Archiv štítku: Veteráni

Rozhovor: Život zasvětili tatrovkám

Otec a syn Johnové sklidili s veterány mnoho úspěchů

Více než sto padesát veteránských soutěží absolvovali Bedřich John a jeho syn Vlastimil z Lukavce u Fulneku. Se starou tatrovkou prý najezdili více než 130 tisíc kilometrů.

Ivan Pavelek

Fulnek-Lukavec
Psal se rok 1973 a tmavě modrá Tatra 57 B byla prvním autem, které si Bedřich John pořídil. Díky ní se stal členem Tatra veterán klubu a z rodinného vozu postupně udělal veteránský soutěžák, s nímž získal mnoho vítězství a ocenění.

Proč jste si vybral právě tatru sedmapadesát?
BJ: Tenkrát byly staré auta octavie, které se mi zdály moc mladé a jako tatrovácký patriot jsem se rozhodl pro tuto. Bylo to i finančně dostupnější.

Kolik jste za to dal?
BJ: Rovných sedm tisíc korun.

Jak byla stará?
BJ: Vyrobená v roce pětatřicet v provedení polokabriolet, v šestapadesátém byla přestavěná na uzavřenou. Na prvním místě po válce byl jako majitel uvedený zvěrolékař z Vítkova. Stala se rodinným autem a s ní jsem taky hned v dalším roce v dubnu vstoupil do Veteran car klubu. Ještě v tom roce jsem vyrazil s celou rodinou na Veterán rallye Beskydy.

To jste jel s celou rodinou?
BJ: Tenkrát se jezdilo s rodinami. Byla to spíše taková přátelská setkání.

Ale vy jste přece jezdil a jezdíte dodnes na mnoha elitních soutěžích…
BJ: V jednaosmdesátém roce auto prošlo radikální rekonstrukcí a prvního května už jsme jeli Rallye Beskydy. Tatra pak zůstala jen na veteránské akce.

To už jezdil i syn?
VJ: Začal jsem jezdit od dvanácti, jakmile jsem mohl sedět na předním sedadle.

Je to spolehlivé auto?
BJ: Tři sta kilometrů na jeden zátah udělala bez větších potíží. Nevadila jí ani horka, protože měla vzduchem chlazený motor. Byli jsme s ní dokonce i u Hančovy mohyly v Krkonoších. U těch aut není problém, navíc každá porucha se hlásí předem, takže by člověk nikdy nezůstal stát.

Kolik soutěží jste asi absolvovali?
BJ: Přes sto padesát. Jezdilo se v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Německu, na Slovensku a všechny přesuny po vlastní ose.

Tak jste se podívali i do světa…
BJ: Člověk se dostal kolikrát tam, kde jiný běžně ne.

Jsou ty veteránské soutěže přátelštější než normální závody?
VJ: V osmdesátých letech se ještě nejezdilo na čas, ale musely se plnit různé úkoly, třeba zkoušky dovednosti, jízdy zručnosti, různé odhady tekutin a podobně. Každá soutěž byla specifická. Dělala se třeba i branná část. Později se přešlo i na takové srandovnější soutěže.

Dneska už se hlavně jede a přidá se pár prvků, aby se neřeklo, že to není soutěž.
BJ: I ceny byly kolikrát úplně obyčejné. Třeba v Přerově při prvním našem absolutním vítězství jsme dostali jeden karafiát a malý zlatý věneček jak na hrob. Dodnes ho mám v garáži. Někdy byl jenom kanistr benzinu.

Náročné byly přebory, které se jezdily i podle itineráře.
BJ: Dneska už to takové není a je vidět, že je to hodně o penězích.

Ale i tak podle množství pohárů, které máte, pořád slavíte úspěchy.
BJ: Tak je tu několik pohárů pro mistra republiky, hlavně v jízdě pravidelnosti. Pohár za přínos sportu a další. A to má ještě syn další svoje poháry, které už si vyjezdil on.

Jakého úspěchu si ceníte asi nejvíce?
VJ: Třeba v Liberci, kde byla velká mezinárodní akce, když se slavilo sto let automobilismu, jsme skončili druzí o bod v absolutním pořadí.

A který pohár považujete za nejcennější?
BJ: Pohár, který Josef Veřmiřovský vyhrál při mezinárodních závodech v Brně ve čtyřiadvacátém roce. Byl jako putovní při Veřmiřovského memoriálu. Vyhrál jsem ho čtyřikrát, z toho třikrát za sebou, takže mi ten pohár zůstal.

Určitě jste potkali mnoho zajímavých lidí…
BJ: Tak třeba synovi na svatbu přijeli Dalibor Petr s Tatrou kolem světa a Karel Loprais. Za ředitele Hanáka jsem dostával cenu Tatry a osobně jsem se setkal s Hanzelkou a Zikmundem. Osobně je mám podepsané. Čtrnáct dnů před smrtí jsem vezl i Adolfa Veřmiřovského s manželkou.
VJ: Ve Šternberku nás na hradě provázel hrabě Šternberk. V Praze nám předával cenu hrabě Lobkowicz.

Proč jste koupil hadimršku?
BJ: Dostal jsem chuť na něco nového, tak jsem v listopadu osmdesát sedm koupil sedmapadesátku polokabriolet.

Ale tu jste skládali nějak dlouho, že?
VJ: Jedenáct roků. Bylo to nekompletní. Museli jsme shánět řadu dílů. Když už jsme to měli, tak se to třeba desetkrát skládalo a rozkládalo, aby si to pořádně sedlo.
BJ: Chtěli jsme to mít všechno origiál a druhé auto bylo, tak jsme nespěchali. Bylo to poslední auto, které stříkali v Tatře Příboře, než ji zrušili.

Bylo to moc náročné?
BJ: Tak sedadla se třeba musela nechat ušít. Problém byly vruty, protože dneska se dělají jenom křížové a to by na tom autě vypadalo hrozně. Tak jsme sháněli kde se dalo. Spínací skříňka, když jsem ji sehnal, vypadala jak kus rezavého železa. Čtrnáct dnů jsem ji močil v olejích, nakonec jsem ji rozšrouboval a očistil a byla dobrá. To bylo dělané z kvalitních mosazných částí. Kliky se musely zabrousit. Dřevěné podlahy a kostru, to dělal známý, a na plechy jsme sehnali klempíře. Člověk ale musí znát spoustu řemesel, aby to dal dohromady.

Třetí auto už nechcete?
VJ: Není na to čas a ani to není kam dát.

Jak dlouho ještě chcete jezdit?
BJ: Dokud zdraví dá, tak budu jezdit. Při tom ještě pořád někomu něco opravuji. Zrovna teď mám v garáži rozdělanou tatru sedmapadesátku od jednoho z Rožnova.

Nenaváže na tradici syn s vnukem?
VJ: Ten už má trochu jiné zájmy. Občas se přijde do garáže podívat, ale nevydrží u toho. Myslím, že ne.

Bedřich JOHN
– narodil se v roce 1943,
– vyučený v Tatře Kopřivnici,
– pracoval ve Vagónce Studénce, potom v ZZN Nový Jičín na sušičce ve Fulneku,
– ženatý, má syna a dceru.

Vlastimil JOHN
– narodil se v roce 1968,
– vyučený v Tatře Kopřivnici, obor s maturitou,
– pracoval v ROMO Fulnek, dnes zaměstnancem Primus Příbor,
– ženatý, má syna a dceru.

(Zdroj: novojičínský Deník,sobota 25. března 2006, číslo VI/7)