při zastávkách, se v Ludgeřovicích naposledy konala v roce 1901.
Kolem roku 1930 na Šumpersku jezdilo až osmdesát sedláků na ozdobených koních. Nejstarší záznam o Fulnecku vzpomíná, že po třicetileté válce Fulnek přepadly hordy potulných vojáků a sedláci, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, je pomohli odrazit.

Začínáme!
Václav David v čele s křížem v ruce, neboli Krojcfotr, Otec kříže, cválá vpředu na svém bělouši. Na louce za kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Barbory nastává zklidnění. Muži se sžívají s oři a přes louky a pole dojedou do vsi. S nimi kráčí i hudebníci.
Jsou vítáni skleničkami slivovice nebo moštu. K tomu patří chlebíčky, ale třeba i vdolky. Krojcfotr David u každého stavení podá kříž lidem k políbení. Pozvolna celou obcí objíždíme a jezdci se vydávají na samoty Nové Dvory. Pamětníci vzpomínají, že kdysi jezdívali svobodní ráno jen tak v pracovních šatech, ani neosedlávali, a odpoledne svobodní ve svátečním. Pak přišlo období, kdy se církevní moci nelíbil podtext akce. Objevily se návrhy, aby se jezdilo na traktoru. Jízda přežila a letos prý opět pojede čtyřiadvacet mužů.
Na návsi, kde jsou staré statky, otevřenou branou vjedou dovnitř a objedou slavnostní kolo. Nemyslete si, že muzika hraje, co ji napadne. Skladba Vstal z mrtvých pochází pravděpodobně už z 15. století. Následuje Aleluja, zdráv buď, náš milý Spasiteli. K hudbě se přidávají zpěvem jezdci. V ruce drží zpěvníky a přichází závěr. Po písni Bože, chválíme Tebe se nakonec jezdci rozloučí ve stráni u bývalého pivovaru.
Jak nám Václav David prozradil, letos 12. dubna pojede i biskup, který odslouží závěrečnou mši s obchůzkou kostela. „Jezdit budu, dokud budu žít,“ tvrdí osmapadesátiletý Otec Kříže.

Za dívkami z Kunovic
Oslavná neděle skončila. Přichází Velikonoční pondělí, nazývané červené, a čas na radovánky. Dodnes leckde – v kroji i bez – koledníci vrbovými pomlázkami vyšlehají dívky. Postříkají je vodou či voňavkou, jako třeba v Beskydech, a dívky se odmění vajíčkem či pohoštěním.
V Osečnici v Orlických horách jeden pamětník tvrdí, že koledník musí nejdřív najít a sundat tzv. babu, panáka ze slámy, kterou ženy ukryly; teprve poté mohou přijít koledovat. Ale jen do oběda. V rámci emancipace má také „slabší pohlaví“ právo o týden, někde o dva dřív koledovat samo a vyšlehat mládence.
V pondělí 13. dubna v sedm ráno mládenci v krojích před městským úřadem v Kunovicích ozdobí pentlemi, krepovými růžičkami a chvojím vůz s cimbálovou muzikou Lintava a pak se vydají za svými dívkami a tanečnicemi folklorního souboru Handrlák. Mají připravenou dlouhou pomlázku žilu z vrbových prutů a každou z dívek vyšlehají. Ty je očekávají v kroji a pro mládence připraví pohoštění. Protože některé z nich jsou i ze čtyř kilometrů vzdáleného Uherského Hradiště, objíždění trvá celý den.
Také v Telči pořádá folklorní soubor Podjavořičan na Velikonoční pondělí jízdu městem. Od sedmi ráno chlapci v krojích obcházejí tanečnice ze souboru, vyplatí je pomlázkami a dostanou kraslice a výslužku. Dívky se k nim přidávají a skupina se postupně rozrůstá. Musí však být hezké počasí, protože v dešti se obávají o kroje. V poledne se pak všichni sejdou na náměstí.
Na přestupný rok bývalo na Horácku zvykem „dívčí právo“. I dnes tady potkáte na voze taženém koňmi děvčata v krojích s opentlenými vařečkami. „Musíte si ovšem počkat na rok 2012,“ usmívá se Jana Kuklová z Podjavořičanu.

(Zdroj:http://in.ihned.cz/c1-36658650-jak-prezivaji-ceske-velikonoce, 8.4.2009)